Vážné a časté železniční nehody daly vzniknout zařízení a mobilní aplikaci, která upozorní uživatele na to, že se blíží železniční přejezd, případně projíždějící vlak. Telefon vydá výstražné zvukové znamení podobně jako lokomotiva a člověk má ještě čas zastavit. Uvedl to student doktorského studia Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice Martin Řezáč, který systém a aplikaci pro mobilní telefony se svými kolegy vyvinul.

SLEDUJTE REPORTÁŽ ČESKÉ TELEVIZE

Aby se ale systém v praxi rozšířil, bylo by nutné vybavit přejezdy speciálním zařízením. Mobilní aplikace i toto zařízení jsou již hotové, nyní je čeká povolovací proces, pak se mohou začít vyrábět. Teprve potom je mohou jejich tvůrci nabídnout do provozu v ČR nebo také v zahraničí.

Student pochází z Prostějova, kde se v posledních letech stalo hodně tragických nehod. Nedávno tam zemřela na železničním přejezdu dívka - možná proto, že se sluchátky v uších poslouchala hudbu ze svého mobilního telefonu. "Jednomu muži jsem se svými kolegy poskytoval první pomoc po srážce jeho auta s vlakem na přejezdu. Nevím, jestli to přežil, nevím, jestli jsme mu pomohli," dodal Řezáč. Doktorand bydlí v části města, kde jsou blízko přejezdy hned dva.

Aplikace v mobilním telefonu nesupluje výstražná zabezpečení na přejezdech, ale je možným doplňkem bezpečnosti v dopravě. Mnohdy totiž lidem zabrání ve výhledu počasí, oslní je slunce nebo je mlha, někdy prostě jen nedávají pozor nebo riskují a projedou přejezd, i když bliká červené světlo.

Drtivá většina železničních nehod na přejezdech se stane vinou lidí, světelná zabezpečovací zařízení jsou vždy v pořádku, mají množství kontrolních mechanismů, aby neselhala, řekl Řezáčův školitel a proděkan fakulty Radovan Soušek. "Na fakultě se hodně věnujeme bezpečnosti v dopravě a krizovému řízení v dopravě. Kolegovi se podařila úžasná věc. Může zachránit lidský život," řekl Soušek.

Aplikace několik desítek metrů před přejezdem vydá zvukové výstražné znamení, případně i stáhne hlasitost hudby, kterou třeba uživatel poslouchá. Na displeji se objeví ikona, která oznámí, zda je zabezpečovací zařízení v klidu, nebo ve výstražné poloze a upozorňuje na blížící se vlak.

"Většina přejezdů u nás má zabezpečovací zařízení, které může být vybaveno vyvinutým rádiovým rozhraním. Když bude mít přejezd naše zařízení, aplikace přijme informace a zpracuje je. Systém je nezávislý na internetovém připojení. Využívá běžně používané rozhraní BlueTooth," řekl Řezáč.

Vývoj zařízení s aplikací trval více než rok, další rok ho jeho tvůrci testovali na několika českých železničních přejezdech. Program měly v telefonu desítky lidí a zkoušely, jak funguje, jak jim vyhovuje. "Provedli jsme během ročního testování řadu vylepšení, abychom dosáhli velmi vysoké provozní spolehlivosti celého systému. U aplikace jsme se také snažili, aby byla uživatelsky co nejpřívětivější," řekl Řezáč.

Zdroj: ČTK

OZNÁMENÍ

o konání

12. zasedání Akademického senátu Univerzity Pardubice

které se uskuteční v úterý 23. dubna 2019 od 14:00 hodin

v zasedací místnosti Fakulty elektrotechniky a informatiky,

náměstí Čs. legií 565 (2. NP)

Program zasedání:

1. Zahájení, jmenování skrutátorů.

2. Schválení programu zasedání.

3. Informace o činnosti předsednictva AS UPa.

4. Návrh rozpočtu UPa na rok 2019.

5. Žádost o předchozí souhlas ke jmenování členů Rady pro vnitřní hodnocení Univerzity  
    Pardubice.

6. Žádost o souhlas s návrhem na přistoupení Univerzity Pardubice jako člena právnické  
    osoby GS1 Czech Republic, Sdružení pro dopravní telematiku, z. s., České logistické  
    asociace, UIC – The worldwide railway organisation a Sdružení automobilových dopravců
    ČESMAD BOHEMIA, z. s.

7. Návrh změny Jednacího řádu a Volebního řádu Fakulty filozofické Univerzity Pardubice.

8. Návrh změny Statutu Dopravní fakulty Jana Pernera Univerzity Pardubice.

9. Různé.

doc. Ing. Jan Stejskal, Ph.D., v. r.

                                                                           předseda AS UPa

Pardubice, 15. dubna 2019

V úterý 16. dubna nebude možné od 8:00 do 13:00 parkovat pod tělocvičnou KTS. 

Děkujeme za pochopení.

Superodolné bakterie a kvasinky, proti kterým nezabírají dostupné léky, patří podle odborníků k největším zdravotním hrozbám současnosti. Řadí se mezi ně i nebezpečná kvasinka Candida auris. Prestižní americký deník New York Times v pondělí upozornil, že způsobuje paniku v nemocnicích po celém světě. Do Česka se zatím nedostala, ale podle profesorky Zuzany Bílkové, imunoložky z pardubické univerzity, se tomu nijak nedá zabránit. "Šíří ji lidé, kteří ani nevědí, že jsou nositeli. Dnes se hodně cestuje a tato kvasinka se tak dostane kamkoliv," popisuje v rozhovoru pro deník Aktuálně.cz.

O Candidě auris zatím víme, že se šíří po nemocnicích a způsobuje smrtelně nebezpečnou infekci. Jak je možné, že zrovna na místě, kde jsou lékaři a zpravidla i velmi čisto, hrozí takové riziko?
Není to nic neobvyklého. V nemocnicích a zdravotních střediscích se musí pravidelně dělat stěry v ordinacích, čekárnách i na pokojích a kontrolovat znečištění prostředí. Nemocnice a polikliniky od určité velikosti na to musí mít specializované oddělení.

Hromadí se tady lidé s oslabenou imunitou, ať už kvůli onemocnění, nebo důsledkem léčby. A ti jsou k takovým agresivním infekcím náchylní, hrozí jim i smrt. Proto je riziko vysoké právě v nemocnicích.

Zdá se ale, že problém je v tom, že se Candidě auris daří přežívat i v prostředí, ve kterém ostatní mikroorganismy nepřežijí. Kvasinky obecně tuto schopnost mají, na rozdíl třeba od virů. Zapouzdří se, a když se naskytne příležitost, zase vyklíčí a množí se. Proto se tak těžko likvidují.

Zdravé lidi tedy neohrožuje?
To bych spekulovala. Běžné kvasinky zdravé lidi nijak neohrožují a jejich imunitní systém se s nimi normálně vypořádá. Candida auris pravděpodobně dokáže bariéry nastavené imunitním systémem překonávat snadněji, a