Matti Syiem je studentka z malého indického města jménem Shillong. Philip Strammeer je student z německého Stuttgartu. Oba jsou doktorandi na Fakultě filozofické a působí v Centru pro etiku. Ona se zabývá v rámci výzkumu pocitem hanby a viny, on morálkou. Jak se jim žije a studuje v Pardubicích? A jací jsou podle nich Češi?

Co vám proletělo hlavou, když jste zjistili, že jedete do České republiky?

Philip: Myslím, že to bylo něco jako „Ok, proč to nezkusit“. Musím přiznat, že jsem z toho nebyl bůhvíjak nadšený, protože jsem o České republice nevěděl prakticky nic, neměl jsem zde žádné přátele a musel jsem opustit své kamarády a rodinu ve Stuttgartu. Zároveň mě také zajímalo, co mi může tato tak blízká, a přesto neznámá země nabídnout.

Matti: Bylo to největší překvapení mého života! Do PhD programu jsem se přihlásila na poslední chvíli a nebyla jsem si jistá, jestli mě vůbec přijmou. Bylo těžké si představit život v nové zemi. Neměla jsem vůbec tušení, co můžu očekávat, ale také jsem se těšila na nové změny v mém životě – navazování nových přátelství, poznávání nové kultury, objevování nových míst.

Čemu se věnujete v Centru pro etiku na Fakultě filozofické?

Philip: Věnuji se doktorskému studiu v oboru filosofie, přesněji morální filosofie, byť důležitou roli v něm hraje také estetika. Zajímají mě zkušenosti, díky kterým se mění naše chápání morálky. Jednoduše řečeno: zajímá mě, jak nás mohou morální idoly inspirovat k tomu, abychom se stali lepšími lidmi. Centrum pro etiku je pro řešení takových otázek dobrým místem, neboť se zaměřuje na etiku běžného života a mnozí z jeho vědců se tématem změny morálky zabývají.

Matti: Jsem v polovině svého doktorského studia, zaměřuji se na souvislost mezi emocemi a morálním vývojem. Obzvláště mě zajímá pocit hanby a viny. Jelikož tyto emoce bývají líčeny jako temné a negativní, já se spíše snažím odhalit jejich pozitivní stránku a to, jak mohou pozitivně ovlivnit naše morální životy. Práce v centru je velmi inspirativní, protože jsme úzce semknutá skupina a všichni jsme úzce spjati s prací toho druhého, což je velmi užitečné.

Jaký je váš oblíbený etický citát? Motto?

Matti: (smích) Já nikdy neměla příliš paměť na citáty, takže na tuto otázku bohužel nemůžu odpovědět.

Philip: V tuto chvíli si myslím, že by to byl Hegelův krásný výrok: „Der Schein ist dem Wesen wesentlich“. Kvůli jeho komplexnímu významu a poetickému rozměru jej do angličtiny nelze zcela přeložit, ale bylo by to něco jako „Vzhled (záře) je pro bytí zásadní“.

Během letního semestru jste pořádali kurz angličtiny o lásce a přátelství. Jaký z toho máte pocit?

Philip: Jaký mám pocit z lásky a přátelství, nebo jaký mám pocit z kurzu na toto téma? No, vlastně mám z obojího dobrý pocit – je to pozitivní téma, a to jak v životě, tak v teorii. Chtěl jsem na toto téma uspořádat kurz, neboť je v současné etice zcela ostudně zanedbáváno, byť si myslím, že má naprosto zásadní význam. O lásce a přátelství je těžké říci něco jednoznačného, a právě to je ten důvod, proč si myslím, že se mu filosofové mají tendenci vyhýbat. Ale pokud se podíváme na naše životy, okamžitě zjistíme, že oba fenomény hrají u většiny zásadní roli. Proto jsem při koncipování kurzu neměl na mysli žádnou konkrétní cílovou skupinu – všichni k tomu máme co říct.

Matti: Takže, když jsme uvažovali nad konceptem kurzu, přišel Philip s tímto tématem a já ho v tom podpořila. Považuji to za skvělé téma, které, jak zmínil Philip, je v současné etice dosti přehlíženo. Přestože jsme museli přesměrovat výuku na relace přes Zoom (kvůli karanténě) a sem a tam jsme měli technické problémy, téma bylo natolik zajímavé a důležité, že jsme měli co dělat od začátku do konce kurzu. Byla to pro mě velká zkušenost – diskutovat o lásce a přátelství z velmi odlišných úhlů. A kromě bakalářských studentů se k nám přidali i někteří doktorandi.

Je to poprvé, co žijete v zahraničí?

Matti: Ano, toto je můj první delší pobyt v zahraničí. Hlavním důvodem, proč jsem se přestěhovala do Pardubic, bylo Centrum pro etiku. Když jsem v e-mailu od kamaráda uviděla nabídku ke zdejšímu doktorskému studiu, hned jsem věděla, že si musím podat přihlášku. Centrum se specializuje na výzkumná témata, která mě velmi zajímají, přičemž v Indii bych takovou příležitost neměla.

Philip: Ne, v posledních deseti letech jsem žil v různých zemích. Do České republiky jsem se rozhodl přijet hlavně proto, že mi byla za napsání mé doktorandské práce nabídnuta na univerzitě slušně placená pozice, navíc mezi vědci, z nichž většina se zajímá o stejná témata jako já – to znělo jako velmi výhodná nabídka.

Jak se vám tady žije?

Matti: Zpočátku to bylo docela těžké, protože jsem se musela přizpůsobit novému jazyku a novému způsobu života. Ačkoliv pocházím z malého města, téměř deset let jsem žila ve velkých městech v Indii. Takže jsem se musela znovu přizpůsobit pomalejšímu životu. Ale dnes, navzdory občasným odměřeným pohledům a nevlídným poznámkám, se už necítím jako cizinka. Začínám si užívat zdejší tempo života. Mám pocit, že se město a jeho obyvatelé otvírají způsobem, který by předtím nebyl možný. Také jsem zde potkala spoustu skvělých lidí. Ale z praktického hlediska je pro mě život v Pardubicích kvůli omezené znalosti češtiny stále obtížný.

Philip: Já popravdě nebydlím v Pardubicích, ale v Praze. Měl jsem velké štěstí, neboť jsem sehnal velký pokoj v krásném bytě ve skvělé části Prahy, takže v tomto ohledu to rozhodně těžké nemám. Někdy mi připadá trochu smutné, že Češi, se kterými jsem se dosud setkal, bývají obvykle spíše rezervovaní, i když mluví anglicky. Nevím, jestli je to proto, že jsem cizinec, nebo zda to je součást české mentality, ale samozřejmě bych se s některými Čechy rád spřátelil. Naštěstí to pro mě není velký problém, protože v Centru mám skvělé kolegy.

Philipe, a proč ses rozhodl žít v Praze?

Prvním důvodem je, že jsem dostal šanci přestěhovat se do velkého bytu v krásné části města. Druhým důvodem je to, že se mi líbí živost velkého města. Dělat filozofii je často spíše osamělou záležitostí, takže být pak v rušném prostředí není špatné. Miluji Prahu, zejména od jara do podzimu.

Máte nějaké oblíbené místo v Pardubicích, Praze či České republice, kam se uchýlíte, když chcete od všeho utéct?

Matti: Takovým místem v Pardubicích by pro mě byly asi turistické a běžecké stezky u řeky Labe – skvělé místo pro odpočinek po dlouhém dni, zvláště krásné jsou během letních a podzimních večerů.

V Praze ráda navštěvuji kavárny a zamilovala jsem se do evropské kultury kávy. V Indii máme podobně silnou kulturu čaje. Jednou za čas se také ráda vydám do Prahy a toulám se po různých historických a kulturních památkách.

Určitě bych ráda častěji vyrážela z Pardubic na český venkov, který je podle mě krásný a malebný.

Philip: V Pardubicích by to pravděpodobně byl malebný průplav u automatického mlýna s kavárnami a „uvíznutou“ lodní restaurací. V Praze se mi moc líbí náměstí Jiřího z Poděbrad mezi Vinohrady a Žižkovem. Je lehce snobské, ale jeho živý farmářský trh a množství kaváren mu dodávají téměř středomořskou atmosféru. Na jaře se chci vydat na túru do Krkonoš, tam by se mi myslím mohlo líbit.

Co říkáte na českou kulturu? Jídlo, lidi, jejich smysl pro humor?

Matti: Na české kultuře mě fascinují odlišné tradice a to, jak jsou stále hluboce zakořeněny v českém způsobu života – od Velikonoc do Vánoc a všech dalších tradic (zejména česká velikonoční pomlázka). I když také pocházím ze země prodchnuté tradicemi, něco jiného je setkat se s velmi odlišnými tradicemi v jiné kultuře a porozumět jim.

Pokud jde o jídlo, přiznám se, že si občas rád dám nějaké těžké české jídlo, ale ne každý den. Dostal mě tatarák, protože jsem nikdy předtím nic takového nejedla. A musím říct, že je těžké držet krok s českým způsobem pití piva (snažila jsem se, ale byl to debakl!).

Je těžké zobecnit, jací jsou Češi. I když na první pohled vypadá většina rezervovaně, myslím, když se s nimi seznámíte blíže, ona odměřenost se vytratí – dokáží být velmi vřelí a ochotní. A to říkám to z vlastní zkušenosti. Přesto přiznávám, že ona vnější rezervovanost může někdy způsobovat problémy cizincům, jako jsem já. Ve formálních prostředích, jako jsou kanceláře a obchody, zejména když zde existuje jazyková bariéra. Jejich smysl pro humor je úžasný a dokáže mě rozesmát: je suchý, cynický, umí si udělat srandu ze sebe samých.

Philip: Z toho, co jsem dosud zažil, se zde do jisté míry cítím jako doma. Je to i proto, že moje babička pocházela z České republiky, a přestože to byla Němka a po druhé světové válce byla ze země vyhnána, zdědila velkou část české kultury. Díky ní jsem poznal třeba českou kuchyni, kterou mám moc rád, když je jídlo dobře připraveno – i když na můj vkus je někdy příliš těžká a moc orientovaná na maso. Co mi připadá celkem zvláštní, je česká tendence chodit na oběd v 11 hodin nebo i dříve. Je to čas na lehký brunch, ne na guláš a velké pivo.

