Na „plečkách“, kolech bez přehazovačky, i autostopem. V šíleném vedru s hrozbou malárie a žluté zimnice. Absolventi Univerzity Pardubice Jakub Kaplan (27) a Marek Žampach (27) spojili cestovatelskou vášeň s dobrou věcí. Jedou do Afriky, aby dětem v Gambii, které denně chodí kilometry pěšky do školy, přivezli speciálně upravené bicykly. 

Marek je absolvent Fakulty ekonomicko-správní, Jakub vystudoval Dopravní fakultu Jana Pernera. Oba pracují pro předního výrobce outdoorového oblečení a vybavení. Ke svému koníčku tak mají velmi blízko. Do Afriky vyrážejí poprvé, ale s jasným cílem. Chtějí poznat tuto zemi a symbolicky darovat dětem dvě kola, která nechali seřídit a upravit na vlastní náklady (stálo je to přibližně tisícovku). Zapojili se totiž do projektu „Kola pro Afriku“ a svojí cestou chtějí upozornit, jak se dá dětem v Africe pomoci a přiblížit jim cestu ke vzdělání.

„Děti v Gambii chodí do školy až deset kilometrů pěšky, stejnou trasu urazí týž den zpět k domovu. Učitelé si pak stěžují, že jsou při výuce unavené. Kola z České republiky by jim měla v překonávání vzdáleností pomoci,“ vysvětluje situaci žáků ze vzdálených míst od školy Jakub.

Bez přehazovačky ve čtyřiceti stupních

Absolventi mají namířeno do Dakaru v Senegalu, odkud pojednou stopem na jih do Banjulu, hlavního města Gambie. Tady se setkají s koordinátorem projektu, který školí mechaniky, a vyzvednou si dvě seřízená kola, na nichž pojednou podél řeky Gambia za dětmi do školy, kde bicykly předají. Urazit by přitom měli 400 km během pěti dnů. „Nikdy jsme nejeli na kole bez přehazovačky a navíc ve 40 stupních. Ty podmínky nejsou úplně ideální, ale je to pro nás výzva,“ říká Marek.

Po předání kol a drobných dárků dětem vyrazí autostopem přes Senegal do Mauretánie, do městečka Choum uprostřed Sahary, kudy projíždí jeden z nejdelších nákladních vlaků na světě a na pobřeží veze železnou rudu. Tím by se rádi svezli a pokračovali dále na sever přes Západní Saharu do Maroka. Marek by rád dojel autostopem až do České republiky. Pokud se plán vydaří, čeká na dvojici cesta dlouhá 7000 km.

Na otázku, jaké mají zkušenosti se stopováním, oba cestovatelé shodně odpovídají: „Ještě jsme nezažili vysloveně špatnou situaci, většinou nám zastaví fajn lidi, mrzout vás nevezme. Povídáme si, dozvíme se různé životní příběhy, občas jsme takové vrby.“

Funkční „plečky“ seřizují vězni

Jejich zahraniční expedice začíná 5. května a potrvá tři týdny. Ještě před odletem mohou projekt podpořit i ostatní. Po Česku existuje mnoho sběrných míst, kam může každý odevzdat kolo, které už nepotřebuje, případně darovat nové. „Tato kola je nutné ale upravit, aby s jejich seřizováním měli v Gambii co nejméně práce. Musí být co nejjednodušší a co nejméně poruchová,“ říká Marek a Kuba ho vzápětí doplňuje: „Jsou to vlastně funkční plečky, na jejichž úpravě se podílejí i odsouzení v ostravské věznici Heřmanice.“

Ne všechna darovaná kola budou vhodná pro cestování v Gambii. Ty co neodcestují do Afriky, se prodávají v Čechách všem, kterým k pohybu ve městě stačí ojetý kousek. Utržené peníze podpoří projekt „Kola pro Afriku“ a zajistí nákladnou logistiku. V Pardubicích zatím sběrné místo není, oba absolventi by ale rádi navázali spolupráci s univerzitou a místo vytvořili. Vždyť Pardubice a jejich okolí jsou protkané cyklostezkami a kolo je zde populární dopravní prostředek. 

Momenty z expediční cesty absolventů Univerzity Pardubice hledejte na univerzitních sociálních sítích - Facebook a Instagram. 

Ing. Jakub Kaplan vystudoval obor Technologie a řízení dopravy se zaměřením na Technologie a řízení dopravních systémů na Dopravní fakultě Jana Pernera Univerzity Pardubice. Má rád hory, lezení a rád poznává svět. K cestování mu stačí pouze malý batoh a pár korun. Na svých cestách často stopuje, stanuje nebo spí pod širákem. Navštívil například Japonsko, Mexiko či USA. Zatím s žádnou zemí nemá vyloženě špatnou zkušenost, a proto doufá, že Afrika nebude výjimkou.

Ing. Marek Žampach je absolventem Fakulty ekonomicko-správní, vystudoval obor Regionální a informační management. Rád cestuje batůžkovým stylem a také navštívil spoustu zajímavých zemí. Neví o zemi, kam by nikdy nejel, rád by navštívil například Pákistán. Kromě cestování je Marek i nadšený běžec. Díky tomu běžel například maraton ve Vietnamu nebo Kuvajtu. Závod si zaběhne i v rámci africké cesty.

