PhDr. Adam Horálek, Ph.D.​ (*1983)

Absolvent etnologie na FF Univerzity Karlovy a geografie na PřF UK. V roce 2011 obhájil svou disertační práci v oboru etnologie. V letech 2007 - 2012 pracoval jako vědecký pracovník na Etnologickém ústavu Akademie věd ČR, v.v.i., v letech 2008 - 2015 na Katedře asijských studií FF UPOL. V roce 2015 posílil Katedru sociálních věd (dnes Katedru sociální a kulturní antropologie) na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice.

Ve svém profesním zaměření se věnuje studiu nacionalismu a etnicity, společenským rozměrem stárnutí a migrací, vše se zaměřením na čínský region. Od roku 2015, kdy nastoupil na UPa, se intenzivně věnuje internacionalizaci katedry a navazování a rozšiřování spolupráce s tchaj-wanskými univerzitami. Má za sebou téměř tři desítky aktivních účastí na zahraničních konferencích. V současnosti se připravuje do tisku jeho druhá monografie (Velký čínský národ), která je výsledkem jeho půlročního výzkumného pobytu na Tchaj-wanu.

Jako kandidát na kandidáta na děkana se Adam Horálek zaměřuje hlavně na čtyři oblasti, ve kterých vidí velký potenciál rozvoje – transparentnost, komunikace, vize a manažerské vedení fakulty. Chtěl by se v případě zvolení věnovat rozvoji a konceptualizaci internacionalizace, rozvoji transparentního a pozitivně-motivačního systému financování v rámci fakulty a součástí jeho vize je též zapojení fakulty a jejích výzkumných týmů, které budou vznikat, do mezinárodních výzkumných týmů, s čímž souvisí také zaměření na zahraniční grantové projekty. V tomto ohledu podle něj hraje děkan ústřední a nezastupitelnou roli, která ale nespočívá v jeho „funkci“, ale v manažerské facilitační pozici, tedy děkan je podle něj ten, kdo se má aktivně starat o to, aby zaměstnanci na fakultě měli patřičné podmínky pro svou vědeckou i pedagogickou činnost.

Je svobodný, jeho koníčky jsou cestování, horská turistika, vytrvalostní sporty, numismatika a hudba.

doc. Mgr. Jiří Kubeš, Ph.D.​ (* 1975)

Rodák z Pelhřimova je absolventem oboru učitelství dějepisu a anglického jazyka na Pedagogické fakultě JU v Českých Budějovicích, kde také pokračoval v doktorském studiu až do roku 2006. Od roku 2000 působí na Univerzitě Pardubice, kde se také v roce 2011 habilitoval a kde od února 2019 vede od února Ústav historických věd na Fakultě filozofické. Čtrnáct let je členem Akademického senátu, který i jako předseda čtyři roky vedl.

Specializuje se na dějiny raného novověku a zejména na dějiny habsburských panovníků, jejich dvorů, české a moravské šlechty a jejího životního stylu. Za 20 let v oboru publikoval šest monografií a skoro pět desítek domácích i zahraničních studií. Poslední kniha V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640-1740 vznikla z řešení grantového projektu Grantové agentury České republiky v roce 2018 a sepsal ji tým deseti historiků z Pardubic a Prahy pod jeho vedením. V posledních 8 letech desetkrát vystoupil na mnoha zahraničních konferencích a je jedním z výkonných redaktorů historického časopisu Theatrum historiae, u jehož vzniku v roce 2006 stál.

Jako kandidát na děkana nechce být přehnaně solidární a chce více ocenit nadstandardně výkonné akademické pracovníky. Je podle něj potřeba vyhledat a podpořit vznik vědeckých týmů na fakultě, aby se zvýšily šance na úspěch v různých grantových soutěžích. Prioritou je získat zahraniční projekt, protože momentálně fakulta neřeší žádný. Je nutné výrazněji podpořit internacionalizaci vědy i výuky a zajistit, aby na vědecky výkonná pracoviště pravidelně přijížděli odborníci ze zahraničí. Klíčové je motivovat studenty k výjezdům a podpořit mimovýukové aktivity. Chtěl by, aby se studenti více propojili s životem na pracovištích a setrvali na oborech, protože po prvních ročnících končí příliš mnoho studentů. Za zásadní považuje výraznější zviditelnění fakulty na veřejnosti. Od toho si slibuje mírné zvýšení počtu studentů, na některých oborech jich má fakulta podle něj velmi málo.

Je ženatý se středoškolskou učitelkou dějepisu a němčiny, s níž má dvě děti (12 a 8 let). Rád hraje florbal.

Co účastníkům dal Erasmus+? 

• Více než 70 % si po návratu lépe uvědomuje, čemu se chtějí v profesním životě věnovat
• 80 % získalo zaměstnání do tří měsíců po získání diplomu
• Přes 90 % se lépe naučilo pracovat s lidmi z jiných kultur a cítí se Evropany

Program Erasmus+ zvyšuje úspěšnost studentů v osobním i profesním životě a pomáhá vysokým školám více inovovat. Vyplývá to ze dvou nových nezávislých studií, které zveřejnila Evropská komise.

Obě rozsáhlé studie, založené na hodnocení a připomínkách téměř 77 000 studentů a vysokoškolských pracovníků a více než 500 organizací, měřily a analyzovaly přínos programu pro jeho hlavní účastníky. Z výsledků je patrné, že díky Erasmu+ jsou mladí lidé v Evropě více připraveni na novou digitální éru a umí se lépe prosadit v budoucím pracovním životě. Program má také pozitivní vliv na vysoké školy, které díky němu více inovují, intenzivněji se zapojují do mezinárodních projektů a lépe reagují na potřeby pracovního trhu.

Závěry studií s potěšením komentuje komisař pro vzdělávání, kulturu, mládež a sport Tibor Navracsics: „Je úžasné pozorovat, jak se mladí lidé, kteří programem prošli, dokážou úspěšně pohybovat na moderním trhu práce a v rozmanitější společnosti. Absolventi Erasmu+ se cítí být lépe připraveni na nové výzvy, mají lepší profesní vyhlídky a více si uvědomují, co jim Evropská unie v každodenním životě přináší. Vysoké školy zapojené do tohoto programu se vyznačují nejen větší otevřeností světu, ale ze své pozice mohou také lépe reagovat na potřeby pracovního trhu.“

Studie ukázaly především toto:

• Erasmus+ pomáhá studentům s profesní orientací a pomáhá jim rychleji získat práci.

