Po celé léto bude zastavovat naše Univerzita v pohybu na letních a příměstských táborech v širokém i blízkém okolí. Skvělí kolegové, zajímavé pokusy a nezměrné dětské nadšení.

Jedna z prvních zastávek byla u Domu dětí a mládeže v Holicích, kde jsme odstartovali naši letní šňůru vědy. Ve své štaci s vědou jsme pokračovali i přes Rybitví. 

Ani zvýšená poptávka po zájezdech v rámci Česka sezonu nezachrání, uvědomuje si spolumajitel vsetínské cestovní kanceláře Vsacan Tour Jaromír Malý. Očekává, že kvůli pandemii koronaviru spadne oproti loňsku obrat minimálně na polovinu. Například zájem o poznávací zájezdy do zahraničí je stále minimální.

V roce třicátého výročí existence se vsetínská cestovní kancelář Vsacan Tour dostala do nezvyklé situace. Covid-19 ji přivedl na pokraj bytí.
„Takové časy ještě nikdo z nás nezažil,“ říká jednatel kanceláře Jaromír Malý. „Jako když vás svážou do kazajky, a nemůžete dělat nic, jen se dívat, jak se vám bortí byznys.“

Ani během celosvětové ekonomické krize to nebylo podobné?
Ne, toto je skutečně bezprecedentní situace. Krize v roce 2009 sice vliv na cestovní ruch měla, ale ne v takovém měřítku. Přitom letos v lednu jsme měli extrémní prodeje, nejvyšší v rámci historie cestovní kanceláře. Zájem byl o dvacet procent vyšší než loni. A potom se všechno zastavilo.

Jaká tedy bude letošní sezona? Už se rozjíždí?
Máme za sebou už několik zájezdů, takže ano, rozjíždí se. Nabídku jsme museli upravit tomu, co dovolují bezpečnostní opatření, a také poptávce. Musíme brát v potaz, že lidé nechtějí do některých zemí jezdit, mají strach. Proto jsme zvýšili kapacitu tuzemských zájezdů, abychom dokázali obsloužit více klientů.

I když přibylo zájezdů po Česku, sezonu to nezachrání, že?
To vůbec. Podařilo se nám navýšit ubytovací kapacitu zájezdů, kam jsme standardně posílali jeden autobus, letos pojedou dva. Je evidentní, že o to mají lidé zájem. Ale sezonu to nezachrání. Teď nám jde především o to, aby na nás klienti nezapomněli a vrátili se v příštím roce zpět, až budou vybírat dovolenou.

Doženou propad aspoň podnikatelé v oboru, kteří nabízejí ubytování, provozují restaurace nebo turistické cíle?
Vypadá to, že nejspíš ano, protože lidé na dovolenou pojedou. A je pravděpodobné, že se budou pohybovat hlavně po Česku.

Vaše cestovní kancelář se specializuje na poznávací zájezdy. Jste donuceni měnit jejich program?
U zahraničních zájezdů se musíme hodně přizpůsobit. Poptávka sice téměř neexistuje, ale na druhou stranu je důležité ukázat, že to jde, že fungujeme, že se zase jezdí a není potřeba mít extrémní obavy. Máme zájezdy, které byly obsazené před nástupem koronaviru, ty jsme schopní realizovat.

Jaká je příprava na odjezd v porovnání s normálním stavem?
Dva tři dny strávíme ověřováním a zjišťováním aktuálních informací. Za jakých podmínek se dá do země a také do konkrétní destinace cestovat, jestli je otevřený hraniční přechod, jestli jsou v provozu hotely. Stává se, že sice do země můžeme a funguje i ubytování, ale turistické cíle, které jsme měli navštívit, v provozu nejsou. Teď jsme třeba rušili zájezd do Rakouska. V plánu byla lehká turistika, jenže součástí a vlastně vrcholem celého zájezdu je výjezd lanovkou na vrchol ledovce Pitztal. A ta nejezdí. Proto jsme se rozhodli, že nepojedeme, protože nemá smysl vézt tam lidi bez výsledku a bez dosažení cíle.

Aktuální poptávka se tedy týká hlavně tuzemských zájezdů?
Jde o Česko a nejbližší země. Slovensko, Rakousko, Polsko. Přitom běžně jezdíme celou Evropu nebo třeba Maroko, Rusko. Jenže strach, co mezi lidmi je, působí obrovské problémy. A není jen kvůli koronaviru. Představte si, že si objednáte zájezd do Irska, kam máte jet přes Velkou Británii. A každé ráno si přečtete noviny, kde popisují, co se tam děje. Nedivím se, že mají lidé obavy.

Jak jste řešili rušení zájezdů? Vracíte peníze, nebo dáváte vouchery?
Jedna z nejhorších věcí vůbec bylo to, že jsme nevěděli, co dělat. V období, kdy ještě nebyl přijatý zákon (v polovině dubna vláda přijala zákon o opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie na cestovní ruch, pozn. red.), byla kancelář zavřená a lidé nevěděli, co bude dál. Nejprve jsme vraceli peníze, pak jsme nabízeli vouchery s desetiprocentním navýšením na příští rok. Měli jsme v té době rozeslané zálohy na ubytování, takže prakticky ani nebylo z čeho vracet. Potom vyšel zákon a začaly se vydávat vouchery. V praxi teď asi polovinu vracíme v penězích a polovinu ve voucherech.

Máte už trochu představu o tom, jaké budou dopady na vaši firmu?
Ještě je brzy něco hodnotit, spoustu zájezdů jsme přesunuli z jara na podzim, takže jsme ve stadiu očekávání. Snad lidé přece jen budou chtít víc cestovat. Nicméně jestliže jsme loni měli obrat 35 milionů korun, letos budeme velmi rádi, když budeme na 40 nebo 50 procentech.

Znamená to, že budete zdražovat, propouštět, nebo to ustojíte?
Děláme všechno pro to, abychom to ustáli. Už když to vypuklo, jednoznačně jsme se shodli, že propouštět nemůžeme. Nepřipadá mi ideální rozpustit kolektiv lidí, který umí svou práci, a příští rok v lednu shánět nové pracovníky a zaučovat je. To by byla skutečně poslední možnost. Na druhou stranu, kdyby stát řekl, že firmám nepomůže, kdyby nenabídl program Antivirus, už by tady propuštění bylo. Takto nás stát podpořil v rozhodnutí udržet zaměstnanost.

Dokážete si představit, že by se poznávací zájezdy, které organizujete, konaly v rouškách?
To si dokážu představit. Nedávno jsme dělali jeden tuzemský zájezd, kde měli klienti také prohlídku zámku. Tu absolvovali v rouškách, venku je pak zase sundali a pokračovali dál. Zvládlo se to docela normálně. Je to o lidech, o jejich soudnosti a odpovědnosti.

Autobusy obsazujete normálně, nebo zůstávají lichá sedadla volná?
Teď jel jeden autobus do Slovinska jen s 25 cestujícími. Pustili jsme ho hlavně proto, abychom ukázali, že se dá cestovat a že znovu fungujeme. Pokud bychom ale měli pravidelně jezdit s volnými sedadly, nejsme schopní realizovat ani jeden zájezd. Každý takový by totiž znamenal ztrátu a to prostě nejde. Při kalkulaci ceny počítáme s obsazeností minimálně 33 osob. Autobus má 49 míst, z toho posledních pět nevyužíváme, protože to nejsou úplně plnohodnotná sedadla. Zatím jsem vypravili dva autobusy, které byly plně obsazené, a všechno bez problému fungovalo.