Pokud jde o lidi, mohl bych toho říci mnoho, ale omezím se jen na jeden pozitivní a jeden negativní rys: nelíbí se mi způsob, jakým lidé interagují v rámci institucionálních hierarchií. Když musíte jít k lékaři nebo na úřad, ale týká se to i oblasti služeb, je dosti pravděpodobné, že ti „u moci“ se k vám nebudou chovat příliš slušně. Beru to jako pozůstatek bývalého režimu, který, jak doufám, z české společnosti brzy vymizí. Co se mi však na Češích hodně líbí, je to, že nikdy nejsou dotěrní nebo vlezlí a celkově jsou to klidní a mírumilovní lidé. A toho si velmi cením.

Česká kultura se té německé překvapivě v mnohém podobá – těžká jídla, vážní lidé, pivo, smysl pro pravidla a pořádek. I když je to vlastně těžké říci, protože německá kultura je z historických důvodů mnohem více heterogenní než česká kultura. Určitě ale existují i určité rozdíly. Němci například milují cestování. Každý kout světa je plný německých turistů. Zdá se, že Češi to mají dosti jinak, pokud to tak mohu říci, spíše jim vyhovuje trávit letní prázdniny ve své zemi.

Zdá se také, že Němci si stěžují mnohem více než Češi, což podle mého názoru opět souvisí s nedávnou historií. Samozřejmě, pokud si někdo stěžuje neustále, je to pruda, ale zároveň se domnívám, že zdravá kultura veřejné kritiky je dobrá věc, zejména ve společnosti, která stále pociťuje ozvěny komunistického režimu.

Kdy jste se dozvěděli o kontaktním místě EURAXESS na Univerzitě Pardubice? Můžete nám říci, jak konkrétně vám kontaktní místo na univerzitě pomohlo?

Philip: Dozvěděl jsem se o něm díky tobě, drahá Caroline. Jelikož teď bydlím v Praze, a protože v České republice té pomoci opravdu tolik nepotřebuji, nabídky EURAXESS tak často nevyužívám. Určitě mi však pomohli s některými administrativními formalitami a z toho, co jsem viděl a slyšel, je zřejmé, že těm, kteří to potřebují, nabízejí velkou pomoc. Kromě toho skýtají večírky EURAXESS skvělou příležitost setkat se s lidmi z celého světa.

Matti: Mám to podobně jako Philip, EURAXESS znám díky tobě, Caroline, která jsi mi jej coby koordinátorka EURAXESS blíže představila. Řekla bych, že na EURAXESS jsem závislá a konkrétněji na tobě, Caroline, téměř ve všem – počínaje mou žádostí o vízum a prodloužení pobytu, přes pomoc s lékaři a konče třeba instalatéry. Zúčastnila jsem se také některých akcí pořádaných EURAXESS, včetně prohlídky města Pardubice, vánočních večírků a semináře „Práce s češtinou“.

Co kromě studií děláte v České republice?

Matti: Kromě výzkumu jsem začala vyučovat angličtinu na jazykové škole a doufám, že v blízké budoucnosti dostanu nějaké další nabídky výuky. A taky jsem nedávno začala trochu sportovat, dělám jogging a hraju squash.

Philip: Většinu času trávím čtením a psaním, což je asi docela překvapivé. Ale jak jsem již zmínil, raději to dělám v živém prostředí, a proto často pracuji v pražských kavárnách. Kromě toho rád zajdu s přáteli na pár piv a dobrý pokec. Na jaře a v létě však rozhodně více prozkoumám český venkov – chci chodit po horách, zajet na Kunětickou horu, navštívit Olomouc a další zajímavá místa.

Podařilo se vám zde najít si nějaké kamarády, navázat kontakty?

Matti: Ano, popravdě spoustu. Kromě svých kolegů jsem hodně přátel získala na setkáních Beer Embassy.

Philip: Jak jsem již řekl, moji přátelé jsou většinou moji kolegové. To je milé, protože jsou skvělí – ale samozřejmě bych se zde cítil více doma, kdybych se seznámil i s místními.

Kdyby se někdo chystal z Indie a Německa do Pardubic, jakou radu byste jim dali?

Philip: Doporučil bych jim, aby se učili česky, zvláště pokud budou žít v Pardubicích (v Praze hodně lidí mluví anglicky). Také bych jim řekl, zejména pokud pocházejí z otevřenější a extrovertnější kultury, aby si zjistili, jaké mezinárodní skupiny zde jsou, a zašli na jejich setkání, kde je snadné poznat příjemné lidi.

Matti: Myslím, že Philip dal velmi dobrou radu, ale ještě bych dotyčné osobě doporučila, aby se mentálně připravila na vízový proces, který může být docela deprimující a odrazující, a také aby se spojil s tebou, Caroline, a to hned po příjezdu.

Jak dlouho ještě v Pardubicích zůstanete?

Matti: V České republice jsem už dva a půl roku a plánuji zde zůstat další rok a půl.

Philip: Jsem tu rok a čtyři měsíce a pravděpodobně zde ještě další dva roky zůstanu.

O unikátní Braunův Betlém u Kuksu se budou starat studenti pardubické univerzity. Barokní památku mají vyčistit a pravidelně udržovat. Zato velkolepý plán na infocentrum s projekčním sálem zřejmě zmizí v zapomnění.

Dlouholetý otloukánek na prestižním seznamu národních kulturních památek, barokní Braunův Betlém v Novém lese nedaleko hospitálu Kuks na Trutnovsku, se už příští měsíc dočká náležité péče.

Studenti Fakulty restaurování Univerzity Pardubice sousoší z 18. století očistí a podle dohody s Národním památkovým ústavem by se o cenné dílo Matyáše Bernarda Brauna měli starat dlouhodobě. Přesné podmínky spolupráce mají akademici s památkáři dohodnout v těchto dnech.

„Máme už s univerzitou podepsanou smlouvu o spolupráci. Spolupracujeme na různých projektech a teď jsme se dohodli konkrétně i na Braunově Betlémě,“ potvrdil oblastní ředitel Národního památkového ústavu na Sychrově Miloš Kadlec. Fakulta restaurování už v minulosti získala grant ministerstva kultury, s jehož pomocí vypracovala studii, jak se o Betlém nejlépe starat. Nyní je hotova metodika a může se přejít k praxi. Studenti by měli na očištění památky pracovat od září pod dozorem pedagogů, stejně jako tomu dosud bylo i na jiných projektech.

„Výstupem grantu je doporučený postup, jak pečovat o jednotlivé sochy. Budou je očišťovat, zbavovat biologických nánosů, mechů, lišejníků,“ popsal hejtman Královéhradeckého kraje Jiří Štěpán, který k návštěvě památky nedávno pozval ministra kultury Lubomíra Zaorálka (oba ČSSD). Ten slíbil, že na revitalizaci Betléma uvolní peníze. Projekt má do konce roku připravit Národní památkový ústav, který Braunův Betlém i nedaleký hospitál na Kuksu spravuje.

„Dohodli jsme se s panem ministrem, že peníze vyčlení. Přesná výše bude známa na základě investičního záměru. Vnímáme to jako důležitou památku nadregionálního významu. Jako Italové mají Michelangela, my máme Matyáše Bernarda Brauna,“ zmínil hejtman.

Právě kraj byl před dvěma lety hlavním iniciátorem memoranda o obnově památky. Jeho společnost Revitalizace Kuks nechala už dříve vypracovat studii na proměnu Betléma a jeho okolí. Ta počítá s úpravou cest a vznikem zhruba dvoukilometrového prohlídkového okruhu s infopanely a lavičkami, s modernizací parkoviště i se stavbou moderního objektu pro infocentrum, kavárnu a projekční sál.

Futuristické zázemí ve varu tří elips s ozeleněnou střechou však u památkářů narazilo. Celý projekt měl podle odhadů stát až 70 milionů korun.

„Je to sice nádherně navržené, ale nerealistické nejen z hlediska financí na vytvoření, ale především následných provozních nákladů včetně personální kapacity. My jsme spíše zastánci nějaké minimalističtější koncepce, aby parkoviště bylo zkultivované, aby tam byly toalety, jednoduché posezení, odpadkové koše a podobně,“ vysvětlil Kadlec.

S obřím návštěvnickým centrem už před lety nesouhlasil ani kastelán hospitálu Kuks Libor Švec, jehož pracovníci se o národní kulturní památku starají. Navrhoval skromnější zázemí. Ostatní signatáři memoranda však chtěli projekt pojmout velkoryseji.

„Po dvou letech se vrátíme k mé variantě. Samozřejmě bych rád zajistil i nějaké jednoduché zázemí pro návštěvníky, ale mně jde primárně o záchranu toho areálu,“ upozornil Švec.

Sochy ovečky a poustevníka

Ještě předloni to vypadalo, že se o proměnu Betléma a okolí bude starat krajská Revitalizace Kuks. Nakonec se projektu ujme sám Národní památkový ústav. Zatím se však čeká, až se památkáři dohodnou s vlastníky pozemků v okolí skalního reliéfu. Nyní totiž v lokalitě, kde má vzniknout naučná stezka, mají pozemky různí vlastníci, hlavně obce Hřibojedy a Dvůr Králové nad Labem.

„Je zcela zásadní, aby došlo k scelení majetku v rámci celého areálu Braunova Betléma. Toto území musí být řešeno jako celek, což obnáší nejen opravu soch, ale také úpravu okolního turistického zázemí, které se rozkládá i na lesních pozemcích,“ uvedl hejtman Štěpán.

Památkáři by tak mohli do majetku získat sochu ovečky, která patří Dvoru Králové, a sochu poustevníka Juana Garina, která je v majetku Hřibojed. Teprve až získají pozemky, mohou se pustit do úpravy okolí Betléma. Nejdůležitější je vyřešit odvodnění skály, jelikož vlhkost a vzlínající voda jsou hlavními nepříteli barokního díla.