Do zahraničí vyjíždějí studenti nejčastěji s programem Erasmus+. Mnozí z nich se do něj ale nakonec nepřihlásí. Strávit v cizině celý semestr je pro ně dlouhá doba. S Jazykovým centrem ale mohou na návštěvu cizí univerzity vyrazit i na kratší dobu. Zážitky se zhustí do jednoho týdne a napříč celou Evropou.

Anglický Preston, německý Weiden, španělské Alicante, švédská Uppsala nebo třeba Jihoafrická republika. Tam všude se pardubičtí vysokoškoláci podívali a zažili univerzity na vlastní kůži. Program měli přitom nabitý: přednášky a workshopy na cílových univerzitách, exkurze, setkání se zajímavými lidmi nebo práce na projektech v mezinárodních týmech.

„Kdybych někdy měla šanci jet znovu, tak rozhodně pojedu. Bylo to jednoduše úžasné a dalo mi to nový rozhled,“ říká studentka Natálie Farbárová, která se nedávno z takového pobytu vrátila. „Množství nových věcí, znalostí, názorů, kontaktů a vzpomínek získaných během dnů v Prestonu bylo za hranicí mých představ. Vidět jinou univerzitu tak zblízka rozvinulo můj zájem o vzdělání,“ dodává Natálie. Nejúžasnějším zážitkem bylo setkání s Lady Milenou Grenfell-Baines, jednou z tzv. Wintonových dětí, a také s primátorem města Preston.

Povídání se zajímavými lidmi, které studenti běžně nepotkají, patří k mnoha výhodám krátkodobých pobytů. „Studenti mají unikátní možnost poznat jinou univerzitu, zkusit, zda obstojí v cizojazyčném prostředí, porovnat výuku s tím, co znají z domova, a otestovat své komunikační dovednosti,“ popisuje výhody Zuzana Bezdíčková z Jazykového centra. Právě to zaštiťuje program Language and Culture Scheme.

A jak se stát jeho součástí? Stačí se přihlásit do výběrového řízení, napsat motivační dopis a uspět v krátkém pohovoru. „Studenti musí prokázat jazykové schopnosti, a to jak znalost cizího jazyka a komunikativnost, tak schopnost spolupráce s ostatními. Klíčovým aspektem je i dobrá reprezentace naší univerzity,“ vyjmenovává podmínky Zuzana Bezdíčková. V Jazykovém centru studentům ochotně poradí nebo se mohou informovat přímo na jejich webu.

Sama nosí kontaktní čočky a ví, že nesprávnou manipulací s nimi je možné do oka zavléct zákeřné kvasinky. Ty mohou u lidí s oslabenou imunitou způsobit až ztrátu zraku. Doktorandka Fakulty chemicko-technologické Lucie Michalcová ve svém výzkumu zjistila, že je obtížné odstranit je i roztokem určeným k jejich čištění.

Studentka se ve své diplomové práci zabývala zkoumáním biofilmů patogenních kvasinek na hydrogelových kontaktních čočkách a vytvořila modelovou situaci, kdy čočky nechala kontaminovat kvasinkami Candida albicans a Candida parapsilosis a zjišťovala, jakým způsobem se dále šíří.

Hrozí zánět rohovky i slepota

Tyto kvasinky máme běžně na rukou. Pro zdravého člověka však nepředstavují větší nebezpečí. „Problém může nastat u lidí, jejichž imunita je oslabená, například u pacientů v nemocnicích nebo u HIV pozitivních. Špatnou hygienou rukou si mohou přivodit vážné zdravotní problémy, například zánět spojivek a rohovky, v horším případě by mohli až oslepnout,“ upozorňuje Lucie Michalcová.

Je znám případ, kdy měl uživatel čoček doma kočku, která se pohybovala po různých místech. Když mu při nasazování upadla čočka do umyvadla, vzal ji a ihned nasadil. U lékaře pak skončil s těžkým zánětem oka. Kvasinkové infekce se přitom léčí mnohem hůře než bakteriální.  „Výzkum potvrdil, že je krajně obtížné odstranit z kontaktních čoček kvasinkovou kontaminaci, i když používáme roztok určený k jejich čištění,“ říká Lucie Michalcová.

Studentka výzkum prováděla na měsíčních kontaktních čočkách z důvodu větší pravděpodobnosti zanesení mikroorganismů na jejich povrch, než by tomu bylo u jednodenních čoček. Připravila tzv. planktonické tekuté kultury, do kterých vložila čočky a nechala je týden kontaminovat. Nejdříve v plastových zkumavkách, které mají kónické dno. Výhodou u nich bylo, že po práci se vyhodí a vždy se použily nové, sterilní. Pak použila baňky s rovným (plochým) dnem, u nichž je čočka vložena na dno a může být rovnoměrněji kontaminována kvasinkami. Poté pod mikroskopem pozorovala, k jakým změnám na povrchu čočky došlo.

