Mor, cholera, tyfus, pravé neštovice. Tyto nemoci ve své době kosily obyvatele všech kontinentů. Stejně jako současný COVID-19, který udeřil po sto letech od vymýcení španělské chřipky. Symbolem tehdejší doby se stala gázová rouška. Odborník na dějiny medicíny Vladan Hanulík z Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice říká, že v epidemiích nepřežívali ti nejzdravější či nejmoudřejší. Šlo o shodu náhod nebo o příznivou kombinaci genů.

Média srovnávají španělskou chřipku z let 1918–1920 s onemocněním COVID-19. Dají se mezi nimi najít paralely?

Dají, i když nemoci způsobuje odlišný typ virů. Podobné jsou však příčiny, díky nimž dochází ke komplikacím u nemocných. V případě španělské chřipky se mimo běžných projevů nákazy dostavovaly sekundární komplikace – bakteriální zápal plic, díky němuž byl celkový počet obětí vysoký. Infekčnost chřipky byla masivní, vlna epidemie ve městech trvala obvykle pouze tři až čtyři týdny, přesto nakazila třetinu celosvětové populace. Pokud se ale nedostavily komplikace v podobě sekundárního zápalu plic, uzdravily se nakažené osoby velmi rychle.   

Odkud vir španělské chřipky přišel?

Z Kansasu, kde v březnu 1918 zaznamenali první případy chřipkové epidemie. Spojené státy již v daném období byly aktivně zapojeny do první světové války, v dubnu 1918 se nemoc spolu s jednotkami ze zámoří dostala do Evropy a Číny. Za chvíli ale zachvátila celý svět a dodnes je tato vlna epidemie chápána jako pandemie s největším počtem nakažených osob v celé historii planety.

Proč označení španělská?

Označení španělská chřipka se začalo užívat díky tomu, že se Španělsko, jako jedna z mála evropských zemí, nezapojilo do bojů světové války. Proto jeho představitelé neměli důvod ze strategických důvodů skrývat počet nakažených ani statistické výkazy obětí. Válečná demagogie, tedy snaha utajovat reálná data o šíření nemoci, vedla nezasvěcenou veřejnost v jiných evropských zemích k názoru, že se daná epidemie masivně projevila především ve Španělsku, proto španělská chřipka.

Kolik na ni zemřelo lidí?

Odhaduje se, že během dvou let se nakazilo minimálně půl miliardy osob, přičemž počet obyvatel celé planety tehdy dosahoval 1,8 miliardy. Obyvatelé Evropy a USA byli vůči fatálním důsledkům nemoci evidentně lépe vybaveni, neboť smrtnost se u nich pohybovala pod hranicí 1 % nakažených. Naopak obyvatelé Afriky, Austrálie a Asie na tom byli mnohem hůře, smrtnost zde přesahovala 5 %, a například Západní Samoa měla smrtnost 23 % nakažených.

Z jakého živočicha se přenesl?

Do nedávna odborníci neznali ani přesnou podobu viru. Lékařská věda jej před sto lety neuměla izolovat. Průlom začaly přinášet od 90. letech 20. století až výzkumy těl obětí, které díky aljašskému mrazu zůstaly uchovány do současnosti. V roce 2005 byla publikována genová sekvence viru a objasněn princip nákazy – přenesl se na člověka z ptactva. Není však jisté, zda ohnisko nákazy vzniklo v USA, nebo se původně počala šířit z Číny.

Záměrně jsem se ptala, odkud se nemoc šířila. Často teď slyšíme, že většina nemocí k nám dorazila právě z Číny.

Podobné názory jsou blízké realitě jen částečně. Epidemie se šířily především v civilizacích, kde existovala vysoká koncentrace velkého počtu osob a zvěře, nejčastěji domestikované. Pokud se podíváme na ekonomickou váhu jednotlivých zemí v historii naší planety, zjistíme, že po většinu známé historie dominovaly světovému hospodářství čínské a indické civilizace, na což my v Evropě rádi zapomínáme.

Čínské a indické oblasti tvořily až do 19. století zhruba 75 % celosvětové ekonomické produkce, Evropa a USA je na čas předehnaly díky industrializaci a kolonialismu. Nadneseně řečeno – v době, kdy v Číně a Indii popíjeli kultivovaně čaj ze skvostných porcelánových souprav, jsme se my v českých zemích ještě živili lovem kančí zvěře. Proto lze vysvětlit, že řada epidemií skutečně měla svůj počátek v Asii. Mimo některých epidemií chřipky a koronaviru zde pravděpodobně měla kořeny i morová nákaza, která se na člověka poprvé přenesla asi před 2000 lety právě v oblasti jižní Číny.

Léčíme stejně jako před 100 lety

Byla před sto lety nějaká „nouzová“ opatření?

Byla, dokonce podobná těm, která platí dnes pro nás. V USA a některých evropských zemích byly uzavřeny veřejné instituce, školy, kostely, restaurace. Znamením doby se stala gázová rouška užívaná při pohybu na veřejnosti. Karanténa se však tehdy ukázala jako neúčinné opatření, nakažlivost nemoci byla příliš vysoká.

Účinná léčba tehdy nebyla?

Nebyla. Ani dnes zatím neznáme účinnou cílenou léčbu COVID-19, neumíme léky zabránit šíření viru v těle nemocného, a proto léčíme podobnými prostředky jako tehdy – klidem na lůžku, vydatným pitným režimem a potlačováním příznaků v podobě zvýšené teploty.

Co nám tedy moderní medicína dává navíc?

Máme k dispozici antibiotika, která lze užít k léčbě sekundárních potíží v případě vzniku zánětu. COVID-19 ale působí komplikace odlišným způsobem. Jsme schopni nasadit ventilátory a okysličovat krev mimotělním oběhem. Stejně jako v letech 1918 a 1919 ale zatím nemáme to nejdůležitější – účinnou prevenci šíření nemoci. Tou bude jedině očkovací sérum.

Kritizovali lidé tehdejší nařízení?

Pro laickou veřejnost byla španělská chřipka důvodem pro kritiku terapeutické bezradnosti tehdejšího lékařství. Podobně skeptické úvahy zatím nezaznamenáváme, byť mimo ventilátorů a testování populace zatím ministerstvo zdravotnictví spoléhá víceméně na formu karanténní prevence. Tedy v podstatě středověkou strategii, kterou známe a užíváme již od roku 1377. Očekával bych, že k inteligentní karanténě státní úřady přistoupí mnohem dříve. Rezignovali jsme dokonce do značné míry i na další zbraň moderní medicíny – pokročilou diagnostiku, protože nemáme dostatek testů. Když zavoláte na hygienickou stanici s tím, že jste byli v zahraničí a máte teplotu a kašel, nebudou vás testovat, ale doporučí klid a roušku.

V médiích jsou nyní lékaři naopak zobrazováni jako bojovníci bránící civilizační pokrok. Je otázkou, zda si za dva až tři měsíce neuvědomíme, že za klidné přežití celé epidemie bychom měli být vděčni spíše prodavačce v marketu, u níž (nevybavené jakýmikoli účinnými ochrannými prostředky) jsme si celou dobu kupovali ovoce a zeleninu. A díky zakoupeným vitamínům jsme v klidu nejen překonali nákazu, ale prostřednictvím vína, jež jsme ke zdravé stravě přikládali do košíků, nakonec přestáli i nervozitu z mediální prezentace epidemie.

Nepodléhejme panice

Dnes na koronavirus umírají převážně starší nebo nemocní lidé. Španělská chřipka si brala i mladé životy. Jak to?

To je dodnes nejasné. Epidemie obvykle postihují obyvatelstvo způsobem, který by se dal popsat statistickou křivkou obětí podobnou písmenu U. Zranitelné bývají nejmladší skupiny z populace, u nichž ještě není vytvořena dostatečná imunita, a naopak nejstarší skupiny obyvatel, jejichž imunita již díky věku nedostačuje k obraně před nemocí.

Epidemie španělské chřipky však měla podobu písmene W s hlavním vrcholem smrtnosti ve skupinách obyvatel mezi 18–35 lety. Nejčastěji se daný jev vysvětluje tím, že došlo k imunizaci u starších obyvatel prostřednictvím nákazy chřipkové epidemie, jež obletěla svět v roce 1889. Starší lidé tedy disponovali získanou imunitou a dospívající mládež naopak organismem schopným přestát případné sekundární komplikace v podobě pneumonie.

S koronavirem přišla panika. Zažívali podobný strach z nákaz a chorob lidé v minulých staletích?

Obávám se, že největší paniku zažíváme nyní. Pokud chápeme význam slova panika v jeho pravém významu, tedy jako nepřiměřenou, iracionální a vyhraněnou emocionální odpověď na vnější podnět, provázený často vysokým vnitřním napětím. Ačkoli je výše smrtnosti COVID-19 odhadována pod jedním procentem nakažených osob, a to dominantně u osob s předešlými vážnými zdravotními komplikacemi, mediální svět nás přesvědčuje o neustálém nebezpečí, jež domněle hrozí všem.

Vliv médií na šíření informací je velký.