Více než 70 % studentů, kteří se programu zúčastnili, si podle svých slov lépe uvědomuje, čemu se chce po návratu ze zahraničí ve své budoucí pracovní kariéře věnovat. Zkušenosti odjinud těmto studentům také umožňují přehodnotit svá studia tak, aby více odpovídala jejich ambicím. Ze studie zkoumající vliv Erasmu+ na vysokoškolské vzdělávání také vyplynulo, že 80 % absolventů bylo zaměstnáno do tří měsíců od získání diplomu a 72 % absolventů považuje zahraniční zkušenosti za faktor, který jim pomohl získat první práci. Devět z deseti absolventů programu Erasmus+ uvedlo, že dovednosti a zkušenosti získané v cizině uplatňuje v každodenní práci. Program řeší nesoulad mezi požadovanými a nabízenými schopnostmi tím, že se soustředí na rozvoj „měkkých“ a mezioborových dovedností, které zaměstnavatelé potřebují.

• Erasmus+ zesiluje pocit přináležitosti k Evropě

Přes 90 % studentů, kteří se do programu zapojili, se také naučilo lépe pracovat a spolupracovat s lidmi z jiných kultur a cítí se být Evropany. Nejsilněji se tento výsledek programu projevuje u studentů, kteří před jeho absolvováním nebyli o smyslu EU příliš přesvědčeni, a u studentů, kteří se vydali na pobyt do země s většími kulturními rozdíly. Nejvíce se s EU ztotožňují absolventi Erasmu+ pocházející z východní Evropy. 

• Erasmus+ podporuje digitální transformaci a sociální začlenění

Většina zapojených vysokých škol je díky projektům spolupráce v rámci tohoto programu lépe připravena na digitální transformaci. Využíváním nových technologií a inovativních výukových metod se zlepšuje jejich schopnost inovovat a spolupracovat na mezinárodní úrovni. Akademičtí pracovníci, kteří využili Erasmu+, do svých hodin častěji zvou lidi z praxe – zaměstnance z různých podniků do své výuky zapojuje 60 % z nich. Z jejich „nemobilních“ kolegů tak činí jen 40 %. Více než 80 % akademiků uvádí, že se na základě zkušeností ze zahraničí rozpracovávají inovativnější studijní osnovy. Dvě třetiny zúčastněných vysokých škol navíc konstatovaly, že celounijní projekty rovněž přispívají k většímu sociálnímu začlenění a ve vysokém školství pomáhají bránit diskriminaci.

Ze studií dále vyplynulo, že bývalí studenti, kteří se zúčastnili programu Erasmus+, jsou se svým zaměstnáním spokojenější než ti, kteří jej neabsolvovali. Jejich povolání mají také větší mezinárodní rozměr a je u nich dvakrát pravděpodobnější, že budou pracovat v zahraničí. Program Erasmus+ rovněž podporuje podnikání. Každý čtvrtý projekt spolupráce přispěl k podnikatelskému vzdělávání a zintenzivnil podnikání. Třetina projektů pomohla vytvořit spin-offy či start-upy.

Souvislosti

V rámci programu Erasmus+ se během let 2014 až 2018 vydaly na studijní pobyt, praktickou stáž nebo výukový pobyt v zahraničí přes 2 miliony studentů a pracovníků vysokých škol. Ve stejném období bylo poskytnuto financování EU na téměř 1 000 strategických partnerství Erasmus+ mezi vysokoškolskými institucemi a na 93 znalostních aliancí mezi vysokými školami a podniky. Více než 40 % z těchto partnerství a aliancí vybavovalo studenty a akademické pracovníky prospektivními dovednostmi v souvislosti s problematikou životního prostředí a změny klimatu, s energetikou a zdroji, s digitalizací a s podnikáním.

Dvě zmiňované studie (studie zkoumající vliv Erasmu+ na vysokoškolské vzdělávání a studie zkoumající strategická partnerství a znalostní aliance Erasmus+ ve vysokoškolském vzdělávání) posuzovaly dopad programu na dvě hlavní skupiny účastníků: jednotlivce a organizace.

V první studii bylo analyzováno téměř 77 000 účastnických reakcí, včetně odpovědí zhruba 47 000 studentů, 12 000 absolventů a 10 000 vysokoškolských pracovníků. Závěry druhé studie se zakládají na reakcích 258 strategických partnerství a znalostních aliancí Erasmus+ (zastupujících 504 organizací), kterým bylo v letech 2014–2016 poskytnuto financování, a na 26 podrobných případových studiích.

Článek byl převazt z europa.eu. 

Už tento týden Česká republika volí 21 zástupců do Evropského parlamentu. Vysoké školy připravují studenty pro kvalifikovaná povolání v období tzv. vzdělanostní ekonomiky, podporují samostatné, společensky odpovědné a kritické myšlení, jež má zásadní význam pro ekonomickou, politickou a kulturní soudržnost evropských společenství. I proto zástupci českých univerzit vyzývají studenty, aby byli aktivní a k volbám přišli.

„Společná Evropa je úžasný prostor pro výměnu informací, zkušeností i šance k rozvoji. Naši studenti mají možnost přes program Erasmus rozšiřovat svoje znalosti nebo řešit svoje vědecké projekty na jiné univerzitě v jakékoliv zemi starého kontinentu,“ říká rektor Univerzity Pardubice prof. Jiří Málek.

 Na evropských vysokých školách dnes studuje více než 20 milionů lidí. Celkem 61 tisíc studentů i akademických pracovníků vysokých českých škol mělo možnost poznat výuku na evropských i mimoevropských univerzitách nebo vyjelo do  zahraničí na pracovní stáže.
„Fakt, že je Česká republika členem Evropské unie, získává také naše věda a výzkum,“ připomíná rektor Jiří Málek. „Zapojením do rámcových programů unie a excelentních výzkumných projektů Evropské výzkumné rady se úroveň našich vědeckých týmů zvyšuje. Zkvalitňuje se také výuka, zejména v doktorských studijních programech. Proto je tak důležité projekt společné Evropy podporovat,“ apeluje na účast ve volbách prof. Jiří Málek.
 
Programy Erasmus+ a Erasmus Mundus umožnily získat mezinárodní zkušenost desítkám tisíc studentů i akademických pracovníků. Čeští vysokoškolští pedagogové využili podporu z programu Erasmus a možnost přednášet v zahraničí i začlenit se do mezinárodního výzkumu v rámci 13 tisíc výjezdů.

Česká konference rektorů pokládá také volby do Evropského parlamentu za klíčové kvůli rozvoji vzdělávání v České republice. Je nesmírně důležité, aby Českou republiku v nadcházejícím volebním období na evropské úrovni zastupovali kvalifikovaní a kompetentní lidé, kteří budou schopni ve spolupráci se zástupci ostatních evropských zemí pracovat na vytváření silného vzdělávacího systému pro znalostní ekonomiku, která obstojí v rostoucí globální konkurenci s velkými, stále razantněji se prosazujícími ekonomickými mocnostmi. Česká konference rektorů proto vyzývá všechny občany, zejména studenty a zaměstnance vysokých škol, aby využili svého demokratického práva a zúčastnili se voleb do Evropského parlamentu a aby při rozhodování o tom, komu dát svůj hlas, vybírali z těch kandidujících stran, které prosazují rozvoj a prohlubování evropské spolupráce,“ uvedli v prohlášení zástupci českých vysokých škol.