Pomocí DNA se určí léčba

Doktorandka také získala z kontaminovaných čoček DNA mikroorganismů. Čočka ale není materiál, který by byl úplně vhodný k izolaci. Proto musela být upravena. Byly navrženy tři metody. Ponechat čočku v tekuté kultuře, zamrazit ji nebo vysušit. „Nejlepší metodou bylo vysušení, kdy čočka zkřehla a dala se i rozbít na menší kousky. Díky porušení struktury čočky dojde ke snadnější izolaci DNA. Tato DNA může posloužit i k identifikaci kvasinek a usnadnit rozhodnutí, jaký typ léčby má být nasazen, pokud došlo k infekci,“ říká doktorandka.

Zároveň se pomocí metody ATR (metoda infračervené spektroskopie) prokázalo, že mezi čistými a kontaminovanými čočkami jsou při vysychání značné rozdíly. V přítomnosti kvasinky čočka rychleji vysychala. Candida parapsilosis měla větší přilnavost a Candida albicans povrch čočky více narušila.

„Práce naší studentky přinesla velmi praktické závěry do budoucna. Jednoznačně se prokázalo, že čočky byly kontaminované. Pokud vezme toto zjištění na vědomí lékařská věda, může se v této oblasti brzy udělat i významný pokrok v léčbě,“ říká vedoucí diplomové práce Miroslav Večeřa.

O vynikající úrovni odborné práce svědčí i skvělé umístění studentky Lucie Michalcové v soutěži Wernera von Siemense. Z 256 přihlášených diplomových prací se se svým výzkumem zařadila do desítky těch nejlepších.

Ing. Lucie Michalcová absolvovala bakalářské studium v oboru Zdravotní laborant na Katedře biologických a biochemických věd Fakulty chemicko-technologické UPa pod vedením RNDr. Olgy Heidingsfeld, CSc. Inženýrský titul získala na Ústavu chemie a technologie makromolekulárních látek, na Oddělení syntetických polymerů, vláken a textilní chemie. Nyní pokračuje v doktorském studiu. Výsledky svého výzkumu prezentovala na konferenci „Rutinní analýza nukleových kyselin 2019 v Pardubicích a odborníci ji udělili Cenu za nejlepší poster a cenu Dalibora Novotného v kategorii Nejlepší práce mladých autorů do 35 let.

Napsala knihu o tabákové továrně v Lanškrouně a do Králík umístila děj svých detektivek. Historička a spisovatelka Marie Macková má ráda dějiny východních Čech, 19. století a jeho úředníky. Myslí si, že by se u nich mohli inspirovat i ti dnešní.

„Kdybych žila v 19. století a pocházela z prostředí mé rodiny, asi bych žila těžký život horalky z vesnice na Lanškrounsku. Pokud bych v sobě našla dost síly, tak bych se stala dělnicí v tabákové továrně. To bylo v té době docela luxusní zaměstnání,“ odpovídá historička Marie Macková na otázku, zda by si dokázala představit život v čase, kterým se jako badatelka zabývá.

O 19. století dokáže i poutavě vyprávět studentům Filozofické fakulty pardubické univerzity, kde učí.  A má za to, že v nás z té doby mnoho zůstalo, nebo zůstat mělo. Podle ní by se tam mohli v mnohém inspirovat i dnešní úředníci nebo zákonodárci.

Hra na finance a pašeráky

Úřednictvo je dalším oblíbeným tématem historičky Mackové. Dostala se k němu v době, kdy se mu ještě mnoho badatelů nevěnovalo jako archivářka a posléze i ředitelka Státního okresního archivu v Ústí nad Orlicí. V archivech totiž našla k tomuto tématu řadu materiálů. A díky nim zjistila, jak moc vzdělaní a schopní lidé museli úředníci v 19. století být.  I když i v té době, stejně jako dnes, bylo úřednictvo velmi nepopulární, zvláště to z finanční správy.

„V pomyslné  hře na pašeráky a finance bude v očích veřejnosti vždy vítězit pašerák,“ uvědomuje si Marie Macková a s úsměvem dodává, že se jedná o historickou nespravedlnost, kterou si předsevzala napravit i svými dalšími pracemi. A to také historickými detektivkami. „Rozhodla jsem se tedy vytvořit postavu geniálního detektiva, kterým nebude četník ani policista, ale financ. Občas mě baví jít proti proudu,“ dodává.

Historické detektivky z Králík

Detektivky začala psát Marie Macková už jako zkušená autorka odborných publikací, ale také jako velká milovnice detektivních příběhů. A dokázala v nich skvěle spojit své znalosti dějin, regionu s fantazií a umem schopných autorů tohoto žánru. Příběhy jejích knih se totiž odehrávají v předminulém století a na Králicku. Tam umístila zločiny a hlavně svého hrdinu, komisaře finanční správy Eduarda Plischka, který je rozplétá. Zároveň si tak čtenáři mohou udělat obrázek, jak nelehký byl život financů zvláště v tak zapomenutém kraji a v příhraničí.

Vyšly zatím dvě: Příběh vzácné tabatěrky a Příběh staré šperkovnice. A milovníci tajemství, napětí a historických detektivek si v nich určitě přijdou na své. Oslovila ale také své kolegy odborníky, kteří oceňují, jak vychází z historických reálií. Do svých detektivek pak začlenila i některé své badatelské objevy a při popisech okolí i krajiny čerpá i ze starých map. Jak ale sama přiznává, podstatná část jejích knih je výplodem autorovy fantazie. I když vlastně cokoli, co se v jejích detektivkách odehrává, se ve skutečnosti na Králicku 19. století klidně mohlo stát.