To určitě. Moderní média do jisté míry existovala například již v době počátků šíření cholery ve 30. letech 19. století. Dané nemoci jen v rakouském císařství podlehlo v průběhu 70 let 19. století milion obyvatel. Znáte ale nějaký cholerový sloup či památník? Rozhodující je tedy kulturní paměť. Když ale porovnáme stopy, které v kolektivní paměti zanechaly mor a cholera, zdá se být role této nemoci bezvýznamnou.

Při epidemiích nepřežívali nejzdravější

Jak se nakonec epidemii španělské chřipky podařilo dostat pod kontrolu?

O postupný ústup epidemie se nezasloužila dobová medicína. Nemoc se šířila ve dvou vlnách – první vlna na jaře roku 1918, druhá pak od podzimu 1918 do jarních měsíců roku 1919. Je pravděpodobné, že nemoc byla natolik infekční, že další vlny nenašly dostatečný počet šiřitelů a velká část populace byla vůči danému chřipkovému kmeni imunní. Chřipkové viry jsou navíc vázané na sezónní výskyt, třetí vlna se proto již neobjevila.

Ale objevily se choroby jiné…

Samozřejmě. Nakažlivé nemoci se ale stávaly v průběhu první poloviny 20. století okrajovým fenoménem. Nahradily je nemoci plynoucí často z nadbytku a životního stylu – kardiovaskulární nemoci, diabetes, hypertenze, karcinom plic, případně nemoci, které jsou spojené s vyšším věkem a z něj plynoucími disfunkcemi organismu, Alzheimerova choroba, nádorová onemocnění. Imunologové přesto stále žili v obavě před další nebezpečnou pandemií.

I přes vysoký počet obětí je současná pandemie nemoci COVID-19 spíše nepříjemným testem naší připravenosti. Odhady smrtnosti jsou dosud velmi nepřesné, neboť nemáme data k výši celkového rozšíření nákazy napříč populací. Ačkoli se tedy zatím smrtnost udává mezi 3–6 %, jedná se o podíl, který se po odeznění epidemie pravděpodobně výrazně sníží. Máme totiž zprávy jen o testovaných osobách a testovat se nechávají především pacienti s vážnějšími příznaky. Může to pro nás být užitečná lekce do budoucna. Jak se totiž ukázalo, oblasti jako Hongkong či Tchaj-wan si s šířením nákazy dokázaly velmi dobře poradit díky tomu, že museli řešit předchozí epidemii SARS.

Na světě žije necelých 8 miliard lidí. Selektuje si příroda sama zdravé a silné jedince od těch nemocných? Můžeme v historii pozorovat, že když vzrostl počet lidí, došlo k nějaké ráně?

Kdyby tomu tak bylo, nemohlo by být nyní lidstvo tak početné. Představa, že jednou za čas si příroda vzpomene a smontuje novou podobu viru jen za tím účelem, aby redukovala počet obyvatel Země, je spíše podstatou víry některých jedinců neustále předpovídajících různé formy civilizačního kolapsu.

V epidemiích nepřežívali ti nejsilnější, nejzdravější či nejmoudřejší. Šlo o shodu náhod, případně o příznivou kombinaci genů. U epidemických chorob je to spíše tak, že se dostávaly do kontaktu vzájemně odlehlé civilizace, které nedisponovaly imunitou na rozšířené choroby cizí kultury. Přežívali ti, kteří byli geneticky lépe přizpůsobeni dané chorobě, což ovšem neznamená, že byli adaptováni na choroby všechny. Do hrobu je mohla dostat hned následující epidemie.

Mor jako nejhorší nákaza

Lidé se ale děsili hlavně moru?

Je to tak. Synonymem epidemií proto zůstává především mor, který se dlouhodobě navracel od roku 1346. Zde ovšem není slovo panika na místě, strach byl oprávněný. Po čtyři staletí budil oprávněnou hrůzu a podmiňoval projevy davové psychózy. V evropských městech zaznamenáváme opakovaně hromadné migrace z postižených oblastí na venkov.

Všichni si mor neseme v sobě díky kulturní paměti. Téměř každé město disponuje morovým sloupem, literární díla prolíná tematika morových epidemií. Proto při slově pandemie řada lidí vzývá obrazy „černé smrti“.

Byl mor opravdu nejzákeřnější nemocí, která kdy sužovala Evropu?

Pro Evropany byl mor skutečně nejhrůznější. V opakovaných vlnách od poloviny 14. století po celých 400 let sužoval obyvatele kontinentu. Mor se ale šířil po celé Zemi a postupně dosáhl odhadovaného počtu přes 300 milionů obětí. V absolutním počtu úmrtí tedy morové nákazy dosud žádná nemoc nepřekonala.

Českých zemí se ovšem největší epidemie moru, pustošící Evropu mezi lety 1348–1352, dotkla pouze okrajově. Zasaženi jsme byli spíše epidemií roku 1380. Některými historiky je dané vlně epidemie přičítán vliv za navýšení religiózního cítění, které pak v českých zemích vyústilo až v husitské hnutí. Církevní představitelé horlivě hlásali, že je nemoc trestem božím a městy pochodovaly v době epidemie zástupy kajících se flagelantů (sebetrýznící se lidé).

Proč byl mor tolik smrtelný? Opravdu šlo hlavně o hygienu?

Lékaři vůbec netušili, co nemoc způsobuje. Nejdříve převládla teorie miasmatického původu nákazy (miasma znamená zkažený vzduch). Lékaři tedy prokazovali, že se nemoc přenáší díky hnilobným částečkám rozkládajících se živočišných těl, přírodních zbytků a dalších nečistých elementů. Proto se místnosti vykuřovaly a lidé měli nosit roušky s bylinami. Odtud je také slavná maska morového doktora, kterou sestavil roku 1619 osobní lékař francouzského krále Ludvíka XIII. Charles de Lorme.

Až v 16. století se objevily názory, že je epidemie působena tzv. contagii, malými tělísky, která jsou přenášena mezi lidmi. Nikdo však danou teorii definitivně neprokázal. Nejasnost původce nemoci vedla k terapeutické bezradnosti. Když netušíte, co nemoc působí, jak ji můžete úspěšně léčit?

Nejúčinnější byla karanténa a imunita

A co teda dělali?

Jako nejúčinnější opatření se prosadily sanitární kordony. Tedy zmrazení pohybu osob a zboží na hranicích s cizími zeměmi, případně s centrem nákazy. Šlo o karanténní opatření, které mělo svou tradici již od roku 1377, kdy byly v Dubrovníku poprvé do 40denní karantény (od slova quaranta – čtyřicet) uzavírány osoby, které byly jako příchozí podezřelé z potenciálního šíření moru.  

V jakých cyklech se mor vracel?

Představte si město velikosti Pardubic – morová nákaza zahubila v prvním roce svého šíření třetinu populace, řada z obyvatel však nemoc přestála a byla dále imunní. Proto se nemoc v dalších letech již tak masivně neprojevila. Chybějící třetinu populace však bylo třeba nahradit, proto přicházeli lidé z předměstí a venkova, ti však imunní nebyli. Další vlna tedy přišla po několika desítkách let i s nárůstem jejich počtu a umírali především právě noví přistěhovalci a jejich potomci. Díky tomu se počty obětí morových ran postupně snižovaly až do té doby, než imunitou disponovala dostatečná část obyvatelstva. Pak se mor šířit přestal. Podobným způsobem se chovaly i další epidemie.

Stejně se může přestat šířit i koronavirus?

Je to možné. Zodpovědné orgány se jen snaží redukovat náraz první vlny, protože máme limitovaný počet lůžek, na nichž lze o nemocné pečovat.

Moderní dobu zasáhly i neštovice. Kdy byly největší pandemie?

Neštovice se projevily už v antice a také byly patrně jednou z příčin prohry Athén proti Spartě v Peloponéské válce, athénský městský stát decimovala tato epidemie šířící se vzduchem v letech 430–427 před Kristem. Následně se vracela epidemie v dalších vlnách. Kolem roku 189 našeho letopočtu neštovice vyhubily 10 % obyvatel římského impéria – v historických pramenech jsou nezřídka mylně označovány epidemie neštovic jako morové rány.

K šíření neštovic a k následnému vyhlazení původního amerického obyvatelstva někdy záměrně přispívali i kolonizátoři z Evropy, kteří lidem poskytovali pokrývky, jež předtím používaly nakažené osoby. Neštovice tak vlastně byly svébytnou biologickou zbraní, kterou Evropané používali k ovládnutí kontinentu, byť většinou nevědomky.

Jak se šířily v našem prostředí?

V 18. století nahradily strach z černé smrti, a to oprávněně. Po celé 18. století neštovice dominovaly epidemickým vlnám a ještě před počátkem vakcinace zaznamenáváme epidemické šíření neštovic, které jen na Moravě a ve Slezsku mezi lety 1796–1812 způsobilo úmrtí 114 769 obyvatel. Neštovice tedy byly „novodobým morem“, kterému neunikli ani panovníci – v důsledku nákazy zemřel roku 1711 náš císař Josef I., roku 1730 ruský car Petr II., nakazila se jimi i Marie Terezie, která pak díky tomu nechala dva své potomky variolizovat.