„Pokud se nám podaří scelit pozemky, chtěli bychom provést základní údržbu cestních sítí včetně nějakého mobiliáře. Pokud příští rok získáme finance, rádi bychom to spustili,“ vysvětluje Miloš Kadlec.

Projekt moderního objektu s informačním centrem, kavárnou a promítacím sálem se zřejmě neuskuteční.

První fáze zřejmě bude zahrnovat jen jednoduchý mobiliář. Zatím není jasné, zda jeho součástí budou i toalety či další zázemí. O údržbu by se měli i nadále starat pracovníci hospitálu Kuks. Vstup k Betlému má být i nadále bezplatný.

Návštěvníci si už nyní mohou Braunův Betlém prohlédnout i ve virtuální realitě. Prostřednictvím mobilní aplikace uvidí dílo v původní podobě na začátku 18. století. Aplikace je v několika světových jazycích a nahrazuje informační brožury.

„Hlavní reliéf reálného Braunova Betléma jsme naskenovali s přesností 0,2 milimetru. Díky tomu máme zcela detailně zachycen aktuální stav památky, a to s maximální přesností. Při vytváření této aplikace jsme použili dřevěný model Braunova Betléma, jehož autorem je řezbář ze Dvora Králové nad Labem Leoš Pryšinger,“ sdělil hejtman.

Autor: Tomáš Hejtmánek

Druhý týden v srpnu jsme otevřeli Science Point ve Sportovním parku Pardubice. Během celého týdne představili naši kolegové a studenti z fakult návštěvníkům parku zábavnou formou vědu. Děti i rodiče si vyzkoušeli vědecké hry či pokusy a seznámili se s pestrým studijním zaměřením a obory, které univerzita nabízí budoucím studentům.

Každý den čekal na příchozí malé i velké účastníky nový program podle fakulty, která se Sportovního parku účastnila. Pokusy a vědu doplnily sportovní aktivity Univerzitního sportovní klubu a Katedry tělovýchovy a sportu Univerzity Pardubice. 

Podívejte se na fotoreport z nabitého týdne. Děkujeme za návštěvu na našem univerzitním stanovišti Science Point ve Sportovním parku. A těšíme se na vás zase za rok! 

Bejrútský přístav srovnaly se zemí tuny špatně skladovaného zabaveného ledku. Vybuchnout však může velké množství naprosto běžných sypkých látek organického původu, jako jsou například mouka, uhelný prach nebo cukr, okomentoval událost vedoucí Ústavu energetických materiálů na pardubické univerzitě Miloš Ferjenčík.

Je skutečně možné, že při špatném skladování dusičnanu amonného, může přijít výbuch jako v Libanonu?
Souběh nežádoucích podmínek při skladování dusičnanu amonného může způsobit jeho výbuch. Má se za to, že takových podmínek musí být splněno několik, a patří mezi ně především to, že dusičnanu musí být skladováno mnoho a musí být intenzivně zahříván, například požárem v bezprostřední blízkosti, jako tomu bylo v Bejrútu.

Jaká jiná látka, která se skladuje například i u nás, je schopná takovéto exploze?
Exploze je schopno velké množství naprosto běžných pevných látek. Všechny sypké organické materiály, například i mouka, uhelný prach, nebo cukr. Práškové kovy jako hliník. 

V minulosti už výbuchy všech těchto látek na různých místech ve světě dokázaly způsobit veliké škody. Mezi anorganickými sypkými materiály, které se běžně skladují, je dusičnan amonný patrně nejvýznamnější.

Je podle vás možné, že by se něco podobného mohlo stát i u nás?
Není seriózní odpovědět, že u nás je podobná nehoda vyloučena. Ale k tomu, aby nastalo něco podobného jako v Bejrútu, by se musela sejít celá řada nepříznivých okolností. Pokud u nás budou nadále normálně fungovat instituce zajišťující dozor nad provozováním průmyslových činností, pokládám takový souběh za velmi nepravděpodobný.

Jaká jsou u nás pravidla pro skladování dusičnanu amonného?
Neznám konkrétní předpisy, ale pokud vím, reguluje se umístění takových skladů, jejich povolená velikost, i další zásadní podmínky při skladování. Předchází se kontaktu s hořlavými látkami a dbá se na protipožární ochranu.

Co se vlastně musí stát, aby tato látka vyhodila do vzduchu půlku města?
Jak jsme viděli v Bejrútu, musí jí být nashromážděno velké množství v blízkosti zranitelných částí města a musí nastat souběh nežádoucích podmínek, které vedou k výbuchu.

Prosím jako pro laika – co je vlastně dusičnan amonný? Jde přirovnat k trhavině či něčemu takovému?
Dusičnan amonný není sám o sobě trhavina. Je to bílá sypká látka, běžná součást průmyslových hnojiv. V podobě různých sypkých hnojiv ji vlastně zná každý zemědělec nebo zahrádkář.

K čemu se běžně využívá?
Jako součást průmyslových hnojiv se využívá ve velkém množství na polích i v zahradách. Menší část dusičnanu amonného spotřebovávaného v Česku slouží jako jedna ze surovin pro výrobu trhavin, které se používají při těžbě nerostů nebo při stavebních pracích.

Kolik materiálu muselo být ve skladě, aby exploze napáchala takovéto škody?
Údaje z médií říkají, že ho bylo asi 2 750 tun. Hrubým odhadem lze říci, že napáchané škody odpovídají tomuto množství.

Dusičnan amonný se vyrábí například v Semtíně v Pardubicích. Hrozí i při jeho výrobě nějaké nebezpečí?
Samozřejmě neexistuje průmyslová výroba, při které nehrozí žádné nebezpečí. Aby nebezpečí výroby v Semtíně bylo srovnatelně veliké s nebezpečím z Bejrútu, musely by semtínské sklady produktu být stejně veliké jako ten přístavní sklad v Bejrútu a musely by stát někde ve vnitřní Praze.

Rozhovor byl převzat z idnes.zpravy.cz

Ledek je žádané zboží. Důležité jsou detaily, za jakých podmínek se skladuje, říká český odborník na bezpečnost při práci s chemickými látkami.

Z dostupných informací vyplývá, že úterní neštěstí v Bejrútu způsobil výbuch dusičnanu amonného, tedy ledku. Podle Miloše Ferjenčíka, vedoucího Ústavu energetických materiálů na Fakultě chemicko-technologické Univerzity Pardubice, přitom ledek není extrémně výbušný. Jeho skladování není nic výjimečného a platí to i pro Česko, uvedl expert pro Seznam Zprávy.

Proč je ledek explozivní materiál?

Podle informací z médií mělo jít o ledek amonný neboli dusičnan amonný. O tom je známo, že může za určitých okolností explodovat. Nemluvil bych ale o vysoce explozivním materiálu.

Co tuto vlastnost způsobuje?

Má se za to, že ledek, aby explodoval, musí být intenzivně zahřátý, kontaminovaný, ohraničený a podrobený nějakému iniciačnímu podnětu – nárazu, výbuchu. Tyto podmínky mohly být splněny, pokud byl ledek skladován v budově v sousedství hořících pyrotechnických výrobků, což je dostupné tvrzení o průběhu události.

Proč se ledek skladuje v tak velkých množstvích, jako tomu bylo zřejmě i v Bejrútu?

Protože je to velice kvalitní a oblíbené průmyslové hnojivo.

Jaká rizika je třeba při skladování či manipulaci brát v potaz, kterých se vyvarovat? Uvádí se, že původní příčinou výbuchu ledku mohl být nedaleký požár.

Ano, podle videa před výbuchem probíhal požár. To je jedna z podmínek, které mohou vést k explozi ledku. Předcházení požáru v blízkosti ledku je jedním z hlavních opatření, která mohou explozi předejít.

Není riskantní skladovat velké množství ledku v přístavu blízko velké aglomerace?

K tomu je těžké zaujmout rozumné stanovisko. V přístavech se skladuje zboží. Ledek je zboží. Důležité jsou detaily, za jakých podmínek se skladuje.

Lze říci, jaké zásoby ledku se skladují v Česku a jakým způsobem je ošetřena bezpečnost?

Ledek se v Česku určitě skladuje. Nevím, v jakých množstvích, ale nebudou malá. Neznám detaily, ale nepochybuji, že se například požární bezpečnosti věnuje péče.

Jak se skladuje ledek?

V Evropské unii je skladování hnojiv s obsahem dusičnanu amonného upraveno směrnicí, přezdívanou Seveso, která reagovala na dřívější havárie s nebezpečnými látkami. Některé evropské země jako Německo a Francie mají také další národní předpisy. V Česku se skladování řídí Vyhláškou o skladování a způsobu používání hnojiv. U hnojiv s obsahem dusičnanového a amonného dusíku nad 28 procent a předepisuje následující:

- ve skladech musí být látka oddělena a chráněna před jakýmkoli vnosem látek organického původu, zejména pilin, slámy, dřeva, oleje nebo látek alkalicky reagujících, zejména vápna a cementu,

- v jednom skladě může být maximálně do 25 tun balené látky

- hnojiva musí být chráněna proti přímému slunečnímu záření,

- je předepsán minimálně jednometrový odstup od zdi a stropu skladu a minimálně půl metru od tepelného a světelného zdroje a

- rozsypané hnojivo a zbytky obalů se musí neprodleně odstranit mimo skladovací prostor

Článek převzat ze Seznam Zprávy

Autor: Tomáš Pergler

Po sérii nedávných nehod na železnici sestavily České dráhy „Radu pro větší bezpečnost na železnici“, která by měla přispět svými návrhy ke zlepšení situace. Při jejím sestavování byla oslovena také Dopravní fakulta Jana Pernera Univerzity Pardubice, která nominovala své experty na tuto oblast, a to Ing. Petra Nachtigalla, Ph.D. z Katedry technologie řízení dopravy a Ing. Tomáše Michálka, Ph.D. z Katedry dopravních prostředků a diagnostiky.