Článek byl převzat z Českého rozhlasu Pardubice. 

Nekomplexní, nesystematický, zaujatý a unikátní pohled. O osobní zážitky z mnoha studijních a pracovních pobytů ve Spojených státech jsme požádali proděkana Dopravní fakulty Univerzityv Pardubicích Radovana Souška. Mimo jiné rád cestuje a jeho nejoblíbenějším dopravním prostředkem je vlak. 

Jako přední odborník na dopravu, který přednáší na pardubické Dopravní fakultě Jana Pernera a ČVUT, jste odjížděl do Spojených států se zevrubnými znalostmi tamějšího systému pozemních komunikací a dopravy. Rozcházely se vaše představy s realitou? 
Hlavní hypotézy se potvrdily, jako třeba dominantní postavení nákladní přepravy po železnici, výrazná preference osobní automobilové dopravy, letecké dopravy i skutečnost, že USA jsou zemí od Evropy velmi odlišnou v mnoha aspektech, dopravu nevyjímaje. V mnoha ohledech velmi inspirativní. 

Co vás nejvíc překvapilo? 
Poměrně malý počet nákladních vozidel na dálnicích a propracovaný a využívaný systém hromadné dopravy ve velkých městech. V jižních státech nás zaujaly v Evropě nevídané silniční mosty, které svou délkou na některých úsecích, například při jízdě na ostrov Key West, dosahovaly v součtu délky okolo padesáti kilometrů. Podobně koncipovány jsou stovky kilometrů mostů při pobřeží Mexického zálivu, hlavně v okolí New Orleans, kde si toto řešení vyžádala rozsáhlá delta řeky Mississippi. 

Čechům, kteří dlouhodobě pobývají v USA, doma chybí kvalitní americké silnice a dálnice a pocit bezpečí za volantem. Projezdil jste velkou část Států, máte podobnou zkušenost? 
Mám. Tamější řidiči jsou tolerantní, ohleduplní a respektují dopravní předpisy, ale zejména ostatní řidiče. USA jsem procestoval opravdu křížem krážem. Jsem názoru, že v kvalitě a bezpečnosti silniční sítě, urbanistickém začlenění do krajiny a účelnosti objektů dopravní infrastruktury nás Američané předběhli minimálně o deset let. Je to dáno také tím, že mají více prostoru. 
V Evropě jsou vyhlášené německé dálnice. Na to obvykle říkám, americké se mi líbí víc a lépe se po nich jezdí, i když nemusí být tak hezké. Kdo vyzkoušel, velmi často má slova potvrdí. 
Velmi se mi líbí, že na červenou lze na křižovatce při odbočení doprava jet, při respektování přednosti v jízdě. Stejně tak, že když „zaspíte“, nikdo na vás netroubí. Když zastavíte u krajnice, velmi rychle někdo přibrzdí a zeptá se, zda nepotřebujete pomoci. 

Jeden náš systémový architekt, který již léta pracuje v USA, se mi během našeho rozhovoru přiznal, že mu doma vadí nedostatečné značení a nedomyšlená organizace některých úseků dopravy. Americké subjekty se úzkostlivě chrání před potenciálními žalobami. Nepřehánějí to trochu s preventivní ochranou klientů a zákazníků? 
Na amerických silnicích a dálnicích se na bezpečnost skutečně klade mimořádný důraz. Na většině dálnic se téměř vždy dodržuje „povolená“ rychlost a vozidla jsou v dobrém technickém stavu. Ovšem zejména po dálnicích jezdí malinko rychleji, než je uvedeno na dopravních značkách. Funguje, že jedete prostě s davem – a to je v každém státě USA trošku jiné. Pokud se řidič vymyká nepřiměřenou rychlostí, rychle se objeví policie a je velmi nekompromisní. Ve městech není, na rozdíl od nás, rychlost omezena plošně, ale na každém konkrétním úseku je stanovena maximální rychlost podle konkrétních stavebně technických poměrů a řidiči to respektují. Za prvek inspirativní i pro nás považuji třeba instalaci „dávkovacích“ semaforů na vjezdech na dálnice. Co překvapí, je přístup policie, která v podstatě nedělá „preventivní“ kontroly, jak jsme zvyklí v ČR. Pokud se řidič nechová extrémně, nevěnuje mu pozornost. Na druhou stranu, jak už jsem uvedl, pokud vznikne problém, řeší ho okamžitě a bez diskuzí. A to se týká i takových drobností, jako je nesprávné parkování. I přes vysoký stupeň motorizace se v USA registruje poměrně malý počet nehod, z nichž převážná většina končí pouze materiálními škodami. 