V uplynulých deseti letech Česká republika čerpala pro tuto oblast z evropských fondů podporu v celkové výši 85 miliard korun. Evropská unie svými projekty podpořila zejména rozvoj studijních programů, nejprve mimo Prahu (Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost ve výši 16 miliard korun), posléze v celé České republice (Operační program Výzkum, vývoj a vzdělávání – 37 miliard korun). Pomohla také vytvořit bázi moderní vědecké infrastruktury a zaměstnat špičkové výzkumníky (Operační program Výzkum a vývoj pro inovace – 32 miliard korun). Díky těmto projektům se podařilo modernizovat vysoké školství České republiky a přispět ke konkurenceschopnosti vysokých škol České republiky v mezinárodním měřítku.

Úplné znění prohlášení Česko konference rektorů najdete v odkazu. 

Jedním z významných partnerů Multikulturního týdne je i Univerzita Pardubice. Jak je na tom s cizinci? O tom jsme si povídali s jejím rektorem Jiřím Málkem

Kolik zahraničních studentů studuje v současné době na pardubické univerzitě? 

V letním semestru 2019 studuje na Univerzitě Pardubice na 500 zahraničních studentů z 68 zemí. Pětinu ze zahraničních studentů tvoří studenti ze Slovenska, až třetinu z bývalých sovětských republik (početnější z nich jsou země jako Ukrajina, Rusko, Bělorusko, Kazachstán). Po 3 až 5 procentech máme studenty také např. z Ghany, Tchajwanu, Španělska, Indie, Turecka.

Kolik zahraničních vědeckých pracovníků a vyučujících na univerzitě působí?

Na univerzitě máme v tomto akademickém roce na 90 zahraničních zaměstnanců/cizinců z 28 zemí. Nejpočetněji jsou zastoupeni ti ze Slovenska. Ale máme také akademické nebo vědecké pracovníky z Německa, Ruska, Polska, Francie, Velké Británie, Švédska a dalších evropských zemí. Nechybí ani zástupci z USA, Austrálie a Asie.

Kolik procent studentů a akademických pracovníků tvoří ti zahraniční na Univerzitě Pardubice?

Zahraniční studenti tvoří přibližně 7 % z celkového počtu aktuálních 6 500 studentů studujících v letním semestru. Zahraniční zaměstnanci pak zhruba 4 % z celkového počtu 2 132 zaměstnanců univerzity.

V čem vnímáte nekvětší přínos zahraničních studentů a pracovníků pro Univerzitu Pardubice, ale i pro město?

Prestižní vysokoškolská instituce, kterou Univerzita Pardubice je a hodlá jí zůstat, nemůže existovat bez mezinárodní spolupráce a kontaktů, a to jak ve vzdělávání, tak ve vědě a výzkumu, tedy bez těsné spolupráce a pěstování vztahů se zahraničními univerzitami a vědeckými institucemi a partnery. Ta se uskutečňuje buď v zahraničí, nebo přímo u nás na našich vysokoškolských pracovištích. Zahraniční kolegové jsou velkým přínosem pro zkvalitnění výuky i výzkumu, obohacují studium a život univerzity i našich studentů. Existence opravdu živoucí studentské a vědecké mezinárodní komunity přímo na Univerzitě Pardubice a propojení českých a zahraničních studentů a pracovníků jsou pro život moderní a prestižní univerzity velmi důležité. Je to důležité i pro pěstování a posilování mezilidských vztahů a vzájemného porozumění.

Pro aktivní české studenty a zaměstnance je práce i studium v mezinárodním prostředí velkým přínosem a obohacením, řekl bych též nezbytností. Jsem přesvědčen o tom, že špičková věda se nedá dělat mimo mezinárodní prostor. Jedině mezinárodní srovnání, konkurence i spolupráce vedou k vyšší kvalitě i výkonům.

Jsme aktivní v mezinárodním prostoru oběma směry. Naši studenti vyjíždějí do zahraničí, do Pardubic zase přijíždějí studenti z celého světa, na krátkodobé stáže a studium od několika dní až po jeden či dva semestry. Řada studentů u nás studuje celé studijní programy, tedy několik let. Posíláme doktorandy na vědecké stáže, každý z nich by měl alespoň jeden měsíc strávit v zahraničí. Někteří naši kolegové, studenti či zaměstnanci, mají možnost vycestovat na partnerská pracoviště do zahraničí, ale stejně produktivní dokážou být i mezinárodní týmy tady u nás doma. Umožňujeme pobyty studentů, mladých i zkušených vědeckých pracovníků u nás. Napříč fakultám pořádáme také např. mezinárodní letní školu.

Na všech podobách mezinárodní spolupráce a výměn máme velký zájem a i nadále je budeme podporovat. K tomu nám finančně pomáhá řada nejrůznějších projektů podporujících právě tyto zahraniční mobility.

Vytvořit dvojjazyčné prostředí, zajistit síť služeb a akcí, které život a práci zahraničních studentů a zaměstnanců u nás umožní a zpříjemní je také jednou z našich hlavních rozvojových priorit.

Proto se budeme i nadále starat o to, přivést na univerzitu, a tedy i do Pardubic, co nejvíce talentovaných studentů i renomovaných pedagogů ze zahraničí a naši mezinárodní komunitu rozšiřovat.

Daří se podle Vás zahraniční studenty a akademické pracovníky zapojovat do života univerzity, města, regionu?

Pro zahraniční studenty i zaměstnance máme připraven balíček služeb. Už před příjezdem jsme s nimi v kontaktu a snažíme se jim v rámci našich osobních kapacit pomáhat.

O studenty se hodně stará studentský spolek ESN, který pro ně připravuje nejrůznější seznamovací a volnočasové aktivity na univerzitě, ve městě i okolí a celkově se snaží, aby se u nás cítili zahraniční studenti dobře. Také každá fakulta má svoji studijní referentku, která se zahraničním studentům podle potřeby věnuje, případně také naši referenti v centru mezinárodních mobilit mezinárodního oddělení. Připravují a nabízejí našim cizincům další semináře, setkání, pomoc u lékaře, při vyřizování administrativních formalit na nejrůznějších úřadech a podobně. Zaměstnancům a doktorandům pomáhají a věnují se podle jejich individuální potřeby naši další referenti na mezinárodním oddělení a pak hlavně kolegové na konkrétních odborných pracovištích fakult, katedrách a ústavech, kde naši cizinci pracují.