Kromě expertů z Univerzity Pardubice jsou mezi čtyřicítkou členů rady také odborníci z ČVUT, zástupci osobního i nákladního dopravce, odborů, strojvůdců i dopravních psychologů. Výsledkem má být zlepšení podmínek pro výkon služby zaměstnanců a zvýšení bezpečnosti na dráze. Nová rada už zřídila tři pracovní skupiny. První skupina se zaměří na přípravu nových zaměstnanců a na prohlubování kvalifikace současných. Druhá pracovní skupina se bude zabývat elektronizací a digitalizací, aby bylo možné zjednodušit provozní dokumentaci a využít vhodný software a aplikace, které zvýší bezpečnost provozu a sníží zátěž strojvedoucích při práci s daty a informacemi. Třetí skupina má na starosti úpravu pracovně-právních vztahů a jejich promítnutí do interních předpisů a systémů. Tématem budou zejména změny legislativy v oblasti pracovní doby a bezpečnostních přestávek a jejich zanesení do podnikových pravidel.

Pracovní skupiny začnou pracovat už během léta, první vyhodnocení jejich činnosti rada plánuje v září, kdy se uskuteční její další zasedání. „Věřím, že brzy předloží návrhy, které povedou ke zlepšení bezpečnosti na železnici," uvedl šéf Českých drah Václav Nebeský, který je také absolventem Dopravní fakulty Jana Pernera.

Martina Macková
vedoucí Oddělení propagace a vnějších vztahů UPa

Všechny látky jsou jedy, toliko dávka rozhoduje o tom, kdy látka jedem být přestává, parafrázuje známý výrok renesančního lékaře Paracelsa toxikolog Miloslav Pouzar. A zároveň uklidňuje, že obava z toxinů a jedů kolem nás je často přehnaná. To, co nám může uškodit více než třeba zbytky pesticidů, je špatný životní styl. Jak je to s nebezpečnými látkami v potravinách?

Ve spojitosti s potravinami se často v neblahém kontextu používá slovo toxin. Co to tedy přesně je?

Toxiny jsou látky přírodního původu produkované živými organismy. Vedle živočišných toxinů ještě existují například bakteriální nebo plísňové toxiny. Termín toxin je laiky často zaměňován s pojmem jed. Nejde však o slova stejného významu. Termín jed je spíše vyhrazen pro popis akutně působících látek, které i v malé dávce dokážou v krátkém čase vážným způsobem poškodit zdraví či ohrozit život. Toho se lidé obávají, i když často zbytečně. Poškození zdraví v důsledku otravy akutně působícím jedem je málo časté. A když se to náhodou stane, pak jsou toho plná média, viz třeba metanolová kauza (případ největší hromadné otravy pančovaným alkoholem v historii Česka z roku 2012, kdy se otrávilo 117 lidí a 48 zemřelo, pozn. red.). Ale to byl exces, který zaskočil i kontrolní orgány. Míra stupidity, kdy někdo vezme technický metanol a nalije jej do lihu, je obtížně předvídatelná. Tomu žádný systém nemůže vzdorovat, ale lidi to straší. U nás ročně zemře okolo 120 000 lidí a z toho „jen“ několik desítek v důsledku kontaktu s akutně působící látkou.

Ovšem bakteriální nebo plísňové toxiny mohou zdraví poškodit, nebo ne?

U nás se nejčastěji umírá na nemoci srdce, poté na nádorová onemocnění a pak na cévní příhody. Na tyto nemoci umírají lidé v důsledku dlouhodobého poškození zdraví. Musejí na tom tedy docela dlouho „pracovat“. Takže to, co je pro zdraví nejškodlivější, je špatný životní styl a špatné složení stravy. Zdraví škodlivé látky, které ve stravě jsou, například mykotoxiny z plísní nebo rezidu a pesticidů (zbytky přípravků určených k tlumení chorob rostlin a k hubení škůdců, pozn. red.), nemají na zdravotní stav člověka z hlediska celkového obrazu v podstatě žádný vliv. Dnes žijeme v prostředí, které je velmi kontrolované. Stačí se podívat, kolik institucí se u nás zabývá kontrolou kvality potravin, je to z hlediska kontaminace toxickými látkami jedna z nejkontrolovanějších komodit vůbec. Když se venku nadechnete vzduchu, tak ten bude kontrolovaný mnohem méně než to, co máte na talíři.

Kontrolují se všechny potraviny, které se prodávají v obchodech?

To by nebylo logisticky vůbec reálné, jedná se o namátkovou kontrolu. Ale některé potraviny se kontrolují častěji, protože jsou z podstaty problematičtější. Například mykotoxiny produkované plísněmi, které se objevují ve skořápkových plodech, arašídech nebo třeba v kukuřici. Tam stačí malé nedodržení technologické kázně třeba při skladování, a nebezpečí kontaminace je pak větší. To ale neznamená, že by ořechy zakoupené v obchodech více ohrožovaly naše zdraví než třeba mrkev. Jednak jich sníme celkově méně a za druhé je jejich tendence plesnivět známá, proto se častěji kontrolují, a tím pádem jsou i častěji zachyceny nevyhovující vzorky. Nejlepší zdroj pro informace o kontrole potravin je internetový portál www.bezpecnostpotravin.cz.

Pokud je každá látka, jež se vyskytuje v potravinách, potenciálně škodlivá, jak si jejich příjem můžeme ohlídat?

Pro potenciálně rizikové látky se počítá tzv. akceptovatelný denní příjem (zkratka ADI z anglického acceptable daily intake, pozn. red.). ADI je pak využíván při tvorbě limitů regulujících výskyt škodlivin v jednotlivých potravinách. Při výpočtu těchto limitů je zohledněno, v jakém množství typický spotřebitel danou potravinu konzumuje. Problém samozřejmě nastává, pokud typický spotřebitel nejste. Když budete třeba vegan, vyloučíte určité složky stravy a budete se soustředit na jiné, pak vypadáváte z běžného spotřebního koše. A potom roste riziko, že v zúženém sortimentu přesáhnete bezpečnou dávku kontaminující látky. Na druhou stranu jsou limity počítané tak, aby ochránily i tento typ spotřebitelů. Nemělo by vám to tedy poškodit zdraví, ale určitě budete ve větším riziku než běžný spotřebitel.

Jaké kontaminující látky máte na mysli?

Typickými kontaminanty potravin jsou rezidua pesticidů, téměř pro každý pesticid najdete akceptovatelný denní příjem. Další jsou třeba kovy, látky, které mohou prosakovat do potravin z obalů, nebo antibiotika, jež jsou poměrně častým kontaminantem masných výrobků zachyceným Státní veterinární správou. Nebo třeba v rybách malachitová zeleň, což je látka používaná k léčení chorob u ryb – vloni se objevily nadlimitní záchyty.

Pomůže k likvidaci kontaminantů v potravinách tepelné zpracování? Třeba právě u masa?

To nejde jednoduše říct. Látek, které mohou potraviny kontaminovat, je velké množství a každá se při zahřívání chová jinak. Některé je možné varem zlikvidovat. Ale jiné toxické látky mohou tepelným zpracováním zase vznikat, třeba špatnou úpravou. Například když maso při pečení, smažení nebo grilování spálíte, mohou vzniknout karcinogenní polycyklické aromatické uhlovodíky (PAU). Ty při grilování na otevřeném kouřícím ohni, ale také na dřevěném uhlí vznikají spalováním odkapávajícího tuku. Vyskytují se však i v grilovaných a uzených výrobcích.

Spotřebitelé jsou občas strašeni, že se v rybích výrobcích vyskytuje vysoký obsah toxické rtuti. Na druhou stranu se doporučuje jíst mořské ryby kvůli omega-3 mastným kyselinám. Jsou tedy zdravé, nebo ne?

Je pravda, že mořské plody, nejen tedy ryby, mohou obsahovat těžké kovy - například právě rtuť. Ale fakt, že v nějakém výrobku najdete rtuť, ještě neznamená, že je v ní obsažena na úrovni, která je zdravotně riziková. Někdy je pozornost na toxické látky daná tím, co jsme schopni zjistit. A protože se kovy ze všech látek analyzují nejsnáze, analyzují se hodně často. Záchytů tím pádem bude více. U potravin je vždy potřeba zohlednit, kolik tam dané kontaminující látky je. U kovů je například poměrně dost záchytů, ale poměrně málo z nich je nadlimitních. Je tedy mnohem pravděpodobnější, že k poškození zdraví dojde v důsledku nízké konzumace ryb a nedostatečného příjmu výživově hodnotných složek v rybím mase obsažených, než že k poškození zdraví dojde v důsledku toxického účinku rtuti. Ale univerzální doporučení nejde nikdy říct, a pokud to někdo dělá, pak je to velice nerozumné. Existují totiž lidé, kteří mohou být na konkrétní toxickou látku citlivější než zbytek populace, mohou mít vrozenou vadu nebo nějaké onemocnění. Osobně mám velkou důvěru v naše orgány kontroly potravin, ale zároveň je potřeba mít neustále na mysli, že každá látka je toxická. První věc, kterou učím studenty na první přednášce toxikologie, je postulát: všechny látky jsou jedy, toliko dávka rozhoduje o tom, kdy látka přestává být jedem. Vezměte si, že cukr je vlastně také jed.

Takže se můžeme cukrem předávkovat až ke smrti?

Ano, ale vedle velikosti dávky hraje důležitou roli i frekvence dávkování. Pozřít na posezení tolik cukru, aby to člověka zabilo, je prakticky nemožné, ale sníst denně tolik cukru, že vám to dramaticky zkrátí dobu dožití např. v důsledku nemocí spojených s obezitou, to je v naší zemi celkem běžný příběh. Zdraví si ovšem můžeme poškodit jakoukoliv látkou. Syntetickou i přírodní. Typickou látkou přírodního původu, která je velice toxická a působí jako kontaminant potravy, jsou již zmiňované mykotoxiny. Téměř všechny poškozují játra a ledviny a negativně působí na náš imunitní systém, některé jsou potenciálně karcinogenní. Další příklad výskytu přírodních toxických látek jsou jedovaté houby. A to je sběr hub jedna z typických českých kratochvílí. Lidé se primárně bojí syntetických látek, ale dívat se na toxicitu prizmatem původu, tedy jestli se jedná o přírodní, nebo syntetickou látku, je nesmysl. Když si seřadíte látky podle akutní toxicity, pak se první syntetická látka objeví na žebříčku až někde ve druhé desítce.