Znamenalo by to nárůst ceny?
Ano, s cenami pro letošní rok však už hýbat nemůžeme, ty jsou nastavené a jsou v katalogu. Operativně je měnit nelze, nemůže si klient koupit stejný zájezd v lednu za devět tisíc korun a jiný klient v červnu za 15 tisíc, to by nebylo správně.

Pomáhá vám semafor, který znázorňuje bezpečné a nebezpečné státy?
Nám ani ne, stejně musíme před každým zájezdem řešit detailní informace o daném státě.

Tím ale také získáte kvalitní servis pro klienty.
To ano, ani my bychom se bez toho však neobešli. Největší strašák je, že člověk někde uvízne. Vezměte si třeba Island. Můžeme cestovat tam i zpět bez testování či karantény. Ale když tam přijedete, musíte podstoupit testy přímo na místě. Potom odjet na ubytování a 24 hodin čekat na výsledek. Co když se ovšem stane, že některý potom bude pozitivní? Museli bychom řešit karanténu, jenže potřebujeme být v pohybu, abychom zvládli program. To jsou tak velké překážky, že tam prostě nejedeme.

Co když se bude situace opakovat?
Doufáme, že ne. Kdyby byla další sezona stejná, zničilo by nás to. Nějakou omezenou dobu jsme schopní přečkat, myslím, že i ostatní cestovní kanceláře. Ale kdyby to mělo pokračovat, už to nezvládneme. To není v silách žádného obchodníka, udržet byznys z ničeho.

Jaromír Malý

• Narodil se v roce 1988, žije ve Vizovicích.
• Je absolventem Dopravní fakulty Univerzity Pardubice. Po studiích odjel do zahraničí a po návratu začal podnikat.
• S kolegou Radkem Jančíkem založil v roce 2014 dopravní firmu Jančík Transport.
• Od 1. ledna 2018 jsou zároveň společně majiteli cestovní kanceláře Vsacan Tour, kterou koupili od jejího zakladatele Libora Bureše. V budoucnu by chtěli jezdit celoročně.

Rozhovor byl převzat z idnes.cz/autor: Petra Procházková

Absolventa Dopravní fakulty Jana Pernera Jaroslava Malého jsme oslovili a zeptali se ho na studium na Univerzitě Pardubice. 

Jste absolvent Univerzity Pardubice a její Dopravní fakulty Jana Pernera. Jak jste se dostal k prodeji zájezdů?

Cestování miluju, miluji tu svobodu, jsem zkrátka svobodný člověk. Vystudoval jsem obor Dopravní prostředky, silniční vozidla. Skončil jsem v roce 2012. A na školu vzpomínám velmi rád, stejně tak na vyučující a spolužáky. Po škole jsem ale vyrazil do zahraničí a hodně jsem cestoval po Anglii. Po návratu jsme koupili cestovku a rozjeli vlastní podnikání.

Co vám škola dala?
U oboru jsem bohužel nezůstal, věnuji se spíše manažerským a ekonomickým věcem. Ale vysoká škola mi dala rozhled, a to je základ do života. Znalosti jsou vždy důležité.

TEXT: Anna Sedláková/Věra Přibylová/FOTO: Archiv Jaromír Malý

Málokdy se stane, aby bakalářská práce byla natolik úspěšná, že ji autor může vydat knižně. Když se to povede? Je z toho třeba knížka o jednom z cimrmanologů, herci a prozaikovi Miloni Čepelkovi. Autorka, absolventka Fakulty filozofické Martina Hlaváčková, je z Opočna, on vlastně také, i když se narodil v Pohoří a do šesti týdnů zde žil. Protože to má takhle napůl, vznikla kniha Opočeňák z Pohoří.

Miloň Čepelka a Divadlo Járy Cimrmana – to je vlastně fenomén. Společně se Zděňkem Svěrákem patří k posledním žijícím členům (tedy těm původním). Bylo jeho vyprávění úsměvné?

Určitě ano. O vtipné momenty nebyla nouze. Nevím, jestli to tak vnímám jen já, ale humor pana Čepelky je jaksi mile ironický, poněkud břitký.

Půlstoletí hereckého přátelství. Napadlo vás, že byste oslovila Zdeňka Svěráka, jak toho Opočeňáka vlastně vidí on sám?

Napadlo mne to před lety v souvislosti s takzvanou metodou sněhové koule v orální historii. Bylo tam více osob, které bych teoreticky mohla oslovit za účelem získání dalších interview k bakalářské práci. Ale asi mi bylo příjemnější vsadit vše na jednu kartu. Ačkoliv si pana Svěráka velmi vážím a je mi sympatický.

Kolega Svěrák řekl, že Miloň je spolehlivý jako hodinky Prim. Víte, jak to myslel?

To se musím smát, pokud to tedy Zdeněk Svěrák myslel tak, jak vnímám spolehlivost Primek já. Klasické Primky jsou kouzelné, ale nenosím je, jsem líná natahovat a všude bych byla pozdě.

A taky řekl, že je nejlepší v rolích vzdálených jeho charakteru. Často hrál ženy.

Pan Čepelka k těm ženským rolím vždy hlásal: „…učitelem nebo chlapem, to já jsem, nebo jsem byl, tam není co hrát. Ale do tý ženský se musí člověk vmyslet…“ 

Byla jste se na něj podívat v divadle?

Podařilo se mi před lety vymámit i volňásky, takže jsem vyvedla do společnosti pražské kamarády. Pan Čepelka je milý, vlídný pán, klidný ale i živelný, působí na mne vlastně dost podobně v osobním kontaktu, stejně jako v televizi, rádiu, divadle… On má tedy minimálně dvě tváře, které znám, a těmi jsou „dvorní šašek a komik“ a potom ten melancholický hloubavý typ. Je to u něj proměnlivé a také záleží, kde a jak vystupuje.

Mezi Miloněm Čepelkou a vaší babičkou byla platonická láska. Ovlivnilo její vyprávění o něm některé pasáže v knize?

Otázka je, jestli o té platonické lásce vůbec věděli oba (smích). Ale pokud jde o jejich přátelství, nemyslím si, že bych touto situací byla nějak ovlivněna. Jedině snad v tom smyslu, že jsem trochu cítila „komfortní zónu“ i přes silnou míru respektu. Například mi nedělalo takový problém pana Čepelku oslovit a později s ním komunikovat.

Měla být bakalářka „předskokanem“ knihy?

V období tvorby původního textu práce jsem měla myšlenky úplně jinde, takže vydání jakékoliv knihy tehdy spadalo do kategorie sci-fi a nejdivočejších snů. „Nakopnutí“ přišlo později a zvenčí.

Jak vás napadlo psát právě o panu Čepelkovi?