Bohužel pořád ještě platí, že na univerzitě i ve městě narážejí cizinci na určitou jazykovou bariéru. Dvojjazyčné prostředí není všude samozřejmostí a čeština je obtížný jazyk. Našim cizincům nabízíme výuku základů češtiny a každý rok naše služby poskytované v angličtině rozšiřujeme. Časem se chceme dobrat k opravdu dvojjazyčnému prostředí alespoň v kombinaci čeština - angličtina.

Pokud mají studenti či zaměstnanci zájem se více zapojit do života, jsme samozřejmě rádi. Některé skupiny studentů jsou hodně spolu, někteří jsou sami aktivní v prostředí, ve kterém žijí.

Čeští a zahraničí studenti se potkávají nejen při výuce a na katedrách a ústavech, kde pracují, ale také při pravidelně organizovaných univerzitních akcích jako je například Erasmus Day – veletrh mezinárodních mobilit nebo na začátku semestru při orientačním týdnu či při jednodenní akci-happeningu v úvodu akademického roku s názvem Příliv, při takových speciálních akcích jako jsou třeba degustace národních kuchyní a podobně. Nedávno se například jeden student ze Španělska zapojil do činnosti pardubické flamencové taneční skupiny jako kytarista a objevili jsme jeho hudební nadání a aktivity až při veřejném koncertování…

Narážíte na nějaké problémy či překážky související se zahraničními studenty a pracovníky? Pokud ano, tak jak se Vám je daří řešit?

Jazyková bariéra a čeština coby obtížný a unikátní jazyk může být kritériem pro rozhodování o studiu a působení na Univerzitě Pardubice a v České republice vůbec.

Ve městě například chybí dvojjazyčný navigační systém, některé úřady neumějí vyřídit s cizincem záležitost jinak než v češtině, špatně se cizincům shání lékařské ošetření a péče, kde by komunikovali alespoň v angličtině.

I některé kulturní odlišnosti a zvyklosti mohou být z naší strany pro zajištění služeb složitější, případně se někdy i složitě řeší. Pokud nějaké problémy nastanou, přistupujeme k nim velice individuálně a snažíme se pomoci a komunikací trefit do zvyklostí dané země, abychom se navzájem dobře pochopili.

V našich službách zahraničním studentům a zaměstnancům máme stále co zlepšovat, jak jsem již naznačil, ale přesto od nich máme hodně pozitivních komentářů, že jsou Pardubice vlídné město k životu i ke studiu, že univerzita působí domácím prostředím a lidé mají k sobě blíže než ve velkých městech a na velkých univerzitách.

Co říkáte na myšlenku Multikulturního týdne, jehož cílem je zajímavým způsobem představit život cizinců žijících v regionu?

Jakékoliv setkávání se s lidmi obecně, natož z jiného kulturního a společenského prostředí, považuji pro zúčastněné za velmi obohacující.

Ze své vlastní zkušenosti s životem v zahraničí vím, že pro obě strany vyžaduje takové soužití a vztah velký vzájemný respekt a velkou snahu o pochopení odlišností, které samozřejmě nastávají vždy, když se potkají dva lidé, dvě osobnosti, natož jiné národnosti. Život v cizí zemi znamená také se snažit poměrně rychle pochopit pravidla chování a fungování nového prostředí, což je samozřejmě hodně náročné.

Proto jakékoliv aktivity a pomoc sblížit skupiny těch domácích a zahraničních považuji za správné a vítané. Osobní zkušenost, osobní setkání opravdu dokáže bořit bariéry, způsobené nepoznaným a obavou z neznámého. Domnívám se, že právě osobní setkání, osobní zkušenost nejlépe umožní lidem vytvořit si vlastní názor, ujasnit si vlastní postoj, vytvořit si vztah založený na pochopení. K tomu jistě přispívá i tradice Multikulturního týdne v Pardubicích. Jsem rád, že takový program v Pardubicích máme, má tradici a získává si čím dál větší podporu i oblibu. A také, že se na něm univerzita a řada jejích pracovišť, pedagogů a studentů aktivně podílejí.

Proč takové aktivity univerzita podporuje?

Univerzita je nejen primárně vzdělávací a vědeckou institucí, pro niž je důležitá mezinárodní spolupráce a společenství. Sehrává také důležitou úlohu ve společnosti - právě svým intelektuálním přesahem. Svými hlavními i dalšími aktivitami dále rozvíjí nejen znalostní, ale i morální kvality lidí. Je místem otevřeným pro společenský a multikulturní dialog. Má přinést mladým lidem novou zkušenost, rozšířit jejich obzory za rozsah studia, rozvíjet schopnost diskutovat a kriticky myslet, posílit jejich občanské postoje, pomoci kultivovat vztahy, respektovat etické standardy, nastolit vstřícnost a porozumění, kolegialitu, loajalitu, pozitivní chování, a to v mezinárodně platné rovině. To vše uskutečňuje a podporuje univerzita jak přímou výukou, tak řadou dalších aktivit, mezi něž patří například i zapojení do Multikulturního týdne.

Krev, pot, sliny, a také sperma. Šestnáct let dělala analýzy, aby pomohla usvědčit vrahy, násilníky, lupiče. Kriminalistický ústav byl její první pracovní štace a otevřel jí dveře do světa forenzní genetiky. Po ničivé vlně tsunami v Thajsku tak mohla identifikovat oběti přírodní katastrofy. Dnes už Halina Šimková předává své zkušenosti dál. Učí na Univerzitě Pardubice a další životní výzvou je pro ni, jako pro znalkyni, hodnocení důkazů v praxi.

Měla jste ráda záhady a Sherlocka Holmese?

Je pravda, že jsem v dětství měla ráda detektivky včetně Sherlocka Holmese. Ale nikdy jsem si nemyslela, že jednou budu zkoumat vzorky sebrané na místě trestných činů. Začínala jsem původně se studiem fyziologie rostlin a chtěla jsem se věnovat rostlinným toxinům. Ale nakonec jsem se od oboru odklonila…

Byla to náhoda?

To byla. Některé věci zkrátka na principu náhody fungují. Předávala jsem tehdy klíče od svého bytu novému nájemníkovi a on mi coby genetik začal líčit půvaby forenzní analýzy DNA. A tak jsem ve třeťáku změnila názor a rozhodla se, že budu pokračovat v této specializaci. Nebýt té předávky klíčů, asi bych dneska rozuměla víc účinkům kurare (šípový jed, látka získaná z některých stromů v Jižní Americe, pozn. redakce) než stopám z místa činu.

Dlouho jste pracovala v kriminalistickém ústavu. Co jste se naučila?