Které látky jsou v žebříčku na předních místech?

Jedna z nejjedovatějších přírodních látek je botulotoxin. Prudký bakteriální jed, který vzniká za nepřístupu vzduchu a za vysoké teploty v málo kyselých potravinách – např. v uzeninách zavřených v igelitu. Proto se mu také někdy říká klobásový jed.

Myslela jsem, že se botulotoxin používá v kosmetice k vyhlazování vrásek.

To také, protože tato látka je toxická až v určité koncentraci. Opět jsme u problematiky velikosti dávky. Navíc toxicitu látky také výrazně ovlivňuje cesta vstupu do organismu. Botulotoxin je velmi toxický, když ho požijete přes trávicí trakt a když ho požijete hodně. To pak budete mít zažívací potíže, nebo se můžete až udusit, protože vám přestanou fungovat dýchací svaly. Když ho ale dostanete trochu do kůže, pak to není tak zlé. Botulotoxin vypíná svalové napětí, takže může pomoci například k redukci vrásek.

Na etiketách potravin bývá nápis „Spotřebujte do...“, který označuje datum, do něhož je garantována jejich zdravotní nezávadnost. U konzerv či zmrazených potravin je ale často trochu jiný nápis: „Minimální trvanlivost do...“ Co přesně znamená ten?

Značí dobu, po kterou výrobce garantuje zdravotní nezávadnost, ale i senzorické vlastnosti výrobku. To znamená, že v den končící minimální spotřeby bude výrobek chuťově a výživově stejný, jako v den, kdy byl vyroben. Spousta potravin stárne zejména senzoricky. Když je budeme dlouho skladovat, mohou jinak chutnat. Třeba otevřená láhev vína není po čtrnácti dnech k pití, ale zdraví vám nepoškodí víc než hned po otevření. Nejedná se tedy o zdravotně toxikologickou záležitost, ale o kvalitativní záležitost. Obecně nemusí být potravina ještě dlouho po datu minimální trvanlivosti zdravotně závadná. Potravinové banky tak mohou kupovat prošlé potraviny, protože pro lidi v obtížné ekonomické situaci nemusí být datum minimální trvanlivosti tak zásadní.

Někteří spotřebitelé, zejména maminky s malými dětmi, u potravin hodně řeší přídatné látky (aditiva), tzv. éčka. Co jsou vlastně zač?

Jsou to chemické látky, které se do potravin přidávají kvůli vylepšení nebo zachování jejich trvanlivosti či vzhledu, konzistence, chutě, vůně a podobně, a to bez ohledu na jejich výživovou hodnotu. Ale stejně jako jiné látky jsou pečlivě kontrolované.

U některých přídatných látek jsou ovšem prokázány negativní účinky na zdraví, pokud jich spotřebujeme hodně. Některá „éčka“ mohou mít projímavé účinky, barviva mohou prohloubit hyperaktivitu nebo ADHD, siřičitany mohou způsobit otok hrdla, svědění úst a pokožky a podobně. Obavy mi zde přijdou oprávněné.

Různé věci mají různý vývoj, ani toxikologie není statická věda. V podstatě neustále pracujeme s neúplnými informacemi. Když pracuje ekonom s určitou mírou nejistoty, pak se mu to trpí. Když takto pracuje toxikolog, vnímá se to jako problém. V průběhu historie se objevilo několik typů „éček“, u nichž se ukázalo, že nejsou úplně zdravotně nezávadná. Mohlo se to však zjistit až poté, co se dlouhodobě používala. A když se něco takového zjistí, samozřejmě přijde okamžitá regulace a taková látka se už nepoužívá. Mnohem větší jistotu máme u nových látek než u starých.

Jak to?

U spousty látek, a nejen co se týče potravin, existuje princip „dlouhodobého zaužívání“. To znamená, že pohled na jejich závadnost či nezávadnost se odvíjí od toho, že se dlouho používají a žádný problém se nezjistil. Jenže když jdeme do hloubky, u některých látek zjistíme, že jejich hodnocení je postavené pouze na zkušenosti, a ne na tom, jak hodně byly toxikologicky testované. Zatímco když chcete do potravin zavést nějakou novou věc dnes, Evropský úřad pro bezpečnost potravin má tak striktní procedury, že nová látka musí být detailně otestovaná na všech úrovních.

Jsou biopotraviny větší zárukou toho, že nebudeme konzumovat nebezpečné látky?

U biopotravin si můžete být mnohem jistější z hlediska určitých typů kontaminantů. Pokud máte vnitřní potřebu vyhnout se například reziduím pesticidů, pak je pravděpodobnější, že se jim u biopotravin vyhnete.

Takže se tyto potraviny žádnými pesticidy ani jinými chemickými látkami neošetřují?

Použití chemických látek je u nich výrazněji regulováno. Ale pozor: označení „bio“ nebo „eko“ automaticky negarantuje zdravotní nezávadnost. To jsou dvě různé věci. U těchto potravin může totiž vzniknout jiný problém. V 90. letech se v Anglii např. objevil případ otravy psoralenem z bioceleru. Psoralen je toxická látka, která se objevuje v celeru, když je napaden škůdci živícími se jeho dužinou. Pomocí pesticidů můžeme napadení rostliny předejít, a tvorbu psoralenu tak potlačit. Ale v rámci tamní bioprodukce byl celer škůdci napadena začal si vytvářet velké množství těchto přírodních obranných látek. Je to jenom jeden případ, který nic neříká o celkovém trendu, ale na jednu stranu se vyhýbáme průmyslovým kontaminantům, a na druhou stranu nám mohou ublížit zase jiné formy kontaminantů, třeba ty přírodní. Těžko tedy říci, zda jsou biopotraviny zdravější, žádné odborné důkazy nejsou. Spíše naplňují naši psychologickou potřebu vyhnout se syntetickým látkám a určitě mají i jiné senzorické vlastnosti, zpravidla lépe chutnají. A protože má psychika na zdraví člověka velký vliv, pak z tohoto pohledu zdravější vlastně jsou.

Obsahují biopotraviny i konzervanty?

Mezi konzervanty můžeme zařadit i celou řadu přírodních látek. Takže ano. Někteří prodejci mají tendenci množství konzervantů v potravinách snižovat, ale u potravin, kde se nepoužívají konzervanty, je nutné co nejvíce zkrátit dobu mezi výrobou a okamžikem, kdy se nám potravina dostane na stůl. To je případ třeba farmářských trhů. Určitě je lepší kupovat například české jahody než jahody z Chile. Chovat se sezonně. Ale pokud chceme nakupovat v supermarketu, je ze zdravotního hlediska logické smířit se s určitou mírou konzervantů, protože nás tyto konzervanty chrání.

Můžeme trhat ovoce u silnice, nebo je to z hlediska zdraví nebezpečné kvůli zplodinám z projíždějících aut?

Riziko povrchové kontaminace kovy a zplodinami hoření pohonných hmot je u silnice samozřejmě vyšší. Že se látky dostanou dovnitř plodu, je však málo pravděpodobné, velkou část problému můžeme vyřešit pečlivým omytím ovoce. České kontrolní orgány se sice na toto speciálně nezaměřují, studie ze zahraničí ale ukazují, že omytí snižuje kontaminaci méně účinně u bobulovin (maliny, ostružiny) než u jiných typů ovoce (např. jablek).

A je možné jíst jádra z meruněk nebo z jiných ovocných plodů, což občas zkoušejí děti?

Jádra z meruněk, jablek, broskví a podobně obsahují glykosid amygdalin. Pokud jádro rozkoušeme, působením kyselých žaludečních šťáv se z amygdalinu uvolňuje velmi toxický kyanovodík. Obsah amygdalinu sice závisí na mnoha faktorech a velmi kolísá, avšak má hořkou chuť, podle níž můžeme jeho přítomnost v jádrech odhalit. V odborné literatuře lze nalézt několik zmínek o akutní otravě jádry peckovin, ovšem není to příliš časté. Projevy otravy byly pozorovány třeba po jednorázovém pozření 80 jader z meruněk či 500 jadérek z jablek. Obsah amygdalinu, který odpovídá tolerovatelnému dennímu příjmu, se vyskytuje asi v jednom až dvou jádrech z peckovin. Amygdalin je též pod názvem vitamin B17 nabízen jako prostředek pro podporu léčby nádorů. Nicméně klinické studie terapeutický účinek uspokojivě neprokázaly, v několika zemích je proto nabízení vitaminu B17 jakožto léčiva považováno za nekalou obchodní praktiku.

Jak je to s plísněmi v potravinách? Plísňové sýry jsou zdraví neškodné, ale plesnivá marmeláda patří do koše?

Plísně jsou mikroskopické houby, které jsou v určitém ohledu podobné normálním houbám. Takže jsou jedlé, nejedlé a jedovaté, prostě jako houby. Jedlé plísně, které najdeme na plísňovém sýru, neprodukují žádné nebezpečné sekundární metabolity. Ovšem jiné plísně, jako je Aspergillus flavus, produkují aflatoxiny, které jsou prudce jedovaté (tento druh plísně se vyskytuje hlavně na kukuřici a arašídech, podobně i na promočených kobercích, a může způsobit infekci plic či napadnout mozkové a plicní tepny a způsobit infarkt, pozn.red.).

Znamená to, že když se na potravině objeví plíseň, která tam být nemá, potravina se ihned stane toxickou?

To se takto říci nedá, protože nevíme, o jakou konkrétní plíseň jde. Z hlediska předběžné opatrnosti je ovšem rozumné plesnivý výrobek vyhodit. Mykotoxiny, jež některé plísně produkují, migrují potravinou a mohou se zanořit i do velkých hloubek, třeba u džemů.

Záludnou jedovatou látkou prý může být i kyselina šťavelová.