Je rodák ze stejného kraje jako já. Zajímala jsem se o orální historii a pan Čepelka byl jasnou volbou k oslovení. S myšlenkou publikovat text knižně přišel Ivo Říha z katedry literární kultury a slavistiky (dnes proděkan Fakulty filozofické). Ten byl zároveň oponentem bakalářské práce, takže měl text více v oku a viděl ho objektivněji.

Opočeňák z Pohoří. Není to schizofrenní název?

Pan Čepelka se narodil v Pohoří, ale od 6 týdnů věku žil v Opočně. To vnímá trochu silněji jako svůj domov, protože tam prožil celé dětství a mládí. Ale jelikož je to půl napůl a fakticky je z Pohoří, název jsme dali Opočeňák z Pohoří.

Psala jste práci o někom, kdo sám píše texty. Měla jste velký respekt?

Ano. Respekt jsem měla k panu Čepelkovi už předtím, než jsem ho oslovila. Při psaní práce se pak zájem soustředil trochu jiným směrem, hlavně to dopsat, což asi znají všichni studenti… (smích). Ale od chvíle, kdy jsme začali podnikat kroky k vydání knihy, respekt opět sílil. Tam už šlo o pocit větší zodpovědnosti. Člověk nechce zklamat.

Jak to celé začalo?

Poprvé jsme se sešli zhruba půl roku před samotným nahráváním. To bylo v restauraci u vína, a tam jsme si začali vyprávět. Nastínila jsem panu Čepelkovi svůj záměr, a on byl velmi sdílný, ale i zvídavý. Ptal se mne též na různé věci ohledně studia. Tušila jsem tedy, na co se připravit. Nahrávání pak bylo zcela spontánní. Prostě jsme si začali povídat a pan Čepelka mi odvyprávěl svůj životní příběh „v kostce“. Tam bylo zajímavé sledovat jeho asociace, jakým způsobem se jeho povídání větvilo. Na dalších setkáních jsme mluvili o konkrétních tématech, která mě zaujala a která mě zajímala vzhledem k tématu práce.

Kolikrát jste se sešli?

Čistě nahrávací dny byly čtyři. Uskutečnily se v průběhu jednoho týdne. To ale neznamená, že jsme nahrávali 24 hodin 7 dní v týdnu.  Mimo tyto dny byla další setkání.

Vést rozhovor, umět naslouchat, dát prostor, neztratit se v myšlenkách, znovu se napojit, nepoučovat a nehodnotit. V čem je metoda orální historie a zpověď pamětníka náročná?

Přesně v tom, co jste jmenovala. Jsou tam ještě různé další aspekty, některé mě minuly, jiné nikoliv. Jsem ráda, že nebylo nutné řešit silně traumatická či jinak citlivá témata, což není v orální historii nic výjimečného. Naopak jsem osobně vnímala genderové aspekty a věkový rozdíl, který mezi mnou a panem Čepelkou byl.

Bylo těžké se naladit na stejnou vlnu?

Zcela určitě, zvlášť když jsou na pořadu dne různé propastné rozdíly. Myslím, že řadu potíží, které souvisí s orální historií, lze překonat díky určité míře cítění, empatie... Pro mě bylo ještě náročnější, že se jednalo o první velký rozhovor, který jsem vedla. A rovnou s „velkou rybou“. Naštěstí pan Čepelka byl a stále je skvělý vypravěč, vlastně jsem mnohdy měla problém do rozhovoru vstoupit, ale vůbec mi to nevadilo. Lepšího vypravěče bych si nemohla přát. Když není člověk úplný dřevo, dotkne se ho ta rozmluva na duši.

Co jste musela vyškrtat, aby vznikla čtivá kniha?

Zejména odbornou „omáčku“ a věci podoby kvalifikační práce. Bylo nutné některé věci rozšířit či doplnit a aktualizovat. Úpravy a dílčí práce jednotlivých osob se překrývaly, jindy naopak časově těžce navazovaly, protože jsme byli všichni lapeni v pastích vlastních zaměstnání a projektů. Já už potom jen litovala grafiky a jazykového redaktora (smích).

Kdo si s chutí knížku přečte?

Ono je to téma velmi úzce zaměřené a zároveň má velký rozptyl. Jinými slovy, kniha nejvíce zaujme následující typ čtenáře: Historik-laik původem z Rychnovska se zájmem o literaturu, s chutí dozvědět se více o orální historii a v neposlední řadě s obří láskou k panu Čepelkovi či Divadlu Járy Cimrmana. Ale čtenář asi nemusí nutně splňovat všechna daná kritéria (smích).

Jakou knížku si ráda přečtete vy?

To je typ srdcervoucí otázky (smích). Je toho moc. Záleží na náladě a konkrétním rozpoložení. V poslední době jsem si znovu oblíbila poezii, pozoruhodné je japonské haiku. A pak už od střední školy tíhnu k autorům jako Gellner, Hrabě, Krchovský, Ginsberg, Kerouac, Bukowski. Myslela jsem, že mě to věkem opustí, ale zatím se nestalo. Pokud chcete jediný tip na knihu, doporučuji provokativní komiks Ovoce poznání, vydaný v roce 2018 nakladatelstvím Paseka. Určitě musím zmínit taky svou posedlost poezií v hudebních textech. Jelikož u hudby je pro mne dost podstatná kvalita textů. A hudba mě provází, i když není čas či možnost číst. Jinak mám oblíbené autory jak mezi klasiky, stejně tak v současné literatuře. Myslím, že právě ta nevyhraněnost je pro mě v posledních letech typická. To mi možná dalo to vysokoškolské studium. Člověk je více přístupný i jiným věcem, není tak uzavřený ve své bublině.

Která z knih Miloně Čepelky vás zaujala?

Deník haiku, z poezie. A pak Monology k živým i mrtvým. A proč? Asi na mne působí tyhle dvě knížky nejvíc experimentálně. A místy mne zaujaly určité hlubší myšlenky. V monolozích je pak často znát ten břitký a jízlivý humor, jak už jsem zmiňovala dříve.

Martina Hlaváčková (*1990)

Pochází z Opočna pod Orlickými horami. Vystudovala obor Kulturní dějiny se zaměřením na Historicko-literární studia na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice. Kniha Opočeňák z Pohoří  je založena na textu její původní kvalifikační práce, jejíž obhajobou úspěšně završila svá studia. V současné době pracuje v Hradci Králové a žije v Opočně. Jejími zájmy jsou především literatura, umění, hudba, divadlo, fotografie. Ve volném čase ráda objevuje nová místa a vydává se do přírody. 

Orální historie
Obraz lidské minulosti popsaný vlastními slovy. Jinak také práce s pamětníky. Ti vyprávějí životní příběhy a vzpomínají, hovoří o událostech, kterými byli svědky, a vrací se zpět do minulosti. Jedná se o výzkumnou metodu používanou ve společenských vědách. Zejména historii, sociologii, antropologii, politologii, gender studies. Metoda orální historie vznikla v USA kolem roku 1948 a její boom nastal v 60. letech. U nás se začíná rozvíjet až po roce 1989. V roce 2000 vzniklo Centrum orální historie jako součást Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a v roce 2007 vznikla Česká asociace orální historie.

Tento text najdete v exkluzivním vydání univerzitního Zpravodaje, v tištěné i on-line podobě.