Jaká byla úmrtnost na neštovice?

Nemoc se v moderním období šířila především v oblastech, kde neproběhlo celoplošné očkování. Přesto i v Evropě došlo ještě k velké epidemii mezi lety 1870–75. Daná vlna nákazy započala ve Francii, kde nebylo povinné očkování proti neštovicím a třetina populace jej proto nepodstoupila. Proto zde endemicky přežívaly kmeny neštovic, jež bychom v jiných částech kontinentu již nenalezli. Prusko-francouzská válka byla rozhodujícím elementem, neboť zajatí francouzští vojáci šířili epidemii v budoucím Německu, zatímco další části německé armády se nakazily ve Francii.

V Prusku byla situace jiná?

Prusko bylo státem s propracovaným systémem vakcinace, Francie nikoli, proto panoval velký rozdíl v dopadech nemoci. Zatímco ve francouzských řadách se nakazilo 125 000 vojáků, z nichž nemoci podlehlo 28 000, mezi pruským vojskem se nemocí nakazilo pouze 8 500 příslušníků armády a jen 400 osob utrpělo fatální následky. Z vojska se pak epidemie šířila na civilisty a dále do všech zemí kontinentu. Postiženi byli ale především neočkovaní, případně ti, kteří vakcinaci podstoupili již před delší dobou, což pak vedlo ke zdokonalení systému opakovaného očkování u nemocí, kde se imunizační efekt časem snižuje. Není divu, dané epidemické vlně podlehlo půl miliónu Evropanů.

Později se díky důslednějšímu postupu epidemie neštovic šířily již převážně mimo evropský kontinent, přesto však i ve 20. století podlehlo neštovicím 300–500 milionů obětí. Jejich eradikace (zavedení očkování) roku 1977 je tedy pro lidstvo významným vývojovým mezníkem.

Na neštovice se ještě umíralo ve 20. století. Ukazuje nám historie, že očkování má smysl?

Pokud se současná hyper-moderní medicína potká s novým typem choroby, dostává se někdy najednou na úroveň lékařství 19. století – do doby před vynálezem antibiotik a antivirotik. Skutečně účinnou zbraní současné medicíny je tedy jedině očkovací sérum, které by imunizovalo náš organismus. Po něm by nyní možná sáhli i ti, kteří jinak očkování kritizují. Očkování je spolu s antibiotiky a hygienizací života nejúčinnějším nástrojem moderního lékařství. Jen díky němu řešíme nyní spíše vysoký tlak a obezitu a ne šíření spály, černého kašle, tetanu a dalších chorob.

Zjednodušeně řečeno, až do objevu antibiotik lékařství nemělo prakticky žádnou zbraň pro cílenou léčbu – potlačovalo jen příznaky nemocí. Naše civilizace je postavena na očkování a je možná dobře, že nám to nyní tak nepříjemným způsobem nový virus připomenul. Odmítání vakcinace v současné české společnosti je spíše důsledkem zvláštního typu sobeckého liberalismu, při němž nebereme ohled na bezpečí druhých.

Dejme tomu, že odmítnete jako matka nechat svou dceru očkovat proti planým neštovicím. Dcera vyroste a ve třiceti bude chtít počít další generaci. Přijde však do kontaktu s nakaženým dítětem kamarádky, která své dítě nedala očkovat také. Výsledkem je vysoké riziko deformace plodu, tedy budoucího děťátka nastávající maminky. Skutečně chceme jít danou cestou?

K čemu by nás mohl COVID-19 při pohledu do budoucna inspirovat?

Možná novou strategií přežití. Ukazuje se, že klíčem je vzájemná ohleduplnost. Média a politici používají v souvislosti s koronavirem výrazy odkazující metaforicky či přímo k válce a bojovému nasazení.

Reálně ale šíření nemoci zabrání zklidnění našich civilizačních návyků a ohleduplnost vůči druhým. Až půjdete po ulici, zkuste si odmyslet roušky a přítomnost nemoci a promyslete si, zda byste v podobném prostředí vlastně nechtěli žít trvale. Po ulicích najednou můžete po 20 letech jezdit s dětmi na kole, aniž by každou minutou hrozilo, že je někdo zabije. Naše konzumní potřeby se zredukovaly na základní potraviny a IT prostředky, jimiž udržujeme na dálku kontakt s blízkými a spolupracovníky.

Měli bychom si uvědomit, že k životu nepotřebujeme astronomicky přeplácené profesionální sportovce, ti se ukázali jako nejzbytečnější součást naší současné kultury. Naopak bez prodavačky v ulici bychom se neobešli, stejně jako bez lékařů, policistů, učitelů či popelářů. Osm miliard obyvatel planety může dále spokojeně žít pouze v případě, když si uvědomíme, co má skutečně hodnotu a co je naprostým plýtváním času, přírodních zdrojů i financí. Oceňujme užitečnost, pojďme raději slušně zaplatit popeláře (bez nich by se brzy začal šířit tyfus) a v hokejových halách ať hrají už jen naše děti. V takové civilizaci bych chtěl žít já.

Působí na Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Odborník na sociální dějiny medicíny, historii lázeňství a kulturní dějiny 19. století pochází ze Šumperka. Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Titul Ph.D. získal v roce 2013. V roce 2018 absolvoval vědeckou stáž na Birckbeck, University of London. V současnosti vede řešitelský tým analyzující proměny vztahů mezi lékaři a pacienty mezi 18.-20. stoletím. Je ženatý a má dvě děti. Po večerech marně hledá v Pardubicích dostatečně dlouhé běžecké trasy, přes den vášnivě dětem vaří těstoviny a sní o tom, že univerzitní plat jednou dovolí konzumaci argentinských steaků.  

V současnosti, kdy v Evropě a v dalších zemědílech naší malé lodičky plující vesmírem určuje život jejích obyvatel pandemie koronaviru učeně označeného jako COVID-19, je dosti těžké říci cokoliv, co by již nesčetněkrát nezaznělo v nejrůznějších jazycích tohoto našeho světa z mnohých a mnohých úst. Opakovat to nemá smysl, protože to k ničemu nepřispívá, ani k věcnému zmáhání každodenních potíží s nákazou spojených, ať to jsou praktické potíže života v nuceném a nutném omezení, ani ovšem zmáhání všeho ostatního, co je spojeno s pandemií. Je to jakýsi nový druh života, jenž nás pohltil, dal mu novou podobu a nechť mně prominou ti, kdo skutečně v jakékoli podobě s pandemií koronaviru, s jejími zdravotními, ale i dalšími důsledky zápasí, ta nám poskytuje nečekanou příležitost k zamyšlení.

Ne, nehodlám vůbec jakkoliv uvažovat, spekulovat – je to kupodivu slovo, kterému se v dnešní době dostává veliké obliby – o tom, co se mělo nebo nemělo udělat, jak a jakými prostředky se mělo epidemii předejít, nebo jak naopak je dobré ji potírat. Ne, nedomnívám se, že k něčemu takovému nám, kteří nejsme epidemiology, lékaři, zdravotníky a kteří dokonce ani neumíme vzít do ruky jehlu s nití, abychom se pokusili spíchnout ochrannou roušku, protože bychom nejspíš jen popíchali sami sebe, dává oprávnění současná pandemie. Ona nás však může vést k zamyšlení, a znovu opakuji, nikoliv nad tím, co by se mohlo a co by bývalo lepší, kdyby se udělalo, co by se mělo udělat atd., atd., nýbrž nad sebou samými.

Změní nás tato pandemie, jež nám dává poznávat dosud nepoznanou zkušenost s docela jiným prožíváním světa, než na jaký jsme byli zvyklí natolik, že se nám jevil a zpětně stále jeví jako zcela přirozený? A na jaký se těšíme, přiznaně, nepřiznaně, těšíme se, že zase bude stejný, jako byl až do zcela nedávna. A zase: nechci uvažovat o tom, zda opravdu ten svět, jakmile skončí všechna opatření, jež pandemie vyvolala, bude úplně nebo aspoň z největší míry stejný, jako byl před pandemií.

Kladu si otázku (ach zase jeden z obratů současného tupého oficiálního jazyka!), ne, nekladu si otázku, ale zamýšlím se: budeme jiní? Dovolte mně, abych důrazně prohlásil, že nebudeme. A abych hned dodal, že jsem rád, že nebudeme. Budeme stejní, jako jsme byli. Myslím tím vnitřně stejní. Budeme se těšit, radovat a také plakat a naříkat jako předtím. A v tom právě spočívá síla naděje. Strach z pandemie překonáme jen nadějí, ne, jistotou, že až skončí, rádi uznáme zásluhy těch, kteří nám pomohli, rádi je odměníme, jak jen dokážeme, a hlavně si rádi a s úlevou oddychneme, že je to už za námi a pak s chutí (a rovněž s nutností, že to jinak nejde) začneme znovu žít, jak jsme žili.