Když pracujete na skutečných kauzách, jste v kontaktu s policií, sledujete, jak funguje vyšetřování, získáte velkou a pestrou škálu zkušeností. Začínala jsem v ústavu jako stážistka. Naučila jsem se různé metody a postupy, jak získávat genetické informace. Taková praxe je nesmírně cenná, ale stejně po čase zjistíte, že se práce stává rutinní. Ty samé věci musíte dělat pořád standardně stejně dobře.

Vaše práce vyžaduje velkou zodpovědnost, když podle jejího výsledku padne třeba i rozsudek…

V poslední době vyřešení případů závisí hodně na znalcích. Až moc. Ze soudních procesů se mnohdy stávají procesy znalecké. Protistrany si předhazují různé posudky, přitom ale posudek není všechno. Má sloužit jako podklad pro soud, ale ten by ho měl brát v kontextu svého vlastního názoru.

Nebrat posudky jako dogma a umět je jen použít ke svému rozhodnutí?

Ano. Znalec mnohdy falešně sebejistě říká, že je prakticky jisté, že se stalo to a to. Soudce si s tím nechce víc lámat hlavu a znalecký posudek bere jako hlavní zdroj, který mu pomůže v rozhodnutí. Posudky se někdy přeceňují, berou se jako absolutní pravda. Každý expert může ale danou věc interpretovat trochu jinak. Nebo i hodně jinak. A každý odborník se může zmýlit.

Proto se dělá posudků více?

Záleží, z jakých informací znalec vychází a jaké předpoklady bere v potaz. Některý předpoklad nemusí platit. V úvaze se může dopustit omylu. Interpretace činu může být zavádějící. Navíc televizní seriály nahrávají představě, že znalec je ten, který všemu rozumí, všechno odhalil. Jenže v dějinách kriminalistiky, a to i té moderní, lze potkat řadu případů, kdy se znalec uťal.

Kdy například?

Třeba když expert tvrdil, že materiál určitého muže se za nehty oběti nemohl dostat jinak než při fyzickém kontaktu, ale nevzal v potaz, že ten člověk má silnou dermatitidu a trousí obrovská množství DNA, kudy chodí. V takovém případě totiž může materiál putovat za nehty jiné osoby třeba i prostřednictvím bankovek. Nevezmete-li tuhle skutečnost do úvahy, zásadně se tím zkreslí celý pohled na věc.

Když vidíte v televizi kriminálku, poznáváte v ní svou práci?

Cíleně se na ně nedívám. Je to stejné, jako kdybyste trávila osm hodin denně učením dětí, tak si večer už nepustíte seriál My všichni školou povinní. Budete toho mít dost. Není samozřejmě špatně, že detektivní seriály existují, ale realitu malinko nebo i víc deformují. A protože většina diváků nemá s tímto prostředím reálný kontakt, berou je jako normu, že to takhle funguje. V seriálu z prostředí nemocnice divák filmovou nadsázku mnohem snáz odhalí, dokáže si porovnat osobní zkušenosti. 

Čím seriály realitu zkreslují?

Například do scénáře prostě nemůžete napsat, že někdo přinese vzorky do laboratoře a na podatelně mu řeknou, že to bude trvat dva měsíce, protože jsou přetížení. Rozbouráte seriál, a je po příběhu.

Co ještě divákovi nedojde?

V reálu pracuje na případu mnoho různých specializovaných znalců. Například experti na daktyloskopii, genetiku, chemii, ale to do scénáře dát nemůžete – v něm musí figurovat jedna hlavní postava experta, která se věnuje všemu. Ale je pravda, že dneska mají detektivní seriály vyšší úroveň, mají expertní poradce, kteří mohou dodávat tipy na zápletku.

Oslovují i vás kvůli scénáři?

Tu a tam. Nedávno mi psala jedna známá spisovatelka, že by potřebovala probrat metody, jak se nejlépe zbavit mrtvoly. To je taková klasická otázka.

A co jste jí poradila?

To nemůžu prozradit, přece jí nepropálím zápletku.

Jak často se dostanete k soudu?

U soudu znalec nemusí být přítomný, když je vyznění posudku jasné. Třeba v případě, že byla konkrétní osoba identifikována. Pokud má ale soud nebo jedna ze stran nějaké otázky, tak znalce soud předvolá. Každý odborník by měl vědět, jak to u soudu funguje, aby znal své místo a svou roli, protože znalec je zde ryze proto, aby přinesl soudu odborné informace. Nesmí vznášet názory, zda je někdo vinen či ne.

Už vám někdo kvůli práci vyhrožoval?

Násilím ne, ale určitě byl někdo se závěry nespokojený. Když posudek někomu neprospívá, emoce jedou naplno. Znalec je ale taková „prodloužená ruka boží“, nemůže za to, jak vyšly výsledky. V horším postavení než znalci jsou spíše svědci.

Víte, na koho posudek děláte, nebo je to anonymní?

Základní informace o případu máte vždycky, ale když zjistíte, že toho člověka znáte, máte povinnost to říct a případem se bude zabývat někdo jiný. I když nechcete, jste stejně ovlivnění. U jednoho případu, pokusu vraždy, jsem zjistila, že obětí je můj spolužák. Přestože jsem ho od základní školy neviděla, případ jsem odmítla. I když vím, že já případ nijak nezmanipuluju, vždycky na to může někdo poukázat.

Vzpomenete si z praxe na zajímavý případ, kdy bylo těžké pracovat s DNA?

U jednoho trestného činu se náhodou potkali dva lidé, jejichž genetické profily byly velmi blízké. Jedna osoba byla oběť přepadení, druhá svědkyně útoku, která pánovi pomohla. Oba sahali na věc, kterou pachatel upustil. Musel se tedy i od nich vzít srovnávací vzorek. A nám vyšlo, že oběť a svědkyně si jsou profilem příbuznější než bratr se sestrou, přitom spolu neměli nic společného. Hodně nás to zaujalo.

Mohli být nevlastní sourozenci…

I kdyby byli nevlastní sourozenci, neměli by pravděpodobně genetický profil tak blízký. V dalších markerech DNA, které jsme dotestovali, už byly rozdílní. Sešli se jen v tom klasicky testovaném profilu. Opravdu to byla velká náhoda. Kdybychom je dostali jako dva neznámé vzorky, tak bychom řekli, že jsou s vysokou pravděpodobností sourozenci.

Z čeho se DNA nejlépe získá?

Záleží na tom, kolik je ve vzorku genetického materiálu ve chvíli, kdy se stopa vytvoří. Rozdíl je také obecně mezi jednotlivými sekrety, tedy mezi krví, potem, močí, spermatem... Pot a moč jsou na DNA vcelku chudé. Ejakulát je variabilní, může obsahovat obrovské množství DNA, pokud je v něm spousta spermií. Anebo taky neobsahuje spermie žádné, a vzorek je pak na DNA velmi chudý.

Záleží asi i na prostředí, v jakém se uchová, nebo ne?