Ano, vyskytuje se například ve špenátu, mangoldu, šťovíku...Tyto rostliny jsou však z jiných hledisek důležitou složkou zdravé výživy. Pro potlačení jedovatých účinků kyseliny šťavelové je potřeba převést ji na nerozpustný šťavelan vápenatý. Toho se docílí reakcí s vápenatými ionty, které jsou např. v mléčných výrobcích. Proto je vhodné přidávat do špenátu mléko.

V jakých potravinách se vyskytuje hliník?

Přirozeně třeba ve špenátu, pečených bramborách se slupkou, ve švestkové šťávě nebo v čaji. Některá potravinářská aditiva (přísady) jej obsahují také. Ale toxicita závisí na dávce.

Představuje nějaké zdravotní riziko?

Hliník považujeme za toxický, ale jen proto, že když se dokáže dostat k nervovým buňkám, může je poškodit. Známe to z doby, kdy se začínalo s dialýzami. Přes upravenou vodu se hliník dostal do krve pacientů, kteří následně umírali na dialyzační demenci, jejíž projevy jsou velmi podobné Alzheimerově chorobě. Běžně se ale přes trávicí trakt téměř neumí vstřebat, takže v potravinách nebo ve vodě nepředstavuje žádné významné riziko. Bát se ho v potravinách, v potravinovém obalu nebo vyhazovat hliníkové nádobí mi tedy přijde zbytečné.

Nejsou hliníkem potažené i vnitřky konzerv?

Ne, ty jsou pokud vím potažené sloučeninami cínu. Po otevření mohou některé povrchy oxidovat a uvolňovat cín do potravin. Nemusí to mít toxikologicky významné následky, ale senzorické ano. Konzerva je od toho, že je v ní potravina konzervovaná, a když ji otevřu, měl bych ji měl co nejdříve spotřebovat.


Může půst nebo dieta očistit tělo od toxinů?

Jakýkoliv krátkodobý proces, který nevede ke změně životního stylu, má z hlediska zdravotního dopadu minimální efekt. A většina postupů, jež se pro detoxikaci používají, vlastně nemá ani žádný krátkodobý efekt. Mnohé populární detoxikační kúry jsou založeny na primitivně zjednodušených biologických a toxikologických předpokladech, snaží se nabízet univerzální řešení problému. Jenže typů toxických látek, které se teoreticky z různých důvodů (kouření, strava, stav životního prostředí, nemoc apod.) mohou v našem těle hromadit, je ohromné množství. A stejně jako neexistuje všelék na všechny možné nemoci, protože co v určitém kontextu léčí, v jiném škodí, neexistuje ani obecně doporučitelná detoxikační kúra.


Velkým strašákem mohou být i ftaláty. Podle jedné americké studie ohrožují reprodukční orgány ještě nenarozených chlapců, neblaze přispívají i k předčasným porodům. Kde všude jsou?

Ftaláty se používají jako změkčovadlo u plastů, najdeme je v některých obalových materiálech přicházejících do styku s potravinami, třeba v těsnění u víček, jsou i v podlahových krytinách, sprchových závěsech, pláštěnkách, zdravotnických pomůckách nebo v kosmetice. Nejvíce se ale ftaláty hlídají u plastových hraček pro děti, protože zasahují do hormonálního systému, a ten je u dětí citlivější než u dospělých. Zde je tedy namístě tyto látky hodně hlídat.

Co dalšího v běžné domácnosti může znamenat zvýšené toxické riziko?

Třeba chemikálie. Doma máme většinou různé žíraviny, kyseliny, louhy, čističe do WC, čističe trub apod., a ty jsou příčinami různých úrazů. Zejména starším lidem se stává, že v kredenci zamění nějaký prostředek za jiný a vypijí něco, co je korozivní (žíravé). Za to však nemůže látka, ale to, že je někdo schopen skladovat čistič na WC vedle stolního oleje.

Může nás ohrozit i vdechování čisticího prostředku, když například umýváme toaletu nebo čistíme odpady?

Ano, některé prostředky mohou uvolňovat látky, jako je například chlor, který může podráždit dýchací cesty a poškodit plíce. Není tedy dobré jej vdechovat a u takové činnosti je potřeba hodně větrat.

Nejběžnějším domácím pomocníkem je prostředek na umývání nádobí. Je nutné nádobí po umytí saponátem ještě oplachovat, nebo můžeme pěnu nechat na nádobí zaschnout?

Saponáty mají jako povrchově aktivní látky určitou míru nebezpečnosti, ale množství, které ulpí na nádobí, nepředstavuje žádné bezprostřední zdravotní riziko. Organismus má při vystavení toxickým látkám určité mechanismy, jak se s případným toxickým atakem vyrovnat. Produkuje například enzymy, které dokážou určité sloučeniny rozkládat. A nebo látky, které napomáhají vylučování toxických látek z těla. Má samozřejmě i určitou kapacitu, a když jipřekročíte, pak vám některá z toxických látek začne škodit. Obecně platí, že pokud se něčemu můžu vyhnout, tak se tomu vyhnu. Takže je zde otázka, zda chci na oplachování nádobí plýtvat vodou, které je nyní málo, nebo zda chci řešit celkové zatížení svého organismu chemickými látkami. Osobně to moc nedramatizuji, ale nádobí oplachuji. A i kdyby ne, pak v porovnání s panákem rumu, kouřením a procházkou ve městě bude ten účinek zanedbatelný.

Spousta lidí doma pálí svíčky, mají aromalampy s vonnými oleji. Jsou tyto věci toxické?

Tohle je věc původu a kvality výrobku. Na trhu se objevily nekvalitní typy svíček, jež mohly uvolňovat toxické látky do vzduchu, což zjistily kontrolní záchyty. Svíčka tedy může býti zdraví škodlivá, ale jestli se to děje konkrétně se svíčkou, kterou máte na stole, to nevím. Není to vlastnost typu výrobku, ale jenom nekvalitního kusu výrobku. Je to podobné jako s tetováním. Není to dobře regulovaný prostor, nikdo přesně neví, kdo by to měl hlídat a regulovat. To, že dá někdo do svíčky něco, co není zdravé, je pravděpodobnější, než že se to stane u potravin. Z hlediska opatrnosti tedy ve mně aroma svíčka vyvolává pocit většího možného nebezpečí než cokoliv z potravin.

A co samotné hoření svíček? I těch kvalitních?

Při nízkoteplotním spalování čehokoliv, tedy třeba svíčky nebo cigarety, se uvolňuje oxid uhelnatý a polycyklické aromatické uhlovodíky, které není dobré dýchat. Neuvolňují se samozřejmě v takové míře, která by nás bezprostředně ohrožovala, ale je to určitý příspěvek k celkovému zatížení organismu.

Zmínil jste tetování. To nám může zdravotně ublížit?

U tetování souhlasíte s celoživotní expozicí (působení) látce, o které vlastně nic nevíte. V rizikové analýze máme jako toxikologové velmi neradi, když je tam velká míra nejistoty. A u tetování z mnoha procent nevíme, co si do kůže dáváme, ale víme, že to tam budeme mít skoro celý život. Mohu lidem tisíckrát říkat, že malé množství rezidua pesticidů v potravinách není žádný zásadní problém, a oni se budou rozčilovat, že to zlehčuji. A pak se nechají potetovat. Je to paradox, protože každý pesticid je testovaný na několika typech organismů, ale při tetování se používají barvy, o nichž často nevíme téměř nic.

Nemají na ně tetovací salony hygienický atest?

Mají. Obvykle jde ale o atest týkající se mikrobiálního znečištění, běžně se netýká toxicity látek, které jsou v barvách obsaženy. Je lehce nerozumné, že jsme schopni bez problémů akceptovat tetování, aniž o něm cokoliv víme, a na druhou stranu nejsme schopni rozumově akceptovat „éčka“, o nichž toho víme hrozně moc.

Mohou nám ublížit fluoridy v zubní pastě?

Jak už jsme si říkali, toxické je všechno, co přesahuje nějakou rozumnou míru. Takže když fluoridu sníte nadlimitní množství, zdraví vám poškodí. Ze světa známe případy poškození zubní skloviny fluoridy, při vysokých koncentracích způsobuje nemoc, které se říká fluorosis. Je spojená se vznikem určitých sloučenin v zubech, které vedou k jejich rozpadu. Ale když si budete dvakrát denně čistit zuby pastou s fluoridy a patříte do běžné populace, pak není důvod k obavám. U léků, kosmetiky nebo potravin je vždy návod k použití a podle něj je dobré se řídit. Když si do krku nasypete kypřicí prášek do pečiva, vznikne vám v žaludku oxid uhličitý a minimálně vám bude strašně špatně. Takže z tohoto pohledu je i prášek do pečiva toxický. Ale takto ho nikdy nepoužijete, prášek dáte do pečiva, oxid uhličitý vznikne v troubě, a vy se ho tím pádem bát nemusíte.

Doc. Ing. Miloslav Pouzar (47), Ph.D.
Pracuje v Ústavu environmentálního a chemického inženýrství Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice. Zabývá se zejména prvkovou analýzou
a ekotoxikologií, přednáší toxikologické obory. Je autorem knihy Kalich hořkosti.

Rozhovor převzat z Týdeníku TÉMA

Tohle jsou úplně noví studenti Univerzity Pardubice. Přihlásili se, prošli výběrem a dorazili na svoje fakulty k zápisu, bez kterého prostě začít studovat nejde. I když na první přednášky půjdou až na konci září, se svoji novou univerzitou se mohou seznámit a identifikovat už dnes.

Každý z prváků totiž dostal už u zápisu Chytré desky, které obsahují všechny základní informace o Univerzitě Pardubice, zázemí, které poskytuje, i možnostech, jak strávit volný čas v kampusu i mimo něj. A placku s logem školy v moderní úpravě si může připnout klidně hned. Na konci prázdnin je čekají seznamovací kurzy a také speciální akce Příliv, aby jejich první semestr odstartoval co možná nejpříjemněji.