Milena Lenderová je jednou z předních českých historiček. Zaměřuje se mimo jiné na každodennost a historii genderu v 19. století. Když jsem se chtěla dozvědět víc o počátcích ženské emancipace, bylo jasné, že zamířím za ní.

Dlouhá staletí žily ženy v podřízené roli vůči mužům. Od té doby sice urazily velký kus cesty za emancipací, ale pod povrchem veřejných diskuzí o rovnosti pohlaví v české společnosti občas vnímám stopy této podřízenosti.

Souhlasím, ale často si myslím, že si za to ženy můžou do určité míry samy. Nic jim nebrání v tom, aby se jakýmkoliv snahám jednat s nimi jako s tvory méněcennými vzepřely. Jsou vzdělané, stále vzdělanější než muži. Mezi mladými ženami je 40 % vysokoškolaček, což je o 13% víc než mezi mladými muži; více mužů-vysokoškoláků je pouze mezi seniory. Je třeba se ozvat. A nemilosrdně. Vnímám také, že v českém prostředí občas mívá navrch takové to „upocené chlapáctví“, žonglující sprostými výrazy a tupými vtipy o feministkách. Ale v inteligentní debatě takoví pánové zpravidla neobstojí.

V našem vnímání je pořád patrný pohled na historii jako na dějiny mužů. Máte dojem, že se toto pojetí dějin v posledních letech přeci jen začíná měnit?

Asi bych tu byla opatrnější. Ženy skutečně stály dlouho mimo, a nejen mezi vládkyněmi, ale i mezi umělkyněmi jich bylo podstatně méně než mužů. Nemyslím si, že to bylo jen proto, že je muži do určitých sfér prostě nepustili. Úporné snahy hledat v dějinách písemnictví či umění vůbec ženy rovné Shakespearovi či da Vincimu jsou odsouzeny k nezdaru. Dokud ženy nedosáhly na vzdělání, základní, vyšší, umělecké – jakékoli –, nemohly se skutečně s muži poměřovat. A uvědomte si ta staletí zpoždění…

Zatímco ve Francii se kořeny skutečné emancipace hledají v 17. století, u nás tato vlna přichází až ve století následujícím. Jak obtížné bylo prosazovat emancipační kroky v tehdejší společnosti?

Samozřejmě obtížné, jako je obtížné prosazování lidských práv vůbec. Aby měla ženská emancipace nějaký význam, nemůže se týkat jen ženy jedné či několika málo žen. Jakékoli emancipační hnutí je až jedním z výsledků přesvědčení, že lidé jsou si rovni a mělo by se s nimi tak jednat. Ale v Čechách máme jeden zajímavý paradox: ve vlasteneckém prostředí doby předbřeznové (pozn. autorky: před revolucí 1848) byly Češky povzbuzovány, aby se vzdělávaly, ba dokonce aby se věnovaly literární tvorbě. Národně emancipující se česká společnost měla vzdělanou a veršující ženu ve svém programu. Až když se ženy – už potřebně vzdělané – začaly hlásit o kvalifikovanou práci, nastaly potíže.

Ve výuce dějin jsou ženy líčeny jako manželky či matky významných mužů, kterým většinou není věnována hlubší pozornost. O často nevybíravém chování těchto mužů vůči ženám pak zpravidla nepadne ani slovo. Myslíte, že i takové příběhy by se měly stát součástí hodin dějepisu?

Osobně jsem pro to, aby se významné a kladně přijímané postavy minulosti ve školní výuce dějepisu představovaly i s chybami. Děti to určitě zaujme.

Dnes matky cítí velkou zodpovědnost (a někdy i tlak) na poli výchovy. Kdy ženy začaly samostatně řešit, jak budou vychovávat své děti?

Opět to souviselo s jejich vzděláním. Model matky, která se osobně stará o své děti a moudře, ve shodě s přírodou, je vychovává, vytvořil po polovině 18. století J. J. Rousseau ve svém Emilovi (Emil aneb o výchově – pozn. autorky). Knížka nejdřív oslovila mladé aristokratky, a to i ve středoevropském prostředí. V jazykově českém se dlouho nechytla, ale i zde se snažila vzdělaná matka skloubit ve výchově rozum a cit. Příkladem může být nejen Božena Němcová, ale i třeba Sofie Podlipská, které se problémům výchovy i teoreticky věnovala a Rousseauova Emila znala.

Velkým tématem současnosti je neplodnost. Setkáváme se s ní ale také poměrně často v historických pramenech, obzvláště se řešila u šlechtických párů kvůli zajištění rodu. Jak se měnil pohled na ženy, které se s tímto problémem potýkaly?

Neschopnost počít potomka bývala přisuzována takřka výhradně ženám. Ty z materiálně zajištěného prostředí se snažily léčit, někdy dokonce úspěšně (základním předpokladem bylo, že je problém skutečně na jejich straně). Ale touha zajistit rod nešla většinou tak daleko, aby se nějaké cizí dítě adoptovalo. Maximálně ze spřízněné rodiny. Případně byl adoptován nějaký „poklesek“ hlavy rodiny.

Poslední etapa života, kterou mnoho žen prožívalo jako vdovy, jim paradoxně poskytovala nejvíce svobody. Tedy v případě, že manžel před svou smrtí ošetřil právně svůj majetek ve prospěch své ženy, která jinak měla nárok pouze na své věno. Stávalo se ale i to, že předčasně zemřelí muži zanechali své ženy v zoufalé finanční situaci?

To nejde nijak kvantifikovat, ale stávalo se tak hlavně v době válek. Krutým zásahem byla např. prusko-rakouské válka, po níž zůstala masa vdov, které musely řešit existenci své rodiny. A také dívek, u nichž bylo zjevné, že nenajdou věkově vhodného partnera. Přitom se ukázalo, že vlastně nic neumějí, nemají žádnou kvalifikaci. Do značné míry to ovlivnilo úvahy o tom, že i ženy by měly nějakou kvalifikaci mít. 

Historické prameny ukazují hlavně život šlechtičen, o něco méně měšťanek. Co taková běžná venkovská žena? Kolik toho víme o jejich životě?

Je pravda, že lépe se zkoumají osudy šlechtičen a žen z měšťanského prostředí. Bývaly gramotné, některé i psavé, vedle deníků se zachovaly i soubory korespondence. Z privilegovaného a pak městského prostředí máme k dispozici i obrazové prameny – portréty, vyobrazení interiérů, skicáře s kresbami amatérských malířek. Ale v poslední době se výzkum venkovského obyvatelstva zaměřený na jejich každodenní život, včetně života žen či dětí, utěšeně rozvíjí. Zásluhu na tom mají hlavně historičtí demografové a antropologové.

Zabývala jste se podrobně deníky žen a dívek 19. století, což je poměrně intimní vhled do lidské osobnosti. Které z těchto žen vás oslovily nejvíce? Nechala jste se jejich myšlenkami někdy inspirovat i ve svém životě?

Deníky jsou jistě fascinujícím pramenem, ale nemyslím, že by mě některá z pisatelek mohla čímkoli inspirovat. Některé mi byly bližší, jiné – hlavně rebelky – vysloveně sympatické. Z nich nejvíc blízká je mi Božena Němcová a malířka Zdenka Braunerová. Obě odmítly respektovat mantinely genderového konstruktu a ani jedné z nich to nepřineslo moc dobrého. Božena Němcová ovšem dopadla o poznání hůř. Možná proto, že část požadavků, které tehdejší společnost kladla na ženu, splnila. Byla manželka a matka.