To je právě ono. Krev na textilu zaschne, zůstane dlouho v dobrém stavu, ale na vlhké látce ji během pár dní sežerou bakterie. Jsou vděčné za každý substrát, který najdou. Když ze sebe sundáte mokré oblečení a někde ho zapomenete, stačí krátká doba a prádlo mírně řečeno nevoní. To je dané bakteriálním růstem. Malinkatá stopa na oblečení může v suchu vydržet i 300 let a lze ji analyzovat, velká stopa ve vlhku je zničená už po týdnu.

A co nedopalky?

Nedopalky od cigaret jsou všude na místech trestných činů a jsou dobrým zdrojem DNA. Měla jsem ale případ, který se vymykal. Ta kauza se odehrála v nevěstinci a u jedné značky nedopalků se nám opakovaně nedařilo stanovit DNA profil. A na nedopalcích nebyly dokonce ani stopy dotekové. Až posléze se zjistilo, že dotyčná používala špičku a stylizovala do období 30. let, takže nosila rukavičky. 

Dělala jste i analýzy kostí?

Dokonce svoji diplomku jsem dělala na středověkých kostech ze hřbitova v Brně. Snažili jsme se prokázat příbuzenské vztahy osob. Na zpracování kostí se přitom musí člověk hodně specializovat. V kriminalistice ale zpravidla analyzujete kosti mnohem mladší než středověké. Jsou to nálezy lidských ostatků z lesů, „od silnic“… Kosterních pozůstatků různého stáří je v krajině mnoho.

Analyzují se měkké tkáně lépe?

Metodologicky ano. Ale zase mnohem rychleji degradují, takže nakonec to kosti zachraňují. Z měkkých tkání už nedostanete nic, ale kosti v sobě DNA pořád drží.

Když z nich máte vzorky. Na jaké otázky dokážete odpovědět?

Kromě identifikace osoby lze už dnes určit, jakou měla barvu očí, vlasů, pokožky. Zjistíme biogeografický původ člověka, tedy k jaké světové populaci člověk patří. A to poměrně s velkou přesností. Například, že to byl muž z oblasti Pyrenejského poloostrova.

Zajímavé je, jak odborníci dokážou vytvořit obličej historické postavy. Třeba světce Jana Nepomuckého.

Ano, faciální rekonstrukce umí prozradit, že člověk vypadal úplně jinak, než jak si ho představujeme, nebo než byl zobrazován. Tenhle antropologický obor se mi moc líbí, protože spojuje odborné s výtvarným. Rozpoznávání podoby je vůbec úžasná věc. Mozek nefunguje tak, že by si něco měřil, všímá si spíš vzorů, výrazných prvků.

Uplatňuje se obor v kriminalistice při hledání osob?

U nás se tyto metody rekonstrukce obličeje používají omezeněji. V Americe je to mnohem častější postup. Vytvoří se podoba, a pak si někdo vzpomene, že takhle vypadala jeho sousedka.

Halina Šimková (*1975) vystudovala antropologii a genetiku člověka na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Na Fakultě chemicko-technologické učí předmět Forenzní genetika, stejnou specializaci přednáší i na VŠCHT v Praze a Přírodovědecké fakultě UK. Šestnáct let působila jako kriminalistická znalkyně v oboru analýzy DNA v Kriminalistickém ústavu Praha, nyní se kromě forenzní genetiky věnuje především aplikaci bayesovské inference ve forenzních vědách. Patří mezi zakladatele Centra pro bayesovskou inferenci 4BIN (www.4BIN.org). Od roku 2018 má vlastní pořad Expertíza na Stream.cz

Na Fakultě zdravotnických studií Univerzity Pardubice proběhl slavnostní akademický obřad instalace nové děkanky,  docentky Jany Holé.

Spolu s proděkanem pro studium a vzdělávávací činnost PhDr. Zdeňkem Hrstkou, Ph.D. a proděkankou pro vědu, výzkum a mezinárodní vztahy doc. Petrou Mandysovou Ph.D., MSN tvoří nové vedení fakulty.

Téměř třicítka studentů Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice oboru Zdravotnický záchranář prochází také speciálním potápěčským kurzem. Se záchranou na vodě se vysokoškoláci seznamují v areálu vodních sportů loděnice Univerzity Pardubice, kde se učí ovládat plavidla, ale také v bazénu pardubického aquacentra. Tam trénují ponory a zkouší techniky obrany zachránce (plavčíka). Další lekce potápění absolvují v lomu Leštinka na Chrudimsku. 

Během kurzu si budoucí záchranáři osvojují záchranářské dovednosti ve vodě, naučí se orientovat v terénu a řešit krizové situace. „Náplní kurzu je potápění s ABC, teorie potápění s dýchacím přístrojem, seznámení se s fyzikálními a fyziologickými aspekty potápění, diagnostikou potápěčských nehod. Studenti provádí zkušební ponory na bazénu a ve volné vodě a trénují záchranu na tekoucí vodě,“ uvedl Mgr. Jan Němec z Katedry tělovýchovy a sportu Univerzity Pardubice.

Na závěr týdenního výcviku musí studenti prokázat záchranářské dovednosti při praktické zkoušce.

Obnovovali nebo zkoumali už řadu významných středověkých památek. Například reliéf z věže již neexistujícího Juditina mostu v Praze nebo stavby v jordánském skalním městě Petra. Nyní čeká odborníky z litomyšlské Fakulty restaurování Univerzity Pardubice konzervace pravěké studny, staré přes sedm tisíc let.

Starobylou studnu odkryli archeologové loni při stavbě silnice u Ostrova v Pardubickém kraji. „Naši kolegové restaurátoři, ale i studenti, pracovali už na mnoha cenných památkách vysoké umělecké nebo historické hodnoty. Tato studna je ale bezesporu nejstarším dílem, kterým jsme se u nás zabývali,“ vysvětluje  proděkan Fakulty restaurování Karol Bayer.

Cítíte větší zodpovědnost, když zachraňujete takový nález?

Podvědomě ano, restaurátor si uvědomuje výjimečnost díla. Ale obecně platí zásada stejného profesionálního, odpovědného přístupu u všech uměleckých nebo umělecko-řemeslných děl bez ohledu na jejich věk nebo význam.

Studna se dochovala v poměrně dobrém stavu, zejména díky tomu, že byla dlouho pod vodou. Budete některé její části doplňovat?

Naší hlavní úlohou je konzervovat, přesněji zpevnit a rozměrově stabilizovat zachované dřevěné části studny. Konzervace se bude týkat dvou studní (archeologové odkryli dalších sedm studní z různých pravěkých období, pozn. redakce). Starší studna je podle informací archeologů z dubového dřeva a druhá mladší studna byla zhotovena z jedlového dřeva. Po ukončení se některé oddělené části vzájemně spojí lepením. Nic dalšího doplňovat nebudeme. Studna na pohled zůstane tvarově stejná, tak jak se zachovala.