„Myslím, že píšu tak trochu kancelářské detektivky z 19. století, plné lidiček nevýznamných a zapomenutých, skutečných či smyšlených,“ říká Marie Macková

Letní dvojčíslo Koridoru se věnuje možnostem trávení volného času. A běh, o němž se hojně píše v jeho první části, stejně jako sport obecně, představují pouze jeden z celé řady způsobů. Bavit se totiž samozřejmě můžeme i pasivně, tedy fyzicky pasivně. Protože mysl při četbě pasivní rozhodně není. Své o tom ví Marie Macková, která je nejen čtenářka, ale i spisovatelka: na kontě má několik odborných monografií, celou řadu spoluautorství a v neposlední řadě tři čtivé historické detektivky.

Z nich první vyšla v roce 2015, druhá v roce 2017 a zatím poslední titul, nesoucí název Příběh falešného copu, vyšel v lednu tohoto roku. Nasmlouvaná autorská čtení stihla autorka pouze v Ústí nad Orlicí, zbytek překazila krizová situace týkající se koronavirové pandemie. Proč se Marii Mackové říká „hylvátská Agatha“, jaký je její detektiv Eduard Plischek a jaký má vztah ke čtení a literatuře? Nejen o tom jsme si povídaly u odpolední kávy.

Paní docentko, vy jste historička, učitelka a spisovatelka v jednom. V které z těchto „rolí“ se cítíte nejlépe a proč?

Historička jsem vzděláním, dlouholetou praxí, a tak vlastně řemeslem. Je to dobrý základ, od kterého se ostatní odvíjí. Na pedagogickém působení oceňuji možnost být blízko studentskému nadšení a neotřelým nápadům některých z nich. A psát je báječná zábava.

Jaké neotřelé nápady máte třeba na mysli?

Odborné – tedy pohled na problém nezatížený určitým stereotypem. I za cenu toho, že některá taková odvážná verze ve svém důsledku vede pouze k diskuzi, k vyjasnění názorů.

Inspirují vás některé takové nápady i při vlastní tvorbě?

Nápad zásadně vždycky nechávám jeho autorovi, někdy nestíhám realizovat ani své vlastní. Ale když se daří rozvíjet, je příjemné to pozorovat.

A jak jste se k psaní vlastně dostala? Tíhla jste k němu od malička?

Odborné texty píšu od studentských let, to je součást práce historika a připouštím, že mě to ještě nepřestalo bavit. Na beletrii došlo podstatně později, i když který student si nezkusí napsat něco víc než jen povinné kompozice z jazyka mateřského, případně jiného?

Lze tedy říci, že se vaše spisovatelská praxe prolíná s praxí historičky a pedagožky?

Vzhledem k tomu, že jsem si oblíbila žánr historická detektivka, či dobové krimi, jak je to aktuálně avizováno, tak to s výzkumnou rovinou mé práce souvisí. Přinejmenším mám k dispozici slušnou znalost dobových reálií a v tomto smyslu se snažím nevodit čtenáře za nos. Kromě toho se musím umět dívat na každý „příběh“ v dlouhém trvání. Pedagogická práce je trochu něco jiného, její cíl je přesně daný: přednáším dějiny správy a některé z tzv. pomocných věd historických.

Máte pravdu v tom, že spisovatel by měl rozumět tomu, o čem píše – ideálně tedy, když píše přímo o svém oboru. Podněty a témata k psaní knih tedy čerpáte z vlastní praxe a bádání?

Dějiny finanční správy 19. století jsou mým oblíbeným a hýčkaným výzkumným tématem a „velký detektiv“ v mé beletrii je komisař finanční stráže, takže jedna částečka z toho už tehdy značného kolosu finanční správy habsburské monarchie. Myslím, že píšu tak trochu kancelářské detektivky z 19. století, plné lidiček nevýznamných a zapomenutých, skutečných či smyšlených, jejichž vzlety a pády se dají dohlédnout pouhým okem a jejichž otisk boty možná zůstal kdesi na polní cestě nebo břehu řeky.

S takovými hrdiny se čtenář snadno ztotožní… Myslíte, že je to pro čtenáře důležité?

Otázka patrně víc pro čtenáře než pro autorku. Osobně v roli čtenáře preferuji zvědavý odstup ve smyslu: „To jsem zvědavá, jak se z toho dostaneš!“ Nebo pozici vzdáleného pozorovatele. Pro případ, že by mi hlavní padouch připadal přece jenom příliš sympatický.

Jaký je váš hlavní hrdina – komisař Eduard Plischek? Jaký je to druh vyšetřovatele? Spíš jako Sherlock Holmes nebo Hercule Poirot?

Je to můj „velký detektiv“. Figura komplet vymyšlená, proto jednoznačně kladná. Ačkoliv patří do 19. století, tak není čistý individualista. Je svázán předpisy sboru finanční stráže – mimochodem skutečnými – a překračovat je umí a chce jen zřídka, když se situace vyhrotí. Takže z uvedených světových kolegů shodné rysy nemá ani s jedním, i Poirot je větší individualista.

Hovoříte o svých knihách i s žáky? Když to řeknu úplně obyčejně: Řada pedagogů publikuje, ale mnoho jich nepíše zábavné a čtivé detektivní romány. Kdyby mě někdo takový učil, zřejmě bych tím byla fascinována.

Udělat seminář z vlastních detektivek bych pro mé studenty, ať už historiky nebo archiváře, uměla, ale oni musí proniknout do dějin nejprve z úplně jiné roviny, berou-li to řemeslo opravdu poctivě. Beletrie tohoto typu může být zábavnou nadstavbou, která přijde až ve značně pokročilém stádiu koexistence autora s výzkumem. Se svými současnými studenty raději diskutuji o své odborné tvorbě. Ti, kteří již dostudovali, se občas na téma detektivek ozvou a je to z mnoha důvodů neobyčejně příjemná zpětná vazba, které si moc vážím.

Vaše detektivní příběhy jsou plné historických informací. Čtenáře tak obohatí nejen o zážitek z četby samotné, kromě toho se může i mnohé dozvědět. Je to jeden ze záměrů, s nímž knihy píšete? Bavit a zároveň populární formou učit o historii?

Tohle je velmi záludná rovina: všichni autoři historických románů i detektivních a kriminálních příběhů zasazených do minulosti vlastně vytvářejí paralelní historii. I ti, kdo úzkostlivě dbají na autenticitu reálií. Na druhou stranu má každý z nás právo na určitou míru autorské licence. Já například v jejím rámci vymýšlím konkrétní lidičky - neměním ani nedomýšlím životy obecně známých osobností -, které ale zároveň nutím přemýšlet tak, jak to obvykle dělalo „mé“ 19. století. Aby ze všeho nezbyla jenom více či méně atraktivní kulisa. Poučení? Fakticky by v tom taková rovina být mohla, ale populární forma poučení o historii by podle mého názoru měla vypadat jinak.

Historické detektivky, odborné monografie. Knih máte na svém kontě poměrně dost. Kolik přesně?

Samostatných odborných monografií mám doposud na svém kontě jedenáct, spoluautorství je podstatně víc. Historické detektivky jsou tři.

Kterou z vydaných detektivek máte nejraději?

Nemám mezi nimi žádného výrazného favorita, ke všem se hlásím. Ovšem v roce 2010 vyšla knížečka Tajemství správce Riedera, kde jsem se pokusila spojit několik rovin bádání a přidala své vlastní, úplně nové pověsti. Trochu hůř se takový útvar zařazuje do literární klasifikace, ale považuji ho za komplexní, srozumitelný a příjemný. Kromě toho se nedávno tato práce stala citovaným základním motivem pro paralelní odbornou studii publikovanou v prestižním domácím vědeckém časopise. Myslím, že ten nápad nebyl marný.

To je ohromný úspěch. V návaznosti na to: Víte, že se vám přezdívá „ústecká Agatha Christie“ nebo „hylvátská Agatha“?

Přezdívku v souvislosti s Ústím slyším poprvé, ješitné části mého já velmi lichotí, ale objektivně vzato: na tuhle paní autorku nemám (úsměv). Ovšem patřím ke skalním fanynkám slečny Marplové a k některým textům Agathy Christie se umím opakovaně vracet a vychutnávat si je.

To máme podobné. Jen já vždycky preferovala spíše Hercula Poirota. Vy sama tedy zřejmě čtete ráda.

Vášnivou čtenářkou jsem od té doby, co jsem aktivně i pasivně zvládla abecedu. Někdy to hraničí se závislostí na písmenkách (úsměv).

A jaké knihy čtete nejraději? Jsou to detektivní romány?

Některé odborné práce stále čtu s velkým potěšením a nepovažuji to za úmornou práci. Z detektivek si vybírám spíš klasiku a ty přemýšlivější, naopak moc nemusím ty prvoplánově akční a noir. Mám ráda cestopisy a reflexe krajiny ze všech dob, „zvířecí“ povídky, humor typu pánů Jirotky nebo Horníčka, a další a další.

Co je podle vás hlavním přínosem četby?

To může být podle mne velice různé: do textů jsou zaklety základní principy víry, morálky i vědění. Jiné texty mohou být prostředkem k odreagování, k úniku od reality i k pouhému nezávaznému brouzdání někde v příjemnu.

Vy sama také učíte. Přicházíte do styku s velkým množstvím lidí, studentů. Myslíte, že mládež čte?

Student je z podstaty věci tvor čtoucí: někteří to dělají dobrovolně a nadšeně, někteří pragmaticky, neb se to po nich žádá, ale se slušnými výsledky, jenom zlomek se s četbou pere. Myslím, že to ale tak bylo vždycky.

A nyní mimo studentské lavice – znám spoustu lidí, kteří nečtou vůbec. Tvrdí, že je čtení nebaví. Co byste jim poradila? Proč by měli dát čtení šanci?

Osobně si neumím představit člověka, který nečte: naše civilizace je založena na znalosti čtení a pokud možno i psaní. Většinu informací získáváme právě tímhle způsobem, a informace jsou dnes jedním z nejcennějších artiklů. Neznalost některých informací může omezovat, v případě jiných to pak může vyloženě škodit, ale každý je i v tomto směru odpovědný sám za sebe a mimo jiné i tímto aspektem o sobě dává cosi vědět. Vždyť i vyjádření na nejrůznějších sítích, ba pouhá sms je jistý druh textu, který je třeba si přečíst, ale především ho analyzovat a pochopit, to za nás žádná technologie neudělá.