A reflektovaly některé z těchto deníkových hrdinek ve svých zápiscích i mateřskou lásku? Úzkosti a obavy o budoucnost svých dětí?

Co se týče mateřské lásky, nevzpomínám si, že by byla v denících nějak explicitně vyjádřena - v denících ženy spíš od reality utíkaly.

A jak vnímaly svůj život? Cyklicky, nebo spíše lineárně, jako my?

Vzhledem k tomu, že jsem se zabývala deníky žen dlouhého 19. a z části 20. století, šlo už zjevně o lineární vnímání času. Ale na druhou stranu to v denících moc neřešily. Moc neplánovaly.

Uvádíte, že většina žen a dívek, píšících deník, počítala s tím, že by jejich zápisky mohl číst někdo z rodičů, vychovatelů či případně pozdějších čtenářů. Proto se snažily ukazovat v lepším světle. V denících tak projektují spíše osobnost, kterou by chtěly, či měly být. Není to v podstatě ten samý jev, který spatřujeme v posledních letech na sociálních sítích? Nepodléhaly ženy silné touze zalíbit se svému okolí již v minulých staletích?

Ano, dalo by se to tak říct. S tím, že nešlo o „veřejné“ zalíbení, ale spíš o snahu dopadnout dobře v očích bližních, pokud by na deník náhodou narazili. V osobních denících je velmi často (ne vždycky) zřetelná autostylizace, někdy i autocenzura. Ale platí to pro deníky žen či dívek stejně jako pro deníky mužů.

V době světové pandemie nemůžeme opomenout fakt, že takové situace byly pro ženu minulosti běžné. Války, epidemie, četná úmrtí potomků i nejbližších. Jak, alespoň v zrcadle historických pramenů, přijímaly takové osudy?

Lidstvo kosil mor a černé neštovice. Morové pandemie skončily v prvních desetiletích 18. století. Neštovice pokračovaly, přidala se cholera a další epidemické katastrofy. Lidé je dlouho vnímali jako trest Boží a byli proti nim prakticky bezmocní a samozřejmě zoufalí, báli se a často se dopouštěli agrese vůči postiženým. Zjevně to platilo jak pro muže, tak pro ženy. Později se objevily strategie, které chránily – ať to byla zvýšená hygiena nebo očkování. A především rozhodný postoj veřejné moci, vycházející z moderního zdravotního zákonodárství.

Milena Lenderová

Profesorka Milena Lenderová je jednou z předních českých historiček. Zaměřuje se na dějiny česko-francouzských kulturních vztahů a každodennost a genderové historie 19. století, pro jejichž studium využívá též pramenů osobní povahy, jako jsou např. deníky. Je členkou vědeckých a uměleckých rad na několika českých univerzitách a interní vyučující na Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Je autorkou či spoluautorkou čtivých děl, zkoumajících běžný život v minulých staletích. Genderovým tématům se věnovala například v publikacích Vše pro dítě! (2015), Dějiny těla (2013), Dcera národa? Tři životy Zdeňky Havlíčkové (2013) či K hříchu i modlitbě (1999). Je nositelkou významných ocenění za vědu a výzkum, mimo jiné obdržela v roce 2015 Stříbrnou pamětní medaili Senátu za vynikající vědeckou práci.

Rozhovor je převzatý z  Heroine.cz

Náš absolvent a šéf Východočeského akademického souboru Jan Hrubeš hrál pod taktovkou Ennia Morriconeho po celé Evropě. Šestadvacet koncertů v 15 zemích a samozřejmě také v Praze absolvoval chemik a hráč na kontrabas letech 2015 až 2019. Na slavného skladatele filmové hudby vzpomíná jako na charismatickou osobnost.

Kde jste měl možnost hrát s Ennio Morriconem?

Jako člen Českého národního symfonického orchestru jsem měl tu čest odehrát s ním koncerty v rámci jeho turné 60 Years Of Music. Koncertovali jsme na zimních stadionech a velkých koncertních halách s desetitisícovou kapacitou po celé Evropě – od Itálie až po Norsko. Neopakovatelnou zkušeností bylo též natáčení oscarového soundtracku k filmu Quentina Tarantina Osm hrozných v londýnských studiích Abbey Road.

V čem byl podle vás výjimečný?

Ennio Morricone byl velmi charismatickou osobností, i v jeho vysokém věku z něj na každém koncertu přímo tryskala muzikalita. Interpretovat jeho hudbu pod jeho vedením byl úžasný zážitek, za nějž jsem moc rád. Mezi moje nejoblíbenější filmové skladby řadím soundtrack z filmu Mise, kdy se z komorního obsazení smyčce + hoboj postupně vyvíjí velký, mohutný symfonický zvuk zahrnující i sbor. Nesmíme zapomenout na jeho hudbu k westernům Sergia Leoneho, kde mi nejvíce padla do ucha melodie Il Forte (The Strong). Morricone ale byl i autor absolutní hudby (vážné hudby). Červencový koncert v roce 2018 v pražské Smetanově síni představil právě tuto část jeho tvorby. Zde mi utkvěla v paměti asi půl hodinu dlouhá kantáta Vuoto d’anima piena pro smíšený sbor a orchestr. Na poslech je to sice hudba složitější, ale nesmírně bohatá a komplexní.

Jaký byl Morricone jako dirigent – skladatel v jedné osobě?

Byl velmi přísný, až by se dalo říci puntičkář. Vzpomínám si, jak jsme na každém sálu zkoušeli na zvukové zkoušce právě již zmiňovanou skladbu Il Forte. V ní se prolíná pět trubek. Ennio, sám trumpetista, vždy k tomuto místu měl komentáře a téměř pokaždé ho ještě na generálce dolaďoval tak, aby bylo k jeho naprosté spokojenosti.

Byl tak trochu střelec a při zkouškách často improvizoval. A stejně to dělá i dnes, když se učí texty pro divadelní hru. Tomáš Dastlík, herec z Divadla na Vinohradech, který je známý i z nekonečného seriálu Ulice, si to v životě umí spočítat. Málokdo ví, že vedle herectví vystudoval i Fakultu ekonomicko-správní Univerzity Pardubice.  

Chtěl jste se stát ekonomem?

Nebyl jsem nějak konkrétněji zaměřený. Ale v letech, kdy jsem studoval vysokou školu (absolvent 1999), byla ekonomie v kurzu. A jelikož FESka byla v Pardubicích a já se nemusel kvůli škole nikam stěhovat, vyhrála tato volba. Vystudoval jsem ekonomicko-správní obor.

Jaké byly roky na vysoké škole?

Byl to příjemný čas strávený s příjemnými lidmi. Studium mi lezlo docela dobře do hlavy, nemusel jsem se nijak zvlášť učit. Když si vzpomenu na školu, tak si vzpomenu na pana profesora Koldu a na matematiku. Taky na docentku Provazníkovou a docentku Volejníkovou, které nás měly na ekonomiku. Nakonec jsem vystudoval i herectví, takže své ekonomické vzdělání jsem v praxi neuplatnil. Ale studií nelituju. Celoživotně si hlídám, abych nebyl finančně v mínusu. A navíc studium jsou vždy krásné, bezstarostné, pařící roky…(smích).

Jste v kontaktu se spolužáky z Pardubic?

Pár srazů spojených s výročím vzniku fakulty bylo, ale bohužel jsem nikdy nemohl kvůli tomu, že jsem hrál večerní představení. Přitom tyto sleziny miluju. Naposled jsem byl na jednom setkání asi před třemi lety. A letos v červnu jsem měl sraz po 30 letech od základní školy.  Vůbec by mně nevadilo, kdyby takovéto akce byly každoročně, jak od základky, gymplu i vysoké školy. Vídám se rád s mým letitým kamarádem Markem Blehou, který se mnou studoval na Fakultě ekonomicko-správní i na základce v Pardubicích.

Texty se prý učíte až na jevišti při zkoušce. Dokázal jste se na univerzitě připravit na zkoušku, nebo jste improvizoval s tím, co jste znal z přednášek?

Byla to kombinace. Já byl střelec, na zkoušky jsem chodil s tím, že jsem třeba několik otázek vůbec neuměl, a vždycky to nějak vyšlo (smích). Tento způsob se mi vymstil až při státnicích, kdy jsem propadl v otázkách ze státní správy. Takže když všichni už zpívali „promovaní inženýři…“ a já šel až v září. Nechápu to. Dnes bych si to už vůbec nedovolil. Byl bych u zkoušek mnohem zodpovědnější.

Pocházíte ze sportovní rodiny. Váš tatínek byl závodní plavec. Byl jste na vysoké škole v Pardubicích v nějakém sportovním týmu?

Tatínek sám byl a je úspěšný sportovec, ale že by mě nějakým způsobem vedl třeba k plavání, to říci nemohu. Sportuji rád, ale musel jsem si k pohybu najít cestu. Jako malý kluk jsem byl oplácaný a jakákoli pohybová činnost pro mě byla namáhavou prací. V pubertě mi to začalo vadit kvůli holkám a šel jsem do sebe. Pravidelně jsem začal posilovat s vahou vlastního těla a mělo to i brzké výsledky. Na univerzitě jsme často hrávali volejbal a já chodil někdy i na tenis. Těch možností sportovat bylo dost. Nikdy jsem ale nebyl členem nějakého závodního týmu.  

Už jste se po nedobrovolné karanténě vrátil do normálu?

Nikoliv. Od poloviny března do konce června jsem byl doma. Karanténa pro mě znamenala čas s rodinou, tak to bylo příjemné. Jen jaksi v podvědomí stále hlodal červíček, že takhle to být nemá. Mělo to dopad na mou psychiku, hlava si bohužel moc neodpočinula. Ale už mám za sebou první čtenou zkoušku dramatu Šílený Herkules v rámci projektu Antická Štvanice, což jsou slavnosti antického divadla v přírodních kulisách. Tak snad z toho nezešílím já (smích). 

Za kým nebo za čím se vracíte do Pardubic?

Za rodinou. Za tátou, sestrou Sašou, oběma babičkami. Moje maminka bohužel zemřela v roce 2007 na rakovinu. Ale mám druhou mamku Mílu, přítelkyni mého tatíka a s ní i další dvě sestry. Prostě jsem si je sám pro sebe adoptoval a beru je jako svoji velkou rodinu.  Rodné město miluji. Mám zde plno přátel a známých, a kdybych nepracoval v Praze, bydlel bych tu hned. A ještě jedna věc, za kterou se do Pardubic vracím. Je chata u starého Labe, kde jsem strávil dětství. Hodiny a hodiny jen na rybách.

Děkanem Fakulty ekonomicko-správní je od ledna. Nyní má čtyři roky na to, aby naplnil své vize. S čistě dámským týmem proděkanek by rád navázal na práci svých předchůdců. Čtyřicetiletý Jan Stejskal by chtěl také posílit kreativní myšlení studentů, přál by si lépe komunikovat s vysokoškoláky a akademiky a kvalitní výzkum postavit na doktorandech.

Jste skaut. Budete principy skautingu uplatňovat i v řízení fakulty?

Samozřejmě, že ano. Je to sice zvláštní, ale skauting mi dal mnoho, co mohu využít i ve své děkanské pozici. Při dobrovolnické práci ve skautingu jsem si mohl spoustu věcí zkusit. Jako bych byl v pomyslné laboratoři života. Jednal jsem s lidmi, musel jsem je motivovat, koordinovat dobrovolníky, kterým jsem nemohl dát peníze. Řešil jsem konflikty, ale i vystupování na veřejnosti. Musel jsem umět pochválit, ale také odměnit. Zabýval jsem se organizačními a právními záležitostmi… To vám dá ohromnou průpravu do života.

Mimochodem, zásady spolupráce ve skautských kolektivech uplatňuji například už při práci s doktorandy. Starší a zkušenější doktorandi pomáhají těm mladším v těžších situacích a vzájemně čelí různým výzvám. Komunikovat, pomáhat a věřit si – to jsou totiž velmi důležité principy.

Když jste kandidaturu přijímal, tak jste se některých věcí zkrátka nebál.

Nebál. Mně v té pozici moc pomohl Akademický senát, kde jsem byl v posledních dvou letech jeho předsedou. Získal jsem tak ohromný vhled do problematiky. Navíc k tomu stále dělám vědu, učím, vedu doktorandy, jsem zkrátka pořád v dění. Práce děkana pak není o moc jiná, navíc je „jen“ to, že to všechno kolem musíte řídit a kontrolovat.

Předchozí vedení jste chválil. Jaké plány máte s fakultou vy?

Se svým týmem bych rád navázal na práci svých předchůdců. Nemůžeme teď lokomotivu otočit a jet jiným směrem. Rád bych pokračoval v naplňování a vytyčování dalších vyšších cílů. Musíme jasně definovat, jakým směrem se bude fakulta ubírat a jak těchto cílů dosáhnout. Nedělám si iluze, že se svým týmem vymyslím všechno. Proto chci komunikovat se zaměstnanci, abych od nich získal další nápady a zpětnou vazbu. Mluvit s nimi o tom, co je trápí, co by jim pomohlo, aby svou práci dělali ještě s větším nasazením a chutí.

Jaká je zpětná vazba od studentů? Ve stagu moc „známek“ k hodnocení výuky a vyučujících není.

Rádi bychom měli i tuto formu zpětné vazby. Hodnocení kvality výuky sice máme, ale je pravda, že reaguje málo studentů. Pro nás je tento vzorek naprosto nereprezentativní. Pokud vám pouhých pět studentů z ročníku napíše svůj názor a dalších sto mlčí, nemůžete dělat žádné zásadní rozhodnutí a změny. Rádi bychom pokračovali v nástrojích, které tady jsou, ale chceme je zdůslednit. Velkým nešvarem je, že o spoustě věcí víme, ale nemáme je ničím podložené. Manažerská rozhodnutí se pak dělají těžce, spíš to připomíná hru na slepou bábu.

Jak je možné zkvalitnit výuku ve spolupráci se studenty?

Například zavedeme ročníkové učitele. Není to momentální nápad, už před lety se mluvilo o tom, že v každém ročníku bude akademik, na kterého se budou moci studenti obrátit se svými studijními problémy. Tento záměr se ale nikdy nerealizoval. Předchozí proděkan se s našimi studenty setkával dvakrát za semestr a hovořil s nimi o tom, co je trápí. Zavedl výborný nástroj komunikace, ve kterém pokračujeme. Jenže studenti v každém ročníku řeší rozdílné potíže. Ročníkoví učitelé se budou se studenty potkávat podle potřeby, bude tam přímá komunikační linka. Myslím, že mnohdy stačí vychytat malé věci, které pomohou hodně zlepšit.

Co teď máte například na mysli?

Chtěl bych více mimoškolní praxe pro studenty. Není to zase věc nová, ale chceme jí dát větší důraz. V téměř všech našich studijních programech studenti chodí na praxi do podniků a organizací. Taková praxe je velmi málo na seznámení se s daným oborem. Máme spoustu spolupracujících organizací a podniků, jednáme se zástupci z veřejné správy a rádi bychom vymysleli způsob, jak praxe zdelšit a zkvalitnit.

Moje představa je, že by studenti nechodili na brigádu, kde rovnají zboží do regálů, ale že by docházeli třeba dva dny v týdnu po dobu půl roku na nějakou praxi. Takto získají větší vhled do problematiky. Na tomto základě pak může vzniknout i pracovní poměr nebo základ pro psaní bakalářské či diplomové práce. Organizace takových praxí musí probíhat ve spolupráci s podnikem, fakultou i studentem. Nebude jednoduchá, ale pokud budeme hledat způsoby, určitě přijdeme, jak na to.

Jedna z vašich vizí je, že byste chtěl posílit kreativní a kritické myšlení studentů. Jste si tedy jistý tím, že současní vysokoškoláci mají problém s formulováním myšlenek a vlastních názorů?

Ano. Vycházím z vlastní praxe a ze seminářů. Pro studenty je jednodušší zpracovat seminární práci, která je kompilátem několika zdrojů, nebo matematické cvičení. My se ale studentů chceme ptát, diskutovat s nimi, navádět je na nacházení řešení. Na trhu práce budou úspěšnější, když kromě přesných výpočtů dokáží přijít i s nějakým řešením, které pak úspěšně odůvodní a obhájí např. před vedením firmy. 

Má smysl zadávat seminárky v každém předmětu?

To je také problém. Stává se, že až ex post zjistíme, že se studenti nemohou pracovat na diplomce a učit se na státnice, protože dodělávají několikátou seminární práci. Garanti předmětů by se měli na začátku semestru sejít a definovat, čemu se budou v následujícím půl roce věnovat. Než pracovat na několika seminárních pracích, je lepší pracovat třeba na ročníkových projektech. Proto je důležité komunikovat s vyučujícími napříč předměty.

Posílíte propagaci směrem k uchazečům?

Propagace tady byla také, ale je potřeba ji přesně zacílit. V momentě, kdy budeme vědět, kam jdeme, jakou skupinu chceme oslovit, potom se snáze dělá celá propagace. Pokud chceme naplnit první ročníky, musíme se věnovat naší prezentaci na středních školách tak, aby o nás věděli. Mimochodem, naší nejlepší reklamou je spokojený absolvent, takový „chodící banner“. Co jsme ho tady naučili, je mu ku prospěchu. Naše cílená reklama ale musí být vedena jazykem náctiletých, kteří by mohli být našimi studenty.

Zjistili jsme, že mladí lidé s námi už velmi špatně komunikují přes e-maily. Už si je tolik neposílají, mnohdy neumí ani napsat e-mail tak, jak my jej očekáváme. V kontaktu jsou jen přes sociální sítě a jsou schopni si velmi rychle posílat zprávy. Také k informacím se nechtějí příliš proklikávat a to nejdůležitější mít na horních pozicích, hned na očích.

Fakulta má nyní přibližně 1 700 studentů. Nejvíce je bakalářů, následují magistři. Jak je to s doktorandy?

Samozřejmě, že bychom byli rádi, kdyby jich bylo více. S doktorandy máme velmi úzké, dalo by se říci až rodinné vztahy. Na nich stojí vědecký výkon fakult, to nám už teď ukazuje západní svět. Doktorand má mít prostor pro vědeckou práci, měl by být zapojený do výzkumu a měli bychom ho motivovat k dokončení disertační práce.

Do teď tomu tak nebylo?

Ne zcela. Doktorandi měli pocit, že stojí na té nejnižší úrovni. Dostávají takzvaně tu nejhorší práci. Oni by ale měli být partnery ve vědeckých týmech a společně se zkušenějšími kolegy posouvat vědu na daném pracovišti dopředu.

Zmínil jste rodinné prostředí. To je výhoda vaší fakulty, ne?

Když si to srovnáte s jinými fakultami, kde je třeba deset tisíc studentů, v takovémto prostředí nemůžete cítit jakoukoliv blízkost. Jste jen číslo v seznamu. A díky GDPR nemáte ani jméno, nikdo ani neví, jestli jste muž nebo žena. Na škole s velkým množstvím studentů se může líbit snad jen úplným sólistům. Pokud ale chcete více spolupracovat, diskutovat, upřednostňujete rodinné prostředí. My vhodné prostředí studentům poskytnout chceme, ale zase je nechceme vodit za ručičku. Budou zkrátka součástí velké fakultní rodiny. Tím se odlišujeme.

Vybral jste si do týmu čtyři ženy. Byl to záměr?

Ne, došlo k tomu shodou náhod. Vždycky se snažím obklopovat lidmi, kteří něco umí. Tohle jsem praktikoval i ve skautu. Chci mít v týmu spolupracovníky, kteří dané oblasti rozumí lépe než já. Snažím se najít lidi, kterým budu věřit a budu mít u nich jistotu, že umí věci lépe a bude nám spolupráce dobře fungovat. Pro mě je důležité, aby proděkan pro studium a pedagogickou činnost uměl komunikovat se studenty. Proto jsem si vybral docentku Jitku Komárkovou, která se studenty umí hovořit a vždy hledá řešení typu win-win.

Proděkanka pro vědu a tvůrčí činnost nemá být nejlepším vědcem na fakultě. Je to manažerská pozice, ve které musíte mít dostatečné kompetence a kontakty, abyste byli schopni domlouvat spolupráce na úrovni vědeckých rad a řídit habilitační procesy. Renáta Myšková, emeritní děkanka naší fakulty, má v tomto směru velké zkušenosti.

Proděkankou pro vnější vztahy a rozvoj je právnička Jana Janderová, která umí perfektně anglicky, má jasnou představu o rozvoji fakulty a její internacionalizaci, je schopna nacházet partnery ke spolupráci v různých zemích. Proděkankou pro vnitřní rozvoj je Liběna Černohorská, dlouhodobě působí na fakultě a zná detailně jednotlivé procesy probíhající na fakultě.  Všechny čtyři ženy mají vysokou erudici pro svou práci.

Budete dál učit?

Samozřejmě budu učit, a rád.  Je to nezbytná součást mé práce. Nechci ztratit kontakt se studenty a také chci dál vést doktorandy. Chci se i zabývat vědou, a zároveň dělat pedagogiku. Vše budu dělat v takové míře, abych mohl zodpovědně plnit roli děkana fakulty. Na další tři roky jsem získal projekt GAČR.  Zde dám přednost mladým kolegům, kteří výzkum dotáhnou.

Pracujete na nové publikaci, která bude zase úspěšná za hranicemi?

Právě vzniká nová kniha, tentokrát v češtině. Publikace, na kterých jsem dosud participoval, byly z oblasti veřejné ekonomie, neziskových organizací a veřejných služeb, chybělo téma veřejné volby. V českém prostředí tato problematika nebyla doposud takto podrobně zpracována. Na knize pracuji se špičkovými českými ekonomy a také kolegyněmi ze zahraničí. Před prázdninami by měla vyjít. Bude to jeden z mých splněných cílů.

doc. Ing. Jan Stejskal, Ph.D. (*1980)

• Působí v Ústavu ekonomických věd Fakulty ekonomicko-správní Univerzity Pardubice.
• Vyučuje předměty z oblastí veřejné ekonomie, ekonomiky veřejného sektoru a veřejných služeb.
• Dlouhodobě se zabývá veřejnou a regionální ekonomií, soustřeďuje se na problematiku efektivnosti, konkrétně na teorii statku kolektivní spotřeby (problém hodnoty veřejné služby a efektivnost veřejných politik v tvorbě inovací veřejných statků a služeb s vlivem na ekonomicko-sociální rozvoj).
• Je autorem mnoha monografií a desítek publikací v časopisech a mezinárodních vědeckých konferencích.
• Je celoživotním skautem, bez této životní filozofie si nedovede představit svůj další život.
• Rád cestuje po exotických zemích, miluje turistiku v horách, kulturu a vaření.

Částku 4 700 korun věnoval Univerzitě Pardubice futsalový tým Juniors Přelouč FC. Získal ji prodejem vstupenek na fiktivní zápas, aby pomohl vypořádat se s bojem proti koronaviru. Předseda týmu a student Fakulty ekonomicko-správní Petr Václavek ji symbolicky předal prorektorce Tatianě Molkové za přítomnosti proděkanky fakulty Jany Janderové.

Chtěli vyprodat sportovní halu v Přelouči a financemi pomoct v době pandemie. Uspořádali proto benefiční fiktivní zápas ve futsale. Tým Juniors Přelouč FC sice celou halu nevyprodal, ale prodejem 100 kusů vstupenek vydělal 10 tisíc korun. „Byla to historicky největší návštěvnost na zápas. Je to paradoxní, na mač, který se nikdy nekonal, přišlo nejvíc lidí,“ vtipkoval Petr Václavek, který stojí za nápadem.

Po odečtení nákladů pro zprostředkovatele Ticketstream putovala polovina peněz z prodeje do Pardubické nemocnice a druhá na Univerzitu Pardubice. Tento výtěžek Fakulta chemicko-technologická využila k pořízení ochranných obleků. Na fakultě totiž od dubna probíhá testování na přítomnost koronaviru.

Facebook nestačí. Komunikační novinka umožní udržet spojení mezi bývalými vysokoškoláky a samotnou univerzitou. Začal fungovat taky absolventský web.

Bývalí studenti se už můžou zaregistrovat a začít využívat první univerzitní sociální síť tohoto typu v Česku. Univerzita zároveň nabízí možnost čerpat slevy a výhody díky absolventským kartám.

Oslavy až na podzim

Aktuální kulatiny škola řádně oslaví s příchodem nového akademického roku. „Vizuální show nabídne 5. října netradiční pohled na moderní budovu Fakulty chemicko-technologické. Videomapping připomene historii i současnost školy,“ říká rektor Jiří Málek.

V září se nově u nejstarší fakulty objeví kovová plastika chemika z ateliéru akademického sochaře Luboše Moravce. Symbolicky se tak po desítkách let přesune z centra Pardubic.

Součástí oslav budou taky dvě výstavy, a to výtvarná a fotografická. Speciální by mělo být i podzimní číslo Zpravodaje Univerzity Pardubice. Na podzim se představí nová kolekce oblečení vzniklá speciálně k tomuto výročí.

Poválečná chemie

Historie vysokého školství v Pardubicích sahá do období těsně po válce. Místní továrny usilovaly o založení Vysoké školy chemické. Povedlo se to 27. června 1950, kdy o něm rozhodla tehdejší československá vláda. Výuka začala 15. října stejného roku.

„Byla to nejdřív jednofakultní škola. Nastoupilo do ní 120 posluchačů. Dnes máme 7 fakult a několik tisíc studentů,“ porovnává současný rektor Jiří Málek.

V listopadu 1953 pod zkratkou VŠChT vznikla Vysoká škola chemicko-technologická. Tento název si škola udržela až do roku 1994. Od té doby platí název dnešní. Univerzita Pardubice zůstává jedinou veřejnou vysokou školou v Pardubickém kraji. Podle prestižních žebříčků patří mezi tisícovku nejlepších vysokých škol na světě.

Rozhovor byl převzat z Český rozhlas Pardubice.

Až o deset procent vzrostl počet aut v Pardubicích. Vyplývá to z dat, která pro město zpracovali experti z Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice. Ke sběru dat se využívá 14 kamer s funkcí automatického načítání registrační značky aut. To umožňuje získat a pracovat v rámci České republiky se zcela unikátní databázi dat o pohybu vozidel.

 Cílem spolupráce fakulty a města jsou opatření, která povedou ke zvýšení plynulosti dopravy v Pardubicích.

„Získaná data, která nám poskytuje město Pardubice, jsou cenným zdrojem informací pro studium, vědu i výzkum. Díky nim můžeme sledovat pohyb dopravních prostředků, dopravní chování řidičů nebo hustotu provozu. Studenti budou moci vnímat dopravní situaci v souvislostech. Společně s magistrátem budeme moci případně hledat možná řešení dopravních problémů ve městě. Data využijí naši studenti také ve svých závěrečných pracích,“  uvedl děkan Dopravní fakulty Jana Pernera Libor Švadlenka.

Dlouhodobé sledování dopravy ukázalo, že zatímco individuální automobilová doprava ve městě narostla, dopravnímu podniku ubylo cestujících. Hned v prvních třech měsících zachytily kamery na 10 sledovaných profilech města během pracovních dnů okolo 80 tisíc automobilů. Dnes městem projíždí v době mezi 8 a 16 hodinou až 100 tisíc vozidel. Zajímavostí také je, že ranní špička vrcholí až kolem 10. hodiny, tedy mnohem později, než se předpokládalo.

Data, se kterými experti Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice pracují, jsou pseudonymizována. To znamená, že z nich nelze vyčíst registrační značku, ani jiné osobní údaje. Fakulta ve spolupráci s městem pokračuje a odborníci na dopravu hledají řešení, jak se s problémy na silnicích ve městě vypořádat.  Město má například zájem zjistit, jakým dílem se na intenzitě osobní automobilové dopravy v Pardubicích podílí doprava tranzitní a jak je nejčastěji směřována.