Co se děje s rozebranými konstrukčními prvky nyní?

Rozebrané konstrukční prvky jsou ponořené v nádobách s vodou v prostorách s chladným stabilním klimatem, kde se udržuje teplota 10-11 stupňů Celsia a v relativní vzdušné vlhkosti 85-90 procent. Postupně začneme studnu napouštět roztokem sacharózy. 

Cukrem? To je tak jednoduché?

Konzervační metoda je technicky poměrně jednoduchá. Zpevňovacím prostředkem je vodný roztok sacharózy. Základní roztok se musí převařit a obsahuje také biocidní prostředek, aby se zabránilo případnému napadení mikroorganismy. Před vlastní konzervací jsme jednotlivé části studny opatrně očistili vodou a následně je ponořili do konzervačního roztoku. Počáteční koncentrace vodního roztoku sacharózy je 5 procent hmotnostních. A v průběhu konzervace se koncentrace se postupně navyšuje až na konečných cca 50 procent hmotnostních. Veškeré tyto postupy konzultujeme se specialistkami na konzervaci dřeva Irenou Kučerovou a Klárou Drábkovou z pražské VŠCHT.

Jak dlouho bude konzervace trvat?

Proces bude velmi dlouhý, což je u této metody obvyklé. Dlouhá doba impregnace mokrého dřeva sacharózou je nutná z toho důvodu, aby byla dosažena dostatečná penetrace roztoku sacharózy do poškozené struktury dřeva a také „výměna“ molekul vody za molekuly sacharózy. S ohledem na velikost a hlavně tloušťku jednotlivých dílů studny potrvá konzervace deset měsíců v případě prken a až patnáct v případě rohových kůlů.

Kolik roztoku je třeba k uchování všech těch dřevěných částí?

Celkový objem impregnačního roztoku pro konzervaci obou studní je přibližně tisíc litrů a bude potřeba šest set kilogramů sacharózy.

Nemůže během záchranných prací dojít k nějakému dalšímu poškození?

Věříme, že ne. Ale naprosto upřímně a otevřeně, tak jako u každého restaurátorského nebo konzervátorského zásahu, nelze riziko poškození nikdy vyloučit úplně. V případě konzervace mokrého dřeva může dojít v průběhu konzervace k mikrobiálnímu napadení a proto je součástí roztoku také biocidní prostředek. Dále se mohou některé velmi poškozené, tedy oslabené části při manipulaci rozlomit. Proto budeme s každým dílem zacházet velmi opatrně. A nakonec by se mohly některé díly při sušení deformovat. Aby se deformaci zabránilo, tak bude sušení probíhat pomalu, v regulovaných klimatických podmínkách a pro jednotlivé díly bude vytvořena pevná opora, která bude případné deformaci bránit.

Co se bude dít se studnou pak?

Cílem je alespoň jednu studnu prezentovat veřejnosti v prostorách Východočeského muzea v Pardubicích. Pokud nebudou studny přímo vystaveny v expozici muzea, tak budou uloženy v depozitáři ve stabilních klimatických podmínkách.

Studna je sice nejstarší památka, kterou restaurujete. Jaké další památky jste zkoumali nebo zachraňovali?

Pocházely obvykle ze středověku. Třeba jsme zkoumali reliéfu z věže již neexistujícího Juditina mostu na Malé Straně v Praze, datovaného do druhé poloviny 12. století. Zkoumali jsme i stavební památky ve známém skalním městě Petra v Jordánsku, především chrám Qasr Al Bint postavený v 1. století před naším letopočtem. Z větších prací pak naši absolventi či studenti restaurovali a zkoumali objekty ve městě Efez na území dnešního Turecka, středověké nástěnné malby v obci Sankt Martin v Dolním Rakousku, nebo středověký kamenný epitaf z kaple zámku v obci Ebergassing v Dolním Rakousku. Restaurovali jsme i čínský závěsný svitek s portrétem zesnulé aristokratky z Národního muzea v Poznani.

Co všechno musí restaurátor umět?

Podle současných požadavků památkové péče ve vyspělých zemích je spektrum vědomostí, poznatků a dovedností, které by měl restaurátor mít, skutečně poměrně široké – od výtvarných disciplín, řemeslných dovedností přes humanitní vědy až po přírodní vědy, zejména chemii. My se snažíme studentům dát dobrý a vyvážený základ ve všech zmíněných oborech.

Na archeology se často nadává, že svými výzkumy brzdí například stavební práce. Vyčítá se něco podobného i restaurátorům?

Stává se to. Zejména pokud se restaurátorské práce provádějí v rámci obnovy stavebních památek. Stavební firmy, pro které jsou restaurátoři v tomto případě subdodavatelem, jsou často pod časovým nebo ekonomickým tlakem, například z konkurenčních důvodů, a tento tlak se potom bohužel přenáší i na subdodavatele, tedy i restaurátory. Pro pečlivé restaurátory je potom za těchto podmínek často obtížné důsledně dodržovat restaurátorské postupy i z důvodu minimalizace nebezpečí poškození restaurovaného díla.

Jak moc musí restaurátor potlačit vlastní umělecké ambice a ctít rukopis autora?

Pokora před originálním dílem a to nejen rukopisem autora, ale někdy i změn, ke kterým došlo v průběhu jeho „života“, je nezpochybňovanou součástí přístupu péče o památky, uplatňovaném na naší fakultě. Tento přístup se snažíme přenášet i na studenty a jsem si jistý, že jej ctí všichni moji kolegové.

Kdo rozhoduje o tom, zda se památka bude zachraňovat?

V první řadě záleží na tom, kdo je majitelem nebo případně správcem dané památky, což může být soukromá osoba, privátní firma nebo instituce. Vlastník památky, která je na Ústředním seznamu kulturních památek České republiky, je povinen podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, neboli takzvaného památkového zákona, pečovat o památku tak, aby nedošlo k jejímu poškození nebo zničení. Pokud něco takového hrozí, tak se ve správním řízení obrátí na příslušný správní orgán – příslušný odbor památkové péče, který na základě metodického doporučení Národního památkového ústavu vydá závazné stanovisko dalšího postupu. O tom, která památka se bude restaurovat, tedy spolurozhoduje více osob od zástupce vlastníka až po specialisty z Národního památkového ústavu. Hlavním rozhodovacím kritériem je stav daného objektu a odhad rizika jeho poškození nebo v krajním případě jeho zániku.

Jaké názory na obnovu památek převažují na počátku 21. století? Dříve například francouzský historik umění Viollet-le-Duc mluvil o navracení do stavu úplnosti, který před tím nikdy neexistoval. Angličan Ruskin naopak napsal, že než znetvořit památku falešnými doplňky, je lepší se smířit s jejím koncem...