Čím vším se odlišují železnice v USA od těch evropských? 
Těch aspektů je mnoho jak v oblasti technického vybavení, tak v organizaci a vlastnictví. Některé železnice byly Americe dány do vínku již při propojování východního a západního pobřeží. Jejich budování bylo od počátku v režii soukromých investorů, kteří očekávali především zisk, jemuž přizpůsobili všechno, a tomu odpovídá železniční doprava i v současnosti. Železnice prošla také obdobím státních zásahů, což se neblaze projevilo na finanční stabilitě železničních společností. V sedmdesátých letech se však vládní politika změnila a současně vznikla společnost Amtrak, která provozuje dálkovou osobní železniční dopravu, avšak s velkými federálními dotacemi. Dnešní systém financování nákladní železniční přepravy odpovídá počátkům osmdesátých let, kdy se odstranila regulace a železniční společnosti se začaly orientovat opět na zákazníka a ekonomiku provozu. Tyto společnosti jsou nejen dopravci, ale také vlastníci železniční infrastruktury, takže přístup železniční společnosti na infrastrukturu jiné železniční společnosti je dán většinou smluvní dohodou mezi jednotlivými subjekty, které si však nečiní žádné problémy. Při výstavbě tratí se zohledňovaly místní geografické podmínky i vzdálenosti a tomu byla posléze přizpůsobena technologie dopravy, která se od Evropy velmi liší. V neposlední řadě jde také o lokomotivy. Americký průmysl totiž dokázal velmi rychle nahradit stroje zejména z Velké Británie zařízeními americké provenience. Podobně jsou řešené železnice například v Austrálii, které na první pohled připomínají ty americké. 

Jaké jste zaznamenal rozdíly mezi nákladní dopravou po kolejích? 
V USA je například velmi rozšířená přeprava kontejnerů. Mnohé kontejnerové vlaky, které se pohybují rovnoběžně napříč zemí, konkurují také námořní přepravě Panamským průplavem. Obvyklá je třeba přeprava kontejnerů na sobě ve dvou vrstvách na speciálních vozech a v termínech. Velmi často jsme viděli, jak se v soupravách přepravují silniční návěsy, celé vlaky plné návěsů. V této souvislosti jsme si uvědomili, že na amerických silnicích nejezdí zdaleka tolik těžkých trucků, jak se může českému divákovi zdát při sledování amerických filmů. Výpočet poplatků na silnicích probíhá na „vážicích stanicíchkontrolách“, které lze běžně vidět cca po 50 až 70 kilometrech. Tam je sejmuta jeho registrační značka a je generována cena za použití, která je zasílána elektronicky. Znamená to zhruba minutové zdržení. Nikdo si nedovolí tato místa minout, sankce jsou zásadní. 

Co strojové vybavení?
Lokomotivní a vozový park v USA je na první pohled velmi úzký, strohý a jednotvárný. Při bližším zkoumání však zaznamenáte mnohé odlišnosti. Někoho by možná překvapilo „spartánské“ provedení železničních tratí, velký podíl dřeva, a to nejen na pražce, ale také mosty. Většina železničních tratí není elektrizována, až na výjimky patří vše nezávislé trakci. Osobně mne překvapila hustota železniční sítě v některých státech, například železniční mapa Louisiany ve mně budila dojem, že koleje snad vedou na každou větší farmu. Můj dojem se mi potvrdil, když jsem na mnoha místech státu spatřil desítky odstavených železničních vozů pro zemědělskou produkci, čekajících na své sezonní využití. Vlaky jsou oproti evropským zvyklostem výrazně delší a běžně lze vidět soupravy o více než stu vozech. Výjimkou nebývá ani vlak o sto padesáti vozech tažený třemi až pěti lokomotivami, někdy doplněn vloženými lokomotivami v soupravě a i s postrkem. Úžasný pohled se nám naskytl na několikakilometrový vlak na dlouhatánské estakádě železničního mostu v deltě Mississippi. Takové stavby nejsou v USA výjimkou. ?

Doc. Ing. Radovan Soušek, Ph. D., je proděkanem pro rozvoj Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice. Publikuje články převážně v odborných časopisech, přednáší na mezinárodních konferencích, je spoluautorem mnoha odborných publikací a výzkumných projektů. Je také nadšeným cestovatelem, protože tvrdí, že aby bylo studentům co předat, musí mít člověk také praktické znalosti z terénu a znát reálně svět. Na fotografii se svým „dítětem”, reklamní lokomotivou na Dopravní fakultu, kterou navrhl a uvedl v život. Na škole mu prý proto přezdívají „proděkan pro zázraky”.

Článek byl převzat z TRADE NEWS.

V příloze naleznete přijatá usnesení 150. zasedání Pléna České konference rektorů s přílohou, jíž je Prohlášení ČKR k volbám do Evropského parlamentu.

150. zasedání Pléna ČKR se konalo ve čtvrtek dne 25. dubna 2019 na Vysoké škole polytechnické Jihlava.

„Zkázou katedrály jsme byli zděšeni,“ říká i za své kolegy proděkan Karol Bayer, jenž pečuje o vědu a výzkum na malé, velmi specializované Fakultě restaurování Univerzity Pardubice. Ta ovšem sídlí v krásné Litomyšli – hned poblíž opraveného zámku.

* LN Jak vaši kolegové na fakultě přijali zprávu o zničení takové památky, jakou je pařížská katedrála Notre Dame?
Asi podobně jako všichni po celém světě – byli jsme zděšeni a je nám to moc líto. Notre Dame je nejen jedna z nejvýznamnějších sakrálních staveb období gotiky, ale také symbol Paříže, Francie i evropské kultury. A podobně jako i jiní zabývající se péčí o kulturní dědictví jsme byli překvapeni, že se dnes něco takového může stát na tak významné památce, kdy se dbá na požární bezpečnost v budovách a v historických budovách zvláště... Není to myšleno jako kritika, protože ještě stále nevíme mnoho detailů o vzniku a rozšíření požáru, ale beru to spíše jako varování do budoucna.