„Těším se, až skončí tahle zasr…válka,“ cituje tuším André Maurois jednoho britského vojáka v první světové válce, v oné Velké válce, „protože se těším, že zas budou pořádné manévry.“ Při manévrech se většinou neumírá, takže ten vojáček přesně vystihl, jak si představuje normální život. Citát není úplně přesný, ale vystihuje situaci. Až ta patálie současné pandemie skončí, svět sice nebude hned růžový, nebude úplně stejný, jakým byl před ní, ale nebude už pochmurný. A na to se můžeme, ne, dokonce musíme těšit!

Jako vystudovaná porodní asistentka o rodičku s koronavirem dosud pečovat nemusela. Stejně jako u nás ani ve Finsku nikdo přesně nezná reálný počet nakažených. „Testují se až lidé nad 70 let, případně lidé z rizikových skupin. Finové mají všeobecně laxní přístup,“ popisuje situaci Blanka Tiainen, absolventka Fakulty zdravotnických studií. Jaký je příběh ženy, která svou práci bere jako poslání?

Do Finska se Blanka Tiainen poprvé podívala během studia v Pardubicích. Odjela tam studovat přes Erasmus program a následně na pracovní stáž. Poté, co se stala porodní asistentkou, rozhodla se do skandinávské země odejít natrvalo. Dnes ve Finsku žije desátým rokem. Pracuje na oddělení porodních sálů a rizikového těhotenství Univerzitní nemocnice v Turku. A současná situace samozřejmě zasáhla i ji.

Porody nepočkají

Její nemocnice zavedla zvýšená opatření, na směnách je zaměstnanců méně, protože některé kolegyně zůstávají v karanténách. „Jsme připravené na to, že nám mohou zrušit dovolené, případně zavolat do práce ve dnech volna. Je spousta nových nařízení, omezili jsme návštěvy a doprovody k porodu. Děti rodíme dál,“ říká Blanka.

I jejího oddělení se dotkla speciální nařízení v nemocnici. „Tyto postupy se mění každou chvíli a občas je náročné se ve změnách orientovat,“ popisuje naše absolventka, která se zrovna vrátila ze čtvrté noční směny. „Tatínci k porodu, stejně jako na oddělení šestinedělí, mohou. Respektive k porodu může přijít pouze jedna osoba. Na oddělení šestinedělí jsme zrušili rodinné pokoje.“ Na oddělení rizikového těhotenství, kde například také vyvolávají porody, návštěvy nemohou. A připravené mají i speciální postupy pro péči o rodičku s koronavirem. Použít v praxi je ale ještě nemuseli.

Zdravotnického materiálu mají dost

V rámci gynekologicko-porodnické kliniky si s kolegyněmi sestrami ve službách standardně vypomáhají. Pokud ji tedy povolají právě tam, nepřekvapí ji to. „Většina z nás je na tuto situaci připravena,“ říká Blanka. Na jiná nemocniční oddělení ji podle jejích slov coby zdravotnici nejspíš posílat ani nebudou. Nestěžují si zatím ani na nedostatek materiálu, dezinfekce ani klasických roušek. Ty ve Finsku dokonce prý nikdo nenosí. „Pokud budou nařízeny povinně, nejsem si jista, zda počet bude dostatečný,“ obává se Blanka.

Situace je podobná České republice. „Jsou zavřené školy, bazény, divadla, knihovny. Ale jinak vše funguje relativně normálně. Je zákaz srocování skupin nad 10 lidí.  Ale podle některých lidí se vláda staví k problému poměrně laxně,“ popisuje Blanka. V pátek 20. března přišlo dokonce rozhodnutí, že děti 1. až 3. tříd mohou do školy. Většina z nich stejně zůstává doma. „Nárok jít do školy mají i děti zdravotníků, hasičů a policistů. Nově v posledních dnech přišlo zavření restaurací a barů. Obchodní centra i obchody zatím fungují,“ doplňuje Blanka. Navíc je nyní uzavřená celá oblast Helsinek.

Situace v zemi podobná té naší

Sama dbá také na ochranu své rodiny, jak je zvyklá i z pozice své profese. Dceru momentálně do školy neposílá. Ven sice chodí a snaží se být hodně v přírodě. „V obchodech jsou dezinfekce a často i rukavice, které používám. Dceru do obchodu neberu a ani ji teď nepouštíme k prarodičům,“ říká.

Situaci „doma“ v Česku Blanka sleduje, ale přiznává, že je to až únavné. „Média si často protiřečí. Je poměrně obtížné se v informacích orientovat.“ S rodinou a přáteli je v kontaktu prakticky denně. Děkuje přitom bohu za dnešní techniku. Nejen Finům, ale i do Česka posílá spoustu síly a optimismu. „Buďme rozumní,“ vzkazuje.

FAKULTA ZDRAVOTNICKÝCH STUDIÍ SE PŘIPOJILA KE KAMPANI NURSING NOW

a v rámci její podpory představila tváře různých nelékařských ošetřovatelských profesí.

Vědci a studenti Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice se rozhodli pomoci a poskytnout svoje znalosti a zázemí pro analýzy vzorků lidí indikovaných na koronavir. Ve spolupráci s Pardubickou nemocnicí nyní chemici intenzivně komunikují o konkrétním zabezpečení a s vyhodnocování vzorků by chtěli začít co nejdříve. Pomohou tím urychlit testování možných nakažených lidí, které je jednou z nejdůležitějších forem prevence a zpomalení postupu nemoci.

„Na naší fakultě máme špičkové vědce, kvalifikované pracovité akademiky i moderní zázemí. To je důležité nejen pro vzdělávání nových studentů, ale v této době i pro pomoc, která je velmi potřeba. Zrychlíme-li testování, můžeme efektivně zastavit šíření koronaviru,“ říká prof. Petr Kalenda, děkan Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice.

Experti z univerzity využijí k analýzám laboratoře fakulty přímo v univerzitním kampusu, který je ale poměrně vzdálený od nemocnice. Za den budou schopni vyhodnotit přes 60 vzorků, které jim poskytne právě Pardubická nemocnice. Vybavení laboratoří jim umožňuje pracovat v týmech a případně i na směny. Do testování se chtějí pustit akademici i doktorandi Katedry biologických a biochemických věd, kteří se zabývají molekulární biologií. Odhadují, že analyzovat začnou maximálně do dvou týdnů, ale spíše dřív.

Pardubičtí chemici už v uplynulých dnech věnovali ochranné pomůcky Pardubické nemocnici a zakoupili pro ni také například 120 zcela nových ochranných brýlí. Darovali také 1 500 litrů roztoku k produkci dezinfekce pro partnerskou Střední průmyslovou školu chemickou Pardubice, se kterou na výrobě spolupracují.

Fakulta chemicko-technologická je nejstarší fakultou Univerzity Pardubice. Letos v červnu to bude právě 70 let od jejího založení jako základu současné univerzity.

Pardubice 30. března 2020

                                                                                                                                                        Martina Macková,
vedoucí Oddělení propagace a vnějších vztahů UPa

Více času studentům na dokončení prací v laboratořích, složení zkoušek v letním semestru, ale také státnic se rozhodla dát svým studentům Univerzita Pardubice. Rektor prof. Jiří Málek po dohodě s děkany všech 7 fakult rozhodl o tom, že se zkouškové období letos mimořádně prodlouží do poloviny září. Kontaktní výuka je na Univerzitě Pardubice přerušená od 11. 3. 2020 až do odvolání.

„Hlavní prioritou univerzity je v současné mimořádné situaci zajistit našim studentům i zaměstnancům co nejlepší podmínky pro jejich studium a práci. Chceme poskytnout studentům konkrétní informace a veškerou možnou podporu. Je pro nás důležité vyjít jim maximálně vstříc, aby mohli úspěšně dokončit tento akademický rok a dopady této obtížné životní situace pro ně byly minimální,“ řekl rektor Univerzity Pardubice prof. Jiří Málek. „Neustále sledujeme aktuální vývoj, spolupracujeme s ministerstvem a ostatními vysokými školami a napříč fakultami hledáme způsoby, jak se s touto složitou situací co nejlépe vypořádat,“ dodal rektor Málek.

Univerzita počítá s prodloužením výukového období až o 4 týdny i kvůli tomu, že je pro mnoho studentů důležité dokončit praktické a laboratorní práce. Vše závisí na typu fakulty a studijním programu, protože u mnohých předmětů už výuka v tomto semestru bude pouze distanční. Zkouškové období univerzita v první části prodlouží až do 20. 7., jeho druhá část potrvá od 16. 8. do 19. 9. 2020. Posune se také termín kontroly studia na 25. 9. 2020. Harmonogram nového akademického roku 2020/2021 bude upraven.

Termíny odevzdání závěrečných prací fakulty upraví podle svých potřeb. Zkoušky bude možné vykonávat distančně. „Státní závěrečné zkoušky proběhnou po dohodě s fakultami až po skončení mimořádných opatření. V případě jejich odložení vyhlásíme nové termíny 4 týdny před jejich konáním,“ uvedl rektor Univerzity Pardubice prof. Jiří Málek a doplnil, že v návaznosti na připravovanou legislativní úpravu nebude univerzita v době nouzového stavu vyměřovat svým studentům poplatky za delší studium.