Myslela jsem vyloženě čtení knih.

Pokud máte na mysli beletrii, resp. čtení pro zábavu, není třeba nikomu nic vnucovat: to jenom o hodně přichází každý, kdo se takhle rozhodl (úsměv).  Ale v rovině čisté zábavy si takové odmítnutí představit umím: mě například nebaví sjíždět na lyžích nebo něčem podobném sjezdovky plné lidí, nevidím v tom smysl, nedělám to a někomu se proto mohu zdát divná.

Já také nelyžuji, takže mi divná rozhodně nepřipadáte (smích). Nějaké slovo na závěr?

Všem statečným, kteří dočetli až sem, děkuji.

doc. PhDr. Marie Macková, Ph.D.

Píšící historičce, pedagožce a archivářce Marii Mackové se přezdívá „ústecká Agatha Christie“ nebo také „hylvátská Agatha“. Ačkoliv ona sama přirovnání ke známé „dáme zločinu“ skromně odmítá, na kontě má několik odborných monografií a tři historické detektivní romány. Na mnoha dalších historických pracích se podílela jako spoluautorka. Marie Macková se narodila v Lanškrouně, studovala na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, v letech 1993-2001 působila jako ředitelka Státního okresního archivu v Ústí nad Orlicí a od roku 2001 je pedagožkou Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Zaměřuje se především na 19. století a v tomto kontextu se zabývá regionální historií okresu Ústí nad Orlicí, dějinami správy, také církevními a vojenskými dějinami, dějinami Němců v Čechách a historií tabákového průmyslu v habsburské monarchii. Odborné znalosti čtivou a zábavnou formou promítá do své beletrie.

Rozhovor byl převzat z magazínu Koridor

autorka: Kateřina Hájková / foto: Petr Wagenknecht

Koridor

Vystudovali Univerzitu Pardubice a diplom jim otevřel dveře do světa. Mnozí z absolventů se vydali za hranice naší republiky a už se tam usadili. Někteří na čas, a jiní dokonce napořád. Svou stopu zanechali třeba v Indii nebo v Indonésii. Zakotvili ve Finsku i ve Švýcarsku nebo se jim podařilo se svým nápadem proniknout na cizí trh.

Za jejich úspěchy stojí náhoda, štěstí nebo dobrý kontakt. Všechno dohromady dobře zahrálo třeba v životě restaurátorky Jany Dunajské. Po studiu na Fakultě restaurování dostal její muž pracovní nabídku do švýcarského Lucernu, kde dnes žije již pátým rokem.

Starají se o památky po celém světě

 „Vedle nástěnných maleb a omítek, které jsou mojí specializací, tady restaurujeme také zlacené a mramorované oltáře a sochy, olejomalby, rámy, keramiku, sádru, beton nebo i kostelní inventáře,“ popisuje svou práci Jana Dunajská, která díky své umělecké přípravě už  párkrát měla možnost pracovat na rekonstrukcích polychromie nebo maleb. „Pracuji částečně v ateliéru a částečně na projektech po celém centrálním Švýcarsku. Protože je firma malá, práce je dost různorodá a zajímavá,“ pochvaluje si Jana.

Její kolegyně restaurátorka Martina Šimonová před časem měla štěstí odjet do indického Ladaku neboli Malého Tibetu. „Mým úkolem bylo spolu s kolegyní dokončit rozjetý projekt restaurování svatyně Lhačung v buddhistickém klášteře Diskit. Šlo o kompletní restaurátorský zákrok na oltářní stěně. Zkušenost to byla magická. Spali jsme přímo v klášteře, což je velmi neobvyklé, zvlášť pro turisty, a tím spíše ženy. Jídlo nám připravovali mniši a podmínky byly občas bojové,“ vypráví Martina, kterou i když na práci restaurátorky-dobrovolnice doporučil tehdejší děkan fakulty Karol Bayer. Specializuje se na restaurování nástěnných maleb, ať už v interiéru či v exteriéru, jako jsou fasády, sgrafita a další. Díky svému oboru se podívala na mnohá místa po celé republice i v zahraničí a sama některé projekty dokonce vedla. Jako například restaurování nástropní malby v Salle Tereně (také „zahradním sále“) na zámku v Lysicích u Brna. „Je to unikátní a roztomilá pozdně-renesanční malba s vtipnou tematikou lodí a mořských živočichů,“ dodává Martina.

Pomáhají novému zrození

K tomu, že chce člověk pečovat o druhé a pomáhat jim, nedojde ze dne na den. Myšlenku nosí dlouho v hlavě a o jiné profesi pak ani neuvažuje. Stejně to měla i Blanka Tiainen, která si už jako malá řekla, že bude zdravotní sestrou. Vydrželo jí to dodnes, jen s tím rozdílem, že se přesunula na porodní sál. „Pro porodní asistentku jsem se rozhodla, když jsem se náhodou nachomýtla u porodu kamarádky. Porod mi přišel jako opravdový zázrak a bylo rozhodnuto,“ vzpomíná Blanka. Už během studia na Fakultě zdravotnických studií ji to zaválo do Finska. Absolvovala tu Erasmus studijní a následně pracovní stáž. Po pár letech se do Finska vrátila na stálo. Vystudovala zde magisterský obor Mezinárodní a veřejné zdravotnictví na University of Eastern Finland. Nejdříve nastoupila na porodní sál v městě Salo, později učila budoucí porodní asistentky a zdravotní sestřičky na University of Applied Sciences v Turku. Působila i v univerzitní nemocnici ve stejném městě a nyní pracuje na oddělení porodních sálů a rizikového těhotenství. „Každý porod, u kterého můžu být, je ten nejhezčí. Moc hezké momenty jsou, když mě u porodu chtějí kamarádky, protože potom vidím ty děti i vyrůstat. A stejně tak, když mi maminky, tety, babičky (moje, kamarádek i známých), povídají o svých porodech. Jsou to často moc krásné příběhy, které bych asi nikdy neslyšela, kdybych nebyla porodní asistentka,“ říká Blanka.

Inspirují nás k tvořivosti

Začátky podnikání bývají těžké, ale když člověk vydrží, úspěch se většinou dostaví. Závisí také, jak si ho definujete. Na tom stavěl i absolvent Dopravní fakulty Jana Pernera Marek Chlum.  Když si jeho maminka otevřela malé krejčovství, jejího syna nenapadlo nic jiného než k tomu připojit i e-shop s metráží a textilní galanterií. Motivovalo ho to, že šít pro sebe nebo svoji rodinu se dnes opět stává trendem. A tak založil e-shop Mamtex a je pánem svého času. „Můžu si dělat věci po svém a rychle je měnit. Navíc pozorovat, jak se firma rozvíjí, je velice motivující. Je to taková hra, která mě baví.“ E-shop funguje pět let a své zákazníky nehledá jen u nás. Markovi se podařilo s obchodem expandovat na Slovensko, čemuž věnoval i svou diplomovou práci. Ta podle jeho slov může sloužit jako návod pro menší e-shopy. „Měl jsem opravdový zájem, aby se expanze povedla. Chování zákazníků na Slovensku je velmi podobné. Je to hodně zaměřené na PPC reklamu a SEO, navíc jsem ve zhodnocení mohl pracovat s reálnými čísly,“ pochvaluje si Marek, který má na starosti především rozvoj e-shopu, určování strategie, cenotvorbu, komunikaci se zahraničními dodavateli a marketing. „Postupně se do nabídky snažíme přidávat materiály, které jsou udržitelnější a nezatěžují životní prostředí jako bavlna,“ dodává ke směru svého podnikání Marek. Inovací chystá víc. Letos se chce věnovat především rozvoji slovenského e-shopu. V příštím roce by rád expandoval dál. Ve vzduchu navíc visí i vlastní značka oblečení a doplňků.

Zlepšují nám angličtinu i další dovednosti

Ať už se rozhodnete začít nový život v cizích krajích či rozvíjet spolupráci se zahraničím, rozhodně potřebujete ovládat alespoň jeden cizí jazyk. V ideálním případě radši klidně víc. Vzdělávání lidí v různých rovinách se stalo parketou třeba Jana Hovada, absolventa Fakulty elektrotechniky a informatiky a Fakulty ekonomicko-správní. Miluje on-line svět, pracuje rád na dálku a díky tomu může cestovat po celém světě. Stará se například o svůj web prectime.cz, díky němuž si zlepšilo úroveň jazyka přes 50 tisíc studentů. 

S angličtinou pracuje každý den i Marek Vít. Učí ji na své alma mater, na Fakultě filozofické. Nové a zajímavé věci v ní nachází neustále, přestože je držitelem několika certifikátů. A vždycky ho zajímalo používání informačních technologií ve výuce angličtiny. „Když jsem pracoval jako učitel angličtiny na gymnáziu, vytvářel jsem pro studenty jednoduché počítačové programy a hry, které by jim mohly pomoci naučit se např. slovíčka či hláskování. Potom jsem se rozhodl vytvořit jednoduchý web, kam bych svým studentům mohl vkládat materiály na procvičování, přípravu na přijímací zkoušky apod. Nazval jsem ho provizorně Help for English (doslova ‘nápověda pro angličtinu’),“ popisuje Marek Vít. Dnes na jeho web chodí 20 tisíc uživatelů denně.

S výukou angličtiny má zkušenosti také Jan Štancl. Ale ne s ledajakou. Jako dobrovolník ji učil domorodce na indonéském ostrově Lombok, kam odjel na tři měsíce. Zjistil tam nejen spoustu věcí o sobě samém, ale především to, že učit ho jednoduše baví. „V Indonésii je učitel chápán a obecně uznáván jako určitá autorita, symbol vzdělanosti a nositel hodnot. Ono to už vychází i z významu slova, neboť v indonéštině se učitel řekne »Guru«,“ vysvětluje Honza. A tamní žáci? Byli úžasní. „Už v brzkém věku si uvědomují, že dobrá znalost cizího jazyka jim zajistí lepší uplatnění na místním trhu práce, a celkově pak i výrazněji lepší život,“ dodává Honza.