* LN Mnohé země již nabídly zkormouceným Francouzům peníze anebo odbornou pomoc. Zapojíte se nějak do rekonstrukcí i vy s vaším know-how?
Pokud budeme osloveni v rámci zapojení Česka do obnovy chrámu, jsme zcela jistě připraveni nabídnout naše odborné kapacity, samozřejmě ve spolupráci a v součinnosti s francouzskými kolegy. Know-how, jež můžeme využít a nabídnout, se týká hlavně konzervace a restaurování artefaktů z vápence, jimž se v posledních letech systematicky věnujeme. Otevřeně však musíme dodat, že s podobným typem a rozsahem poškození v důsledku takto masivního požáru nemáme zkušenosti.

* LN Co bude na rekonstrukci chrámu a jeho inventáře podle vás nejtěžší?
To je v této chvíli velmi těžké předvídat. Na prvním místě bude jistě statické posouzení celé stavby, do jaké míry je stabilní nebo poškozená samotná konstrukce či její části. Pak bude zřejmě následovat detailní průzkum a vyhodnocení stavu nejen stavby jako celku, ale i jednotlivých součástí – od povrchu zdiva až po výzdobu katedrály. Až po dokončení této „inventury“ bude možné seriózně připravit strategii a koncept obnovy a posoudit též její náročnost.

* LN Stavba Notre Dame byla požárem narušena, zničen byl i úžasný historický strop... Dá se vytvořit jeho kopie? Jak?
Pokud to statická stabilita stavby dovolí, tak je obecně rekonstrukce možná. Zda se bude provádět, závisí také od výše zmíněného posouzení poškození a rozhodnutí o celkové koncepci obnovy. Technické řešení případné obnovy stropu bude také závislé na tomto rozhodnutí; zda vytvořit kopii stropu týmž způsobem jako originál, anebo tak, aby originál pouze napodoboval „vizuálně“.

* LN Zasaženy byly i historické vitráže z 13. století. Slavné jsou též notredamské varhany, do nichž napadala suť a natekla voda. Umíte takové věci opravit i vy?
Restaurování vitráží ani varhan není součástí vzdělávacích programů naší fakulty restaurování.

* LN Sledujete, která umělecká díla byla ohněm poničena? A jak se po takové pohromě restaurují?
Průběžně sledujeme, ale informace jsou zatím spíše obecné než konkrétní. Proto bude zásadní již výše zmíněný průzkum, posouzení stavu jednotlivých děl a podle toho pak následné vypracování postupu jejich restaurování.

* LN Máte z Česka – či z Polska a Slovenska – analogické zkušenosti s požáry, s ohněm?
S jednotlivými díly poškozenými požárem už zkušenost máme – například z restaurování náhrobku Arnošta z Pardubic ve farním kostele Nejsvětější P. Marie v polském Kłodzku nebo i z restaurování knižních artefaktů silně poničených požárem... Ovšem s poškozením v tak velkém rozsahu, ke kterému došlo na katedrále Notre Dame, jsme se nesetkali.

* LN Co doporučíte ostatním expertům, které čeká plno práce?
Jen velmi jednoduše, aby naše odpověď nevyzněla hloupě – doporučím asi to samé, čím se řídíme při naší „každodenní“ práci i my – tedy trpělivost a pokoru.
 

Čeští mistři v restaurování
* Jedna z nejmenších fakult v ČR funguje již 25 let v Litomyšli, patří však pod Univerzitu Pardubice. * Studuje na ní asi 90 studentů, kteří se rovněž učí, jak vyrobit tradiční materiály. Škola má své ateliéry, v nichž se učitelé a posluchači věnují renovaci papíru, textilu, maleb i kamene. * Do oprav se zapojují nejen šikovní restaurátoři, ale také kunsthistorici a chemici, jímž je ostatně i proděkan Karol Bayer.

Článek byl převzat z Lidových novin, 18. dubna 2019. 

Je mu dvacet let, studuje Fakultu ekonomicko-správní Univerzity Pardubice a k tomu ještě pardubickou konzervatoř. Hraje totiž na varhany. Jeho spolužáci nejspíš ani netuší, že studují s vítězem prestižní mezinárodní soutěže varhaníků v anglickém Maidstonu. Přestože další hudební souboje čekají Ondřeje Smolíka až v létě, diář má plný už teď. Hraním na mších a svatbách.

Jak se dvacetiletému klukovi podaří vyhrát náročnou soutěž varhaníků v Anglii?

Je to shoda náhod a okolností v kombinaci s roky systematické práce na něčem, co vás baví a v čem se chcete zdokonalovat.

Varhany si s sebou, na rozdíl od jiných nástrojů, nikdo nevozí. Jaké to je hrát na hudební nástroj, který vidíte poprvé?