Už před několika dny univerzita informovala studenty o nových možnostech v ubytování na kolejích. Nyní se mohou dlouhodobě ubytovaní odhlásit dříve bez jakékoliv sankce, a pokud chtějí zůstat, mají ubytování se slevou.

Výuka na Univerzitě Pardubice od 11. 3. 2020 probíhá distančně, např. formou e‑learningu, videopřednášek, e‑mailové konzultace či dalšími způsoby v závislosti na konkrétních podmínkách a zaměření předmětu. Uzavřena musela být také Univerzitní knihovna a všechny její pobočky, které však řadu svých služeb nabízí on-line, včetně široké nabídky otevřených zdrojů (více na https://knihovna.upce.cz/uk/e-zdroje). Všechny elektronické informační zdroje jsou k dispozici přes vzdálený přístup, podrobné informace najdou studenti vždy na webu knihovny, aktuální informace o mimořádně zpřístupňovaných zdrojích, učebnicích, e-knihách pak v přehledu novinek.

Termíny příjímací zkoušek univerzita nemění. „Přijímací zkoušky u nás na univerzitě je možné skládat i v případě, že zájemci kvůli posunům termínů v důsledku pandemie ještě nemají maturitu. Maturitní vysvědčení mohou doložit ve stanoveném termínu před zápisem do studia,“ upozornila prorektorka pro vzdělávání a kvalitu prof. Tatiana Molková. Některé fakulty se ale už rozhodly ve prospěch budoucích studentů prodloužit termíny související s podáváním přihlášek. Na všech 6 ze 7 fakult Univerzity Pardubice je možné si dál podat přihlášku. Vice na http://studuj.upce.cz/.

Fakulta elektrotechniky a informatiky prodloužila možnost podat si přihlášku do bakalářského studia až do konce května. (https://fei.upce.cz/prodlouzeni-terminu-pro-podani-prihlasky-k-bakalarskemu-studiu-na-fei-30-kvetna-2020). Fakulta chemicko-technologická posunuje termín podání přihlášek do bakalářských studijních programů o měsíc do 30. 6. 2020. Současně prodloužila také o měsíc termín podání přihlášek do doktorských studijních programů do 31. 5. 2020. Fakulta filozofická dala uchazečům o bakalářské studium možnost nově podat přihlášku až do do 30. 4. 2020. Fakulta ekonomicko-správní poskytla pozdější termín pro zaslání ověřené kopie vysvědčení z předposledního ročníku střední školy do 30. 4. 2020 a nabídla možnost poslat vysvědčení elektronicky bez ověření na e-mail vysvedceni.fes@upce.cz (nejlépe do 31. 3. 2020). 

Pardubice 27. března 2020

Koronavirus - sledujte aktuální informace

Šije každý, kdo má stroj. Tak to teď vypadá v celé republice a stejně je to i v rodinném obchodě absolventa Univerzita Pardubice Marka Chluma. Provozuje e-shop s látkami a textilní galanterií a momentálně zažívá obrovský nápor objednávek. Telefon v obchodě nepřestává zvonit a zákazníci se pídí po konkrétním zboží.

„Nejvíce se objednávají právě látky a hlavně 100% bavlněná tkanina,“ říká Marek Chlum. „Poptávka ze strany firem, obcí a dalších je neuvěřitelná. Nejhorší je, že z toho ani nemůžeme mít radost, protože se nedaří všem ihned vyhovět,“ posteskl si Marek Chlum.

Je mu dvacet šest a kromě kamenného obchodu v centru rodného Brna se Marek Chlum stará i o e-shop se stejným zbožím. Založil ho před pěti lety. To ještě studoval na Dopravní fakultě Jana Pernera dopravní management, marketing a logistiku. Jak sám říká, mít přehled v těchto oborech mu podnikání značně usnadňuje. Navzdory všemu i jeho e-shop hlásí nyní stále vyprodáno. „Momentálně se snažíme shánět především látky 2. jakosti, abychom mohli zákazníkům poskytnout i lepší cenu. Bohužel již nejsou skoro žádné šňůrky a šikmé proužky. Jsou objednané, ale zatím nemáme potvrzen termín dodání,“ popisuje neutěšenou situaci Marek. Problém by ale nevyřešila ani pomoc dalších lidí. Jsou limitovaní prostorem i nastaveným procesem expedice.

Jeho firma

Kromě dodávek textilního materiálu se snaží roušky také šít. Zrovna ale stěhuje šicí dílnu, takže to nejde úplně podle představ. Aby mu v obchodě neležely zbytky látek, rozhodl se je darovat některým organizacím, které mají na rozdíl od nich kapacity si s nimi poradit. Přihlásily se o ně neziskovky, které své síly orientují teď právě na šití.

Kromě České republiky dodává Marek Chlum materiál i k našim sousedům na Slovensko, kam se mu podařilo expandovat. U nich vypadá situace s materiálem podobně. „Tam je snad ještě větší nedostatek gumiček a šikmých proužků. Mail s dotazy na tyto produkty je doslova zaspamovaný,“ dodává Marek s tím, že přesto je vděčný všem, kdo pomáhají a roušky šijí.

Koronavirus těžce zamával nejen se zdravotnictvím, ale ještě více s ekonomikou. Ta se bude propadat několik dalších měsíců. A vládu čeká mnoho rozhodnutí, která budou důležitá pro fungování státu. „Naše ekonomika má jednu obrovskou výhodu oproti řadě jiných tržních ekonomik ve světě. Můžeme si dovolit zvýšit zadlužení, protože je relativně nízké,“ říká ekonom Jan Černohorský z Fakulty ekonomicko-správní Univerzity Pardubice.

Jaké jsou už nyní dopady pandemie na ekonomiku?

Nacházíme se v obrovské míře nejistoty ohledně budoucího vývoje a dále se situace dynamicky, bohužel negativním směrem, mění. Nikdo z nás s tím nemá zkušenosti. Banky, finanční instituce ani stát nemají modely s dopady pandemie takového rozsahu. Nevíme, jak dlouho budou preventivní opatření trvat. Již dnes jsou dopady zdravotních a bezpečnostních opatření výrazné.

Co se původně zdálo jako problém cestovních kanceláří nebo pořadatelů různých akcí se nyní stává celospolečenských problémem. Příjmy z turistiky jsou na nule, obrovským způsobem poklesly příjmy z poskytovaných služeb, včetně dopravy, a zavírají se továrny. Automobilky přerušují výrobu na několik týdnů. To vše bude mít značný dopad na výkon ekonomiky.

Jaký měl být vývoj české ekonomiky nebýt úderu viru z Wuchanu?

Česká ekonomika měla podle odhadů analytiků růst zhruba o 2 % ročně. Již dnes je jisté, že ekonomika míří do recese. To se významně dotkne státního rozpočtu, který přijde o desítky miliard na daňových příjmech a zároveň bude muset vynakládat podobné částky na podporu ekonomiky.

Kdy u nás nastane opravdová krize?

Žádný analytik, žádná instituce dosud nepublikovala jasný výhled. Každopádně se shodneme, že ekonomika poklesne. Na druhou stranu pokles ekonomiky a její růst patří k současným typům moderního kapitalistického hospodářství. Osobně si ale myslím, že je skoro jedno, o kolik ekonomika poklesne. V současnosti je zásadní ochrana zdraví obyvatel a respektování hygienických pravidel.

Která ekonomická odvětví budou v největším propadu?

Nejvíce se situace projeví v sektoru služeb. Už nyní jsou nejvíce zasaženy aerolinky, ubytovací zařízení, cestovní kanceláře. Dále budou výrazné propady výroby v automobilovém průmyslu. Jmenovaná odvětví, včetně maloobchodu obecně, dále sportu a kultury tvoří asi 10 % našeho HDP. Podle odhadu ekonoma Davida Marka měsíční nouzový režim ekonomiky znamená výpadek HDP lehce přes 1 % HDP. Já si ale myslím, že tento režim bude trvat déle. Již se objevují první odhady, že naše HDP poklesne klidně o 5 %. Na druhou stranu, pro běžného spotřebitele, pokud tedy nepracuje v těchto odvětvích, se jedná o zbytné statky, kdy bez dovolené a nového auta lze v klidu přežít.

Jak je na tom Čína, která se z nákazy pomalu vzpamatovává. Pomůže jí situace v Evropě, když začíná vyrábět ochranné pomůcky a má „odběratele“?

Jak ukazuje v současnosti nejaktuálnější ukazatel o současné ekonomické aktivitě, tzv. Air Quality Index Visual Map, v Číně už se továrny rozjely. Neplatí to ale pro všechny a ve všech oblastech. Zároveň neznáme, s jakou kapacitou nyní vyrábí. Nicméně problémy v Číně znamenají v současnosti daleko větší problém než např. při epidemii SARS v roce 2003, kdy Čína představovala asi 4 % celosvětové ekonomiky. Dnes 16 % a přes export a import je daleko výrazněji provázaná se světem. Výroba ochranných pomůcek Čínu nespasí, ta má svoji ekonomiku postavenou na jiném průmyslu. Nicméně v Evropě můžeme být rádi, že nám ochranné pomůcky dodají.