V současnosti je hlavním cílem restaurování či konzervování zachování díla, aby se prodloužila jeho existence. Míra a způsob doplnění chybějících nebo poškozených míst, zásahy vedoucí ke zlepšení čitelnosti daného díla jsou vždy velmi individuální, ale obecně je dnes v tomto směru uplatňován podstatně zdrženlivější přístup než v 19. století.

K profesionální obnově a restaurování památek se dnes přistupuje s větší opatrností. Velká pozornost se věnuje jejich zkoumání z různých hledisek i v různých souvislostech. Dalším důvodem větší pečlivosti při rozhodování o postupech konzervace, restaurování či obnovy jsou negativní zkušenosti s některými postupy v minulosti, kdy použití některých postupů přineslo sice krátkodobý efekt zlepšení, ale po delší době znamenali jen urychlení poškozování památky. Dalším trendem v památkové péči je větší důraz na zachování autenticity díla, často včetně změn, ke kterým došlo v průběhu jeho existence. Velký důraz se klade i na takzvanou preventivní péči neboli neinvazivní péči o památkové objekty. To v praxi znamená vytvoření podmínek, které prodlužují existenci díla bez nutnosti fyzicky zasahovat do jeho integrity.

Obor restaurování má tedy budoucnost?

Samozřejmě, pokud bude naše společnost chtít chránit a uchovávat svoje historické kořeny, ke kterým hmotné kulturní dědictví patří, tak má restaurování jako specializovaná fyzická péče o umělecká a umělecko-řemeslná díla, svoje opodstatnění. Zatím tomu tak je, naši absolventi nacházejí uplatnění v muzeích, archivech, galeriích, institucích státní památkové péče nebo pracují samostatně jako OSVČ i v privátních firmách. Podle většiny z nich, se kterými jsem v kontaktu, je tato práce nejen živí, ale také baví a naplňuje.

Pravěká studna

• Unikátní objev provedli archeologové loni u Ostrova v Pardubickém kraji na stavbě silnice D35
• Odkryli dalších sedm studní z různých období pravěku
• Výzkum prováděli odborníci z Archeologického centra Olomouc
• Podle odborníků z Ústavu nauky o dřevě Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně byly stromy použité na stavbu konstrukce studny pokáceny mezi roky 5256–5255 před naším letopočtem
• Ve výplni studny bylo velké množství zbytků bezobratlých živočichů i drobných obratlovců a zbytky rostlin

Ing. Karol Bayer

• vedoucí Katedry chemické technologie a proděkan pro vědeckovýzkumnou činnost a zahraniční spolupráci Fakulty restaurování Univerzity Pardubice
• v letech 1984 – 1995 pracoval pro Památkový ústav Slovenské republiky
• Od roku 1993 působí také jako externí lektor na Umělecko-průmyslové univerzitě ve Vídni
• výzkumnou činnost zaměřuje zejména na analýzy historických maltovin, vlastnosti a využití historických anorganických pojiv, využití nanomateriálů pro konzervaci nástěnných maleb, povrchů architektury a uměleckých a umělecko-řemeslných děl z kamene, omezení vlivu vodorozpustných solí na stavební památky, nástěnné malby a umělecká a umělecko-řemeslná díla z kamene a příbuzných materiálů
• v roce 2018 získal nejvýznamnější ocenění města Litomyšle, Cenu purkmistra Laška, za zásluhy o rozvoj Fakulty restaurování Univerzity Pardubice.

Článek byl převzat z magazínu vysokých škol Universitas.

Dva dny skvělých hudebních vystoupení, tři velká pódia, bohatý doprovodný program pro vysokoškoláky i ostatní návštěvníky. To vše na jednom místě, na louce u koupaliště Cihelna. Absolvent Univerzity Pardubice David Audrlický pořádal Pardubický majáles už po jednadvacáté a letos s rekordní účastí.

Jste absolvent Univerzity Pardubice. Co jste studoval?

Studoval jsem Fakultu chemicko-technologickou, nejdříve tři roky chemie, pak jsem zakotvil na katedře ekonomiky a managementu chemického a potravinářského průmyslu, takže jsem skončil u ekonomiky, managementu a marketingu. Vzhledem k tomu, že první tři roky chemie jsem si díky studentskému životu rozložil na pět, provozoval jsem v té době studentský B-klub, tak na studentská léta vzpomínám velmi rád.

Jaký byl tehdy majáles?

Byl studentskou party s několika, většinou regionálními, hudebními skupinami, odehrával se mezi bloky studentských kolejí, kapely hrály na pódiu z lešenářských trubek a podlážek, na záchod se chodilo na koleje a občerstvení se prodávalo z pokojů v přízemí. Návštěvnost se počítala v řádu stovek. 

Proč jste se rozhodl majáles i studentský ples pořádat?

Majáles v té době pořádal většinou ten, kdo provozoval studentský klub, takže na nás přešlo pořadatelství skoro automaticky. Co se týče plesu, i jeho pořádání souviselo se studentským klubem, kde bylo „centrum“ studentského života. Zároveň jsem v té době pracoval i jako provozní ABC klubu, kde se ples pořádal, takže jsme obojí propojili. 

OZNÁMENÍ

o konání

13. zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice,

které se uskuteční v úterý 21. května 2019 od 14:00 hodin

v zasedací místnosti Fakulty elektrotechniky a informatiky,

náměstí Čs. legií 565 (2. NP)

       Program zasedání:

1. Zahájení, jmenování skrutátorů.
2. Schválení programu zasedání.
3. Informace o činnosti předsednictva AS UPa.
4. Žádost o předchozí souhlas ke jmenování členů Vědecké rady Univerzity Pardubice.
5. Žádost o předchozí souhlas ke jmenování člena Rady pro vnitřní hodnocení Univerzity Pardubice.
6. Dodatek ke Zprávě o vnitřním hodnocení kvality vzdělávací, tvůrčí a s nimi souvisejících činností Univerzity Pardubice za rok 2018.
7. Výroční zpráva o činnosti Univerzity Pardubice za rok 2018.
8. Výroční zpráva o hospodaření Univerzity Pardubice za rok 2018.
9. Návrh změny Vnitřního mzdového předpisu Univerzity Pardubice.
10. Návrh I. změny Studijního a zkušebního řádu Univerzity Pardubice.
11. Návrh střednědobého výhledu rozpočtu Univerzity Pardubice na rok 2020 a 2021.
12. Vyhlášení voleb do Akademického senátu Univerzity Pardubice na funkční období 2020-2022.
13. Různé.

                                                                   doc. Ing. Jan Stejskal, Ph.D., v. r.

                                                                           předseda AS UPa

Pardubice, 14. května 2019