Každý nástroj je unikátní a na každý se hraje trochu jinak. Když člověk jede hrát na nástroj, který nezná, je to vždy trochu stresující, protože se musí na místě velmi rychle přizpůsobit. Na tamní varhany se mi hrálo příjemně až na fakt, že hrací stůl byl dost daleko od píšťal. To má za následek, že než se informace o stisknuté klávese na hracím stole přenese k píšťale, trvá to poměrně dlouhou dobu. A když člověk hraje rychlé skladby, je to nepříjemné.

Prý jste se na soutěž připravoval úplně sám.

Tato informace není úplně pravdivá, na soutěž mne připravoval můj profesor Josef Rafaja. Pravdou je, že soutěž jsem si sám našel a sám si také vše zařídil. Bez odborného vedení by to ale opravdu nešlo.

Když se pro účast v takové soutěži rozhodnete, jak náročné to je?

Soutěže většinou vyžadují velmi náročnou přípravu, zvlášť když jsou vícekolové. Soutěžící postupují do vyšších kol a v každém z nich určitý počet soutěžících vypadne. Znamená to také více hodin čistého času hraní, protože se mění i repertoár. Připravit se na takovou soutěž zabere dlouho, někdy trénujete i více let.

Jak soutěž probíhá?

Nejdřív probíhá takové „předkolo”, v rámci kterého soutěžící buď zašlou své životopisy, nebo nahrávky, jak hrají, nebo oboje. Na základě těchto podkladů se vybere vyhovující počet soutěžících. Ti mají potom přidělený určitý čas na přípravu na místním nástroji (za předpokladu, že se hraje jenom na jeden). Pořadí soutěžících se losuje buď na místě, nebo předem vylosuje pořadatel. Po poradě poroty potom bývá slavnostní vyhlášení.

Vy jste vyhrál a v létě vás za odměnu čekají dva recitály v Anglii. Těšíte se?

Na recitály se moc těším. Hrát v zahraničí je skvělá příležitost, jak získat zkušenosti, stejně jako navázat nové kontakty. Navíc v životopise jsou takové věci velmi důležité.

Čím si vás varhany získaly?

Určitě svou monumentalitou, složitostí i praktickým využitím. O monumentalitě asi mluvit netřeba, o složitosti se ještě zmíním. Praktické využití by možná mohlo mnohé překvapit. Varhaník nalezne uplatnění například při doprovodu bohoslužeb, svateb, pohřbů, křtin nebo při významných událostech. Je navíc zcela kompetentní vyučovat, a to jak hru na varhany, tak hru na klavír. Varhaníci se také většinou dobře orientují v hudební teorii, mnoho z nich proto na školách vyučuje i hudebně teoretické předměty.

Jak dlouho na ně hrajete?

Zase tak dlouho ne. Odmala hraji na klavír, což se hodí umět. Dokonce při studiu konzervatoří i akademií mají varhaníci povinné studium klavíru. Na samotné varhany hraji asi čtvrtým rokem.

Je těžké se to naučit?

Hrát na jakýkoli hudební nástroj je velmi těžké. Varhany jako nástroj jsou velmi náročné na koordinaci pohybů, protože se hraje doslova všemi končetinami.

Jak to při hře vypadá?

Určitě si všichni umíme představit klaviaturu – klávesy na klavíru. Varhany často mívají takových klaviatur, ve varhanní terminologii „manuálů”, více nad sebou. Málokdo ví, že varhaník hraje i nohama. Varhany mají jednu takovou klaviaturu rovněž pro nohy. S tím souvisí také fakt, že varhaník čte tři notové osnovy najednou, je to tedy i poměrně náročné na přemýšlení.

Pomáhá vám v tom přemýšlení nějak váš obor - matematika?

Osobně si myslím, že matematika rozvíjí člověku myšlení. A protože je myšlení v hudbě třeba, určitě se tyto dva směry navzájem propojují. Když má člověk vytrénovanější hlavu, rychleji například čte notový materiál, učí se nové věci apod. Konkrétně mezi hudbou a matematikou navíc existuje určitý vztah. Zejména v dřívějších dobách existovalo přímé propojení těchto dvou věd. Vezměme si například Pythagora, který harmonii světa spatřoval v tom, že je v něm vše uspořádáno podle číselných vztahů, a důkaz o tom hledal v hudbě. V hudbě, resp. v harmonických souzvucích, hledal matematické vztahy. Zajímavá je např. i Pythagorova „hudba sfér“ či „pythagorejské kóma“.

Co nejraději hrajete?

Nedá se říct, že bych něco hrál raději než něco jiného. Od J. S. Bacha až po soudobé autory, kterým byl například P. Eben, máme k dispozici ohromné množství krásné hudby. Obecně ale nemám rád soudobou mainstreamovou hudbu a na varhany ani na klavír ji nehraji.

Skládáte i vlastní skladby?

Neskládám, ani se k tomu v tuto chvíli nechystám. Při doprovodu obřadů provádím určité improvizace, což může možná vzdáleně připomínat skladbu. Skladby jako takové ale neprodukuji.

Kolik hodin denně cvičíte?

Záleží hodně na situaci – jestli něco „hoří” nebo ne. Za normálních okolností ale tak tři hodiny denně.

A když nejste na konzervatoři, jste na Fakultě ekonomicko-správní?

Dalo by se to tak říct. Snažím se ale dělat i jiné věci, rekreačně plavu nebo chodím běhat.

Jak jde dohromady hra na varhany se studiem ekonomie?

Myslím, že dobře. Jsou to dva úplně odlišné světy, ale jeden ve druhém odpočívá a inspiruje se.

Dá se obojí stíhat?

Na fakultě máme naštěstí možnost skládat si rozvrh a na konzervatoři mi hodně vychází vstříc. Problém jsou trochu předměty, na které je třeba soustavně vytvářet nějaké seminární práce, to člověka docela brzdí.

Co na to říkají vaši spolužáci z FESky?

Pár lidem jsem říkal, že studuji ještě konzervatoř. O soutěžích moc nemluvím.

Co vás naopak baví na ekonomii?

Nejdřív musím zmínit, že mě fascinuje naprostá odlišnost obou světů – ekonomického a hudebního. Konkrétně na ekonomii mne baví její využitelnost do praxe. Vědět (samozřejmě do určité míry), jak funguje ekonomika, banky, pojišťovny, účetnictví, získat pojem o daních či právu, je do běžného života velmi přínosné.

Nechystáte se třeba také na nějakou ekonomickou soutěž?

Pokud by se naskytla příležitost zúčastnit se nějaké zajímavé soutěže v něčem, v čem se zrovna orientuji, klidně bych se zúčastnil. Na střední škole jsem třeba v rámci středoškolské odborné činnosti soutěžil se svým projektem na téma inflace. Problém je samozřejmě opět s časem, kterého je neustále nedostatek. Zejména teď, kdy mne čeká třetí ročník, bakalářská práce a státnice, nevím, zda bych toho byl schopen. Soutěžím se ale rozhodně nebráním.

Už jste přemýšlel o tom, čím jednou budete?

V tuto chvíli si myslím, že hudba bude spíš jen koníček a přivýdělek, kdy si zahraji na koncertech nebo svatbách. Věci se ale mohou změnit. Pokud mě chytne pedagogická nálada, můžu se stát učitelem se vším všudy.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?

Teď mám do července relativní klid, který samozřejmě trávím zejména pečlivou přípravou na další akce. V červenci budu mít recitál v anglickém Rochesteru. V srpnu bych měl jet do Německa na interpretační kurzy a hned potom letět na soutěž do Irska. Do konce roku mě čeká soutěž českých konzervatoří v Brně a pak mezinárodní varhanní soutěž v Polsku.

Budete hrát někdy i doma?

V listopadu budu hrát v Liberci. Bude to slavnostní koncert se Symfonickým orchestrem Konzervatoře Pardubice k příležitosti uvedení nově zrekonstruovaného nástroje do provozu. Se stejným orchestrem vystoupím i v Sukově síni v Pardubicích. Bude toho ještě mnohem víc. Všechny tyto aktivity navíc provází pravidelné činnosti jako hra menších koncertů, výuka, hra mších nebo svatbách.

Student a mladý varhaník Ondřej Smolík pochází z Liberce. Druhým rokem studuje Fakultu ekonomicko-správní obor Ekonomika a provoz podniku a k tomu Konzervatoř Pardubice – varhany u prof. Josefa Rafaji a klavír u prof. Jitky Fowler Fraňkové. Hudba je jeho velkým koníčkem. Na klavír hraje odmala, na varhany asi čtyři roky. Zpravidla cvičí tři hodiny denně. Dokáže zahrát ledacos, nemá rád soudobou mainstreamovou hudbu a vlastní skladby zatím neskládá. Letos v březnu se v anglickém městě Maidstone zúčastnil mezinárodní soutěže pro varhaníky do 21 let. Soutěžil v nejvyšší kategorii („advanced”) se skladbami J. S. Bacha a P. Ebena a vyhrál. Kromě finanční odměny získal pozvánku na dva samostatné recitály. První se uskuteční 13. 7. v katedrále v Rochesteru, druhý následuje v kostele sv. Jiří v Londýně na Hannoverském náměstí. Kromě toho si zahraje na několika koncertech, mších či svatbách.

Současné dění v Paříži kolem katedrály Notre-Dame se dotýká i nás. Odborníci z  Fakulty restaurování Univerzity Pardubice nabízí svoji pomoc, zkušenosti a speciální inovované technologie úprav vápence. K situaci se vyjádřili v hlavním zpravodajství pro Českou televizi.

Sledujte reportáž

Rektor Univerzity Pardubice prof. Ing. Jiří Málek, DrSc. dnes jmenoval do funkce děkanky Fakulty zdravotnických studií doc. Ing. Janu Holou, Ph.D. Docentka Holá se stává první ženou, děkankou, v historii fakulty. Fakultu povede od 1. května 2019.

Jmenovaná děkanka pro Český rozhlas Pardubice uvedla: „Nedomnívám se, že je důležité, jestli fakultu vede muž nebo žena. Důležitá je vize a pojetí této funkce. Kromě reprezentační úlohy má taky vysoce manažerský charakter. Měla by se rozvíjet vnější spolupráce s našimi partnery, tedy zdravotnickými zařízeními a Nemocnicemi Pardubického kraje.“

Pusťte si rozhovor

s děkankou Holou od Českého rozhlasu Pardubice