Chystají se podpůrná opatření pro firmy a zaměstnance. Stát dá na podporu podnikatelů až bilion korun, na přímou pomoc 100 miliard. Dokáže si stát s takto mimořádnou situací poradit?

Nejsem příznivec přímé podpory vlád podnikatelskému sektoru, například formou dotací, ale v této kritické době je určitě zapotřebí podnikatele podpořit. A to třeba formou příspěvků na mzdy zaměstnanců, kteří nemohou pracovat, odkladu daňových splátek, bezúročných půjček nebo garancemi. Vše adresně, nikoliv plošně. Ne každý podnikatel, zaměstnanec bude postižen ve stejné míře. Naše ekonomika má tu obrovskou výhodu oproti řadě jiných tržních ekonomik ve světě, že si můžeme dovolit zvýšit zadlužení, které je jinak relativně nízké. A právě teď je ta situace, kdy to vláda musí udělat. Je v podstatě znemožněno v řadě odvětví podnikat, firmy nemají příjmy, těžko hledají zdroje na výplatu mezd… Pokud se ty kroky povedou dobře nastavit, tak za každým poklesem následuje růst a s ním rostoucí daňové příjmy, které by tyto náklady měly zaplatit.

Bezpečnostní opatření budou trvat ještě několik týdnů. Není jisté, kdy děti nastoupí zpět do školy. Je schopen stát vůbec vyplácet ošetřovné v tak velké míře?

Náš stát je toho schopen. V rámci státního rozpočtu to není zas tak veliká částka. Navíc i v dnešní době vláda nebude mít problém půjčit si peníze na finančním trhu formou emise státních dluhopisů. Teď musí nastoupit konečně snaha hledat v rozpočtu úspory.

Kde konkrétně?

Měla by škrtat ekonomicky neodůvodnitelné výdaje – například zrušení slev na dopravu pro děti, studenty a seniory a další netržní výjimky. Teď je prostor, i politický, tato populistická opatření zrušit. Na druhou stranu jakýkoliv fiskální impuls bude stále tlumen tím, že jsme velmi otevřená ekonomika – většina našeho HDP pochází z exportu. V momentě, kdy jsou v podstatě zavřené hranice, to snižuje účinnost jiných podpůrných opatření.

Mohou současnou ekonomickou situaci ještě prohloubit další opatření vlády?

Dnes už jde spíše než o míru těchto opatření, která už jsou v současnosti dost limitující, ale pochopitelná, také o délku jejich účinnosti. Nyní to vypadá, že ekonomiky pojedou v nouzovém režimu několik měsíců. Evropské ekonomiky jsou postaveny na službách – ty jsou výrazně omezeny. Čím delší bude karanténa, tím výraznější to bude mít ekonomické důsledky. Ale opravdu si myslím, že nyní je rozhodující ochrana zdraví nás všech. Je to vidět i v rozhodnutích státu, místních samospráv i naší univerzity.

Prý by mohlo dojít i k zestátnění některých podniků. Je to reálné?

Já doufám, že to reálné není. Stát není dobrý hospodář ve smyslu provozování podniků. Na druhou stranu první reakcí americké administrativy na finanční krizi před 13 lety bylo zestátnění řady významných firem, které se dostaly do problémů. V té době americká vláda vlastnila největší hodnotu firem na světě. Zde byl ale smysl situaci stabilizovat a naopak zpětným prodejem do soukromých rukou na těchto transakcích vydělala vláda i americká ekonomika. Situace u nás je ale výrazně odlišná, myslím si, že toho zatím naše vláda není schopna.

Nemůže nakonec dojít i na zvýšení daní?

Zvýšení daní by byl nejhorší možný a nesmyslný krok. Vedlo by to k dalšímu utlumení ekonomické aktivity a mělo by to kontraproduktivní efekt, než zamýšlená podpora podnikatelů.

Jaký dopad bude mít ekonomická situace na banky, na splácení úvěrů, včetně těch hypotečních a na další vývoj finančních produktů?

Česká národní banka (ČNB) přijala stabilizační opatření pro banky, jejichž smyslem je bankám uvolnit podmínky. Na mimořádném zasedání (a i to vypovídá o vážnosti situace) snížila o půl procentního bodu své úrokové sazby, dále ve větší míře nabízí bankám volnou likviditu, zrušila navýšení proticyklické kapitálové rezervy. Bezprecedentním krokem ČNB je doporučení bankám, aby do odeznění důsledků této krize nevyplácely dividendy a nepodnikaly kroky vedoucí k ohrožení jejich stability.

Může Česká národní banka nařídit, jak postupovat v případě odkladů splátek?

Centrální banka nesmí jednotlivým bankám přikazovat, jak přistupovat k možným odkladům splátek. ČNB ale vyhlásila, že pokud banka povolí odklad splátky klientům z důvodu preventivních opatření proti šíření koronaviru, potom to chápe jako vhodný způsob, jak si zajistit splátky v budoucnu. Jinými slovy nebude je považovat za tzv. klasifikované, tedy problémové.

Jak současná situace ovlivní finanční trhy?

Americké akcie se propadly nejvíce za posledních třicet let. V případě tohoto šoku na ekonomiku se samozřejmě hodně projevují psychologické faktory investorů. Nicméně stále je ten pokles dán tím, jak významné světové firmy postupně ohlašují odstávky výroby. Původně jen v Číně, nyní už i v Evropě a USA. A signalizují tím výraznější propad příjmů. Na druhou stranu po vyhlášení podpůrného balíčku administrativy prezidenta Trumpa spočívajícího zatím v návrhu v podstatě rozdat 1000 dolarů na osobu, se trhy trochu vzpamatovaly a akciový index se o pár procent zvýšil.

A dopad na Evropskou unii?

Myslím si, že na ni to bude mít krátkodobě negativní vliv. Nyní se ukázalo, že pokud jde skutečně do tuhého, potom není čas na vyjednávání všech států a každý stát se rozhoduje samostatně. Uvidíme, jak se z toho politici v EU poučí.

Kdo může ze situace ještě těžit?

Například překupníci zdravotnického materiálu. Je škoda, že jsme si nevzali poučení např. z Tchaj-wanu, kde byla mimo jiné cena roušky dána státem. Určitě vydělávají e-shopy s potravinami a drogistickým zbožím. Ale podle mého názoru se jedná o jednorázový a spíše krátkodobý efekt podobný vánočním nákupům. Těžit ze situace mohou i školáci a studenti. Poznají nové formy výuky a třeba si budou o to víc vážit klasické kontaktní výuky na základních, středních i vysokých školách. Zároveň si my všichni snad v této chvíli uvědomíme, že i přes různé problémy se máme nejlépe, jak se kdy lidstvo mělo.

Rouška se až do odvolání stává naším každodenním společníkem. Jak s ní žít se momentálně učíme všichni. Zabraňuje vniknutí kapének do vzduchu, když jsme my sami nakaženi, ale nevíme o tom. Co musíme vědět? Jak ji správně nasadit a starat se o ni, aby byla účinná. Vedoucí Katedry ošetřovatelství Fakulty zdravotnických studií PhDr. Kateřina Horáčková, DiS. popisuje základní rady.

„Jednorázová rouška z lékárny či zdravotnických potřeb žádnou zvláštní péči nepotřebuje. Nepere se ani nedezinfikuje a po každém použití se jednoduše vyhodí,“ říká akademička. Jiná situace je u látkových roušek. „Materiál, ze kterého je rouška vyrobena, musí zachytit co nejvíce kapének, v nichž mohou být přítomny virové částice. Musí být ale také komfortní tím, že umožní pohodlně dýchat. Nejvhodnějším materiálem je 100% bavlna,“ vysvětluje Kateřina Horáčková. Zásadní je, aby bylo možné roušku po každém jejím použití vyvařit, tedy sterilizovat. „Pokud ji nelze vyvařit, tak ji vyperte na co nejvyšší teplotu a poté řádně přežehlete.“  

Důležité je správné nasazení roušky

Ať máte roušku látkovou či jednorázovou, vždy je důležité ji nasazovat čistýma, správně umytýma rukama. „Rouška musí překrývat ústa i nos. Během jejího používání bychom se jí neměli dotýkat. Pokud k tomu však dojde, měli bychom si opět důkladně umýt ruce či použít antibakteriální gel,“ upozorňuje Horáčková. Při sundávání použité roušky ji bereme pouze za tkalouny nebo gumičky a poté ji vyhodíme, či sterilizujeme a opět si řádně umyjeme ruce. Pozor! Rouška se nikdy nesmí nosit pod nosem nebo na krku.

Roušku je třeba pravidelně měnit

Funkčnost roušky se po čase nošení snižuje. Jednorázové roušky mají funkčnost (dle výrobce) asi 20 minut. U bavlněných roušek je ideální, aby byly dvojvrstvé, s možností vložení papírového kapesníku (filtru), který se vymění asi po dvou hodinách nebo dříve. Je dobré mít vždy několik roušek u sebe a v případě potřeby ji vyměnit. „Když je rouška vlhká, máme-li například rýmu, nebo jen když hodně mluvíme, měli bychom si ji pravidelně měnit,“ zdůrazňuje Kateřina Horáčková.

Už stovky lidí v Česku se nakazily nebezpečným koronavirem. Celá republika je v karanténě a nikdo nedokáže říct, jak tato situace bude dlouho trvat.  S infekcí bojuje celý svět. A lidé se ptají, kdy vir z Wuchanu porazíme. „Jsem přesvědčená, že za dva až tři měsíce dostane Evropa infekci pod kontrolu. Množství lidí, kteří jí prošli, bude dostatečné na to, aby se virus již masivně nešířil,“ říká prof. Zuzana Bílková z Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice.

Jak dlouho se bude vir mezi lidmi šířit?

Domnívám se, že to bude do té doby, dokud nebude dostatečný počet osob, které už onemocnění prodělaly nebo měly to štěstí, že jejich imunitní systém infekci dokázal včas rozpoznat a eliminovat. Jakmile bude takových jedinců v populaci více jak 70 – 80 %, tak se šíření infekce začne zpomalovat. K úplnému zastavení šíření infekce však dojde, až když bude „promořenost“ větší jak 95 – 98 %. Ve stejném principu funguje v populaci i očkování.

A to?

Jakmile máte proočkovanost v populaci větší jak 95 – 98 %, jsou chráněné i osoby, které nebyly nebo nemohly být očkovány. Můžeme tedy tento model přenést i na tuto situaci. Jakmile bude k dispozici vakcína, zvýší se razantně počet tzv. imunizovaných jedinců a tím se šíření infekce zastaví. Imunologická paměť, která po prodělání choroby nebo vakcinaci vzniká, se u různých infekčních agens liší, jiná je u opouzdřených bakterií, jiná u retrovirů, jiná u koronavirů, ale obecně lze říci, že prodělání choroby nebo vakcinace nás chrání před opětovnou infekcí.  Toto platí i v případě infekce koronavirem SARS-CoV-2.

Může být vůči viru odolnější ten, kdo je očkovaný proti chřipce?

Určitě ne. Vakcína proti chřipce obsahuje pouze specifické antigenní struktury, které iniciují tvorbu specifických protilátek a paměťových buněk, které budou reagovat v případě infekce na přítomnost pouze virových částic chřipkového viru.  Proto se naděje upírají k nové vakcíně vyvíjené proti SARS-CoV-2.

Co už nyní víme o viru? V čem je specifický?

Jeho jedinečnost vidím ve schopnosti se šířit. Jak naznačují empirická data a první vědecké studie, virus šíří i jedinci bez klinických příznaků, tzn. ještě před propuknutím onemocnění. Domnívám se, že je již dnes mezi námi mnoho jedinců, kteří šíří infekci nevědomky, nemají totiž žádné příznaky nákazy. Jejich imunitní systém je totiž schopen zareagovat včas a účinně a k propuknutí onemocnění u nich nedojde vůbec. Proto je tak důležité, aby všichni lidé nosili na veřejnosti roušku nebo respirátor a chránili tak tím sebe i své okolí.

Jaká jsou podle vás skutečná čísla nakažených, když ne všichni se nechají testovat?

Čísla, která se průběžně dozvídáme, jsou čísla otestovaných osob s pozitivním výsledkem. Tzn., že tato čísla souvisí s testovací kapacitou v daném regionu, s dostupností testů pro všechny osoby, tedy i pro ty, kteří netrpí klinickými příznaky. Občas se v médiích objeví informace, že reálná čísla infikovaných osob (nejen těch s příznaky) jsou určitě o jeden až dva řády vyšší. Já bych se dokonce vzhledem k povaze tohoto viru přikláněla k variantě o dva řády vyšší. Což ale neznamená, že by byla vyšší smrtnost nebo závažnost klinických projevů, než je tomu doposud. 

Zmírní výskyt viru teplejší klima? 

Nedomnívám se, že by vyšší teploty s příchodem jara nějak zásadně ovlivnily šíření infekce v populaci. Pro růst viru je optimální teplota těla, tedy 37 °C. Na to se všechny viry během své evoluce adaptovaly. Co však viru vadí nejvíce, je sucho. Jakmile se snižuje vzdušná vlhkost, jakmile dochází k rychlému vysychání kapének na površích, tak se výrazně snižuje doba přežití virových částic, a tedy i infekčnost prostředí, ve kterém se běžně pohybujeme. Svítí-li navíc na tyto povrchy přímé sluneční záření, doba přežití se pak také snižuje. Není to až tak účinkem samotného UV zářením, ale spíše rychlejším vysycháním.

Jak dlouho vir přežije?

Doba přežití virových částic v jakémkoliv prostředí je od 2 hodin až do 15 – 20 hodin. Proto je důležitá důsledná hygiena a ošetření povrchů dezinfekčním prostředkem. Větrání uzavřených prostor k tomu patří také.

Dokážeme po nějaké době s virem normálně žít?

Ano, tak jako žijeme v „souladu“ s mnoha dalšími patogenními viry nebo bakteriemi. V tomto případě je však rozdíl v tom, že naše populace nový virus nezná a musí se nejprve na něj takzvaně adaptovat. Univerzálnost našeho imunitního systému je obdivuhodná. Z pohledu populační biologie lze konstatovat, že imunitní systém člověka je schopen reagovat, rozpoznávat a účinně zasahovat proti všem infekčním agens, které vznikaly nebo vznikají v průběhu existence lidského rodu a dokonce vyvíjí účinnou imunitu proti všemu, co vznikne třeba i uměle, v molekulárně genetické laboratoři kdekoliv na světě.

Jen pozor, toto musíme vnímat z pohledu celé populace. Někteří jedinci jsou díky genetické variabilitě více odolní, někteří zase konkrétní infekci odolávají hůře, mají horší průběh onemocnění a v některých případech infekce může skončit smrtí. K tomu všemu se ještě přidávají u starších osob tzv. komorbidity, další onemocnění, kterými infikovaný jedinec v tu chvíli trpí a pacientův imunitní systém oslabují. Je potřeba si uvědomit, že i některé terapeutické postupy (např. ozařování, cytostatika, dlouhodobé podávání imunosupresiv u transplantovaných osob) tzv. „bojeschopnost“ imunitního systému výrazně oslabují.

Ráda bych v tomto kontextu ještě připomněla, že v době před antibiotiky a antivirotiky probíhala v populaci přirozená selekce. Jedinci se slabým imunitním systémem se většinou nedožívali reprodukčního věku, již v dětství na infekce umírali a tuto „nevýhodu“ nemohli dalším generacím předat. Tato přirozená selekce již dlouho po několik desetiletí nefunguje, proto je dnešní populace k infekcím vnímavější. 

Objevily se názory, že děti se virem neinfikují tak rychle. Můžete informaci potvrdit, nebo vyvrátit?

Zde nejde ani tak o rychlost, ale o tzv. susceptibilitu. Citlivost k infekčnímu agens. Virus jako buněčný parazit vstupuje do tzv. permisivních buněk, kde se pomnoží a nové částice uvolněné z první napadené buňky se šíří dál do okolních buněk. Vstupní branou pro koronaviry obecně je slizniční tkáň. Virus SARS-CoV-2 napadá hlavně sliznice horních a dolních cest dýchacích. Do organismu se ale může dostat i přes sliznice očí nebo trávicího traktu. Aby mohl virus do buňky vůbec vstoupit, musí najít na jejím povrchu specifické receptory. Pomocí těchto receptorů se korona virové částice přimkne těsně k membráně buňky a vyleje obsah virové částice do buňky. Do buňky tak vstupuje mj. i RNA molekula, která nese genetickou informaci pro tvorbu nových virových částic.

Co ze statistik vyplývá?

Čísla o věkovém rozložení infikovaných a nemocných jsou jasná. Děti jsou jednoznačně infekcí postiženy mnohem méně. U dětí i mladých je průběh onemocnění většinou mírný.

Víte, proč tomu tak je?

To ještě nevíme, proč počet dětí s prokázanou infekcí ve srovnání s dospělou populací je tak malý.  Je tu několik teorií. Jedna z nich je, že jejich buňky slizničního epitelu u dětí nemají tolik těch specifických receptorů, a proto se virus nedokáže tak snadno do buňky dostat a pomnožit se.  Další teorie je, že dětská populace je více promořena běžnými typy koronavirů, které se v dětském kolektivu snadno šíří, a proto jejich imunitní systém dokáže lépe a efektivněji na infekci reagovat.

Závažné průběhy u starších jedinců nad 70 let souvisí tedy zase s imunitou?

Ano. To může souviset s aktivitou imunitního systému, která ve stáří pomalu klesá a imunitní systém není schopen na přítomnost virových částic reagovat včas. K tomu musíme přičíst i další přidružená onemocnění, která jsou pro tuto věkovou kategorii typická a infikovaného jedince oslabují.

Lidé s jakými onemocněními jsou více ohrožení a proč?

Nejvíce ohroženi jsou staří lidé. Imunitní systém s věkem přirozeně slábne. U starších jedinců se také vyskytují další choroby, které daného jedince v boji s touto infekcí znevýhodňují. Jsou to tzv. komorbidity. Je-li někdo léčen ozařováním, cytostatiky, jeho imunitní systém je velice oslaben.  Terapie nádorů je totiž cíleně zaměřená na rychle se dělící buňky (typická vlastnost nádorové buňky), ale těmi jsou i buňky imunitního systému a tyto jsou v rámci terapie nádorů decimovány také. Jakákoliv infekce, která u takto léčeného jedince propukne, může být smrtelná. Další velkou skupinou pacientů jsou pacienti, kteří jsou léčeni tzv. imunosupresivy, tedy léky cíleně tlumícími aktivitu imunitního systému. Jsou to pacienti s transplantovanými orgány. Jejich vlastní imunitní systém se snaží vypudit cizorodou tkáň a jen díky imunosupresivům transplantovaný orgán v těle příjemce přežívá a funguje. Samozřejmě tito jedinci jsou k infekcím náchylnější.

Pacienti s autoimunitními chorobami jsou také léčeni imunosuresivy. Autoimunita je stav, kdy vlastní imunitní systém napadá a ničí vlastní tkáň, např. ledviny, plíce, krevní buňky a jiné. Aby se těmto patologickým projevům zabránilo, je nutné hyperreaktivitu imunitního systému utlumit. Dnešní imunosupresiva však tlumí imunitní systém jako celek a takto léčený pacient infekcím hůře odolává.

Čím by mohli občané přispět kromě doporučených opatření k větší hygieně?

Opravdu zásadní je hygiena rukou, pravidelné a opakované mytí rukou, precizní dezinfekce povrchů, kde se lidé nejčastěji dotýkají rukama. Tam patří např. nákupní vozík v obchodu, vlastní peněženka, obal na karty, klíče od auta, držák v autobuse MHD, kliky dveří ve veřejných prostorech apod., tj. všechny povrchy, u kterých nemáme kontrolu nad tím, zda byl nebo je povrch kontaminován.

Proto se doporučuje vždy po návštěvě jakéhokoliv prostoru, kde se pohybují nebo již dříve pohybovali lidé, provést okamžité ošetření rukou a povrchů ve vašem okolí (např. platební karta, peněženka, klíče od auta, volant auta, kliky u dveří bytu, domu) desinfekčním prostředkem na bázi lihu.

Informace, které se k nám z médií dostávají o tom, jak a jaké roušky, respirátory nosit, jsou často matoucí. Čím se chránit?

Ještě před měsícem se na mne nevybíravým způsobem obořila paní magistra v lékárně, když jsem chtěla koupit roušky, že to je zbytečné a že mne to stejně neochrání. No a nyní se, již zcela oprávněně dozvídáme, že když není respirátor FFP3, tak musíme vzít za vděk nižšími typy respirátorů nebo rouškami a kdo nemá, ať si doma vyrobí roušku provizorní. S tím naprosto souhlasím. Jakákoliv mechanická překážka, která zabrání nebo omezí šíření kapének s virovými částicemi do vzduchu a na povrchy, je lepší než nic nedělat. Virus se šíří kapénkami, které uvolňujeme do prostředí, při kýchání, kašli, ale také při obyčejném rozhovoru.

Kdo by měl roušky nosit povinně?

Roušky by měli povinně nosit osoby, které pociťují příznaky choroby, ale i jedinci, kteří se cítí zdraví. Inkubační doba je u infikovaných jedinců i několik dní a v tu dobu nošením roušky lze významně zabránit šíření infekce v populaci.

Co bychom neměli naopak přehánět?

Je to jednoduché, dodržovat doporučená hygienická opatření, nestydět se nosit na veřejnosti roušku, i kdyby byla doma vyrobená tzv. na koleně a vyzývat ostatní k podobnému chování. Já sama mám zkušenost, jak se mi rodina ještě před pár dny smála, že to s těmi opatřeními přeháním. Dnes máme doma hned v předsíni na skříňce dvě lahvičky s dezinfekcí na ruce, aby si každý při příchodu vydezinfikoval ruce. Máme tam také balíček roušek, aby nikdo nezapomněl, až půjde ven, si roušku nasadit.

Více udělat nelze. Důležité je přijmout tuto pandemii jako realitu i se všemi následky, které to může přinést. Svojí důslednou ochranou ale můžeme snížit riziko i pro ty, kteří jsou jakýmkoliv způsobem oslabeni a hrozí jim závažný průběh onemocnění. Solidární chování je nyní na prvním místě.  

Nemůže sterilní prostředí naopak tělu uškodit?

Za těchto okolností ne. Vím, kam vaše otázka směřuje. Existuje tzv. hygienická teorie. Imunitní systém dětí a celé naší generace, která již od malička vyrůstala v prostředí s omezeným výskytem patogenů a za vyšších hygienických standardů, je méně odolný k infekcím. Do této souvislosti se dává i vyšší výskyt patologických reakcí imunitního systému. Těmi jsou např. alergie nebo autoimunitní choroby.  Jejich výskyt prokazatelně v populaci stoupá a souvislost může mít právě ta přílišná hygiena a malá míra „trénovanosti“ našeho imunitního systému v dětství a v dospívání.

Lékaři doporučují zvyšovat svou imunitu tak, že budeme jíst potraviny, které jsou bohaté na vitamíny. Ale zachrání nás, že najednou budeme zodpovědnější ke svému tělu?

Okamžitá změna ve způsobu stravování má sice efekt jen omezený a pozvolný, ale začneme-li nyní brát alespoň vitamín C, určitě tím nic nezkazíme. Předávkování nehrozí. Samozřejmě různorodá a hodnotná strava tento efekt podpoří.

Proč většina nebezpečných virů pochází právě z Číny?

Jistě to souvisí s hygienickými a stravovacími návyky místního obyvatelstva. Každodenní kontakt lidí s živočišnými tkáněmi, které mohou být promořeny viry, na něž se lidský organismus doposud neadaptoval, vede k zvýšenému riziku přenosu na lidi. V populaci v tu chvíli neexistuje žádná sdílená ochrana a virus se šíří bez omezení. Jako molekulární biolog se také zamýšlím, zda je náhoda, že první výskyt onemocnění COVID-19 byl zaznamenán v oblasti Wuchanu, kde byl před několika roky otevřen státní virologický ústav.

Poradí si lidstvo s virem z Wuchanu?

Tento dotaz přesahuje rámec mých znalostí, znalostí z oboru imunologie a molekulární biologie. Otázka spíše směřuje do oblasti filozofie a evoluční biologie. Přesto si ve zkratce troufám říci, že ano, poradí. Možná za cenu určitých ztrát, nejen počtem úmrtí, ale i ztrát ekonomických. Na druhou stranu tato „zkouška“ může lidstvo posunout dál, pomůže nám si uvědomit, co je v životě důležité a co je již nadbytečné a dalo by se říci jen náš „rozmar“. A možná to přinese i nový pohled veřejnosti na význam západního zdravotnictví, na výdobytky vědy a konkrétně např. na prospěšnost vakcinace proti mnoha různým chorobám, jichž jsme si již přestali bát. Je zřejmé, že jen osobní zkušenost a bezprostřední hrozba dokáže lidem otevřít oči. 

Co uklidňujícího byste řekla lidem v souvislosti s šířením koronaviru?

Jsem přesvědčená, že za 2 – 3 měsíce dostane Evropa infekci pod kontrolu. Množství jedinců, kteří infekcí prošli, bude dostatečné na to, aby se virus již tak masivně nešířil. Věřím, že se do té doby budou dokončeny klinické zkoušky antivirotika Remdesiviru a že pacienti s těžkým průběhem budou tímto lékem již léčeni. Jeho netoxičnost již byla prokázána, což výrazně zkrátí dobu schvalování. Zhruba do roka by mohla být vyvinuta i účinná vakcína.

Prof. RNDr. Zuzana Bílková, Ph.D. (*1965)

• Působí na Katedře biologických a biochemických věd Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice
• Vystudovala obor Molekulární biologie a genetika na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy
• Věnuje se vývoji nových imunoanalytických a separačních metod mj. na principu mikrofluidních systémů či biosenzorů pro stanovení diagnosticky významných analytů.
• 2002 roční studijní pobyt na Institutu Curie v Paříži (Francie).
• V roce 2005 habilitovala v oboru Analytická chemie (FChT UPa) a v roce 2015 v oboru Lékařská imunologie (LF UK, Praha).
• 2005 – 2015 vedla Katedru biologických a biochemických věd. V současné době působí jako garant 2 zdravotnicky zaměřených studijních programů a vede výzkumnou skupinu imunochemie a imunoanalýzy.
•  Od roku 2007 se podílela na řešení celkem 5 mezinárodních projektů (FP6, FP7, Horizon 2020) na pozici koordinátor výzkumu za ČR.
• Od roku 2015 působí jako externí člen Vědecké rady Lékařské fakulty Univerzity Karlovy se sídlem Hradci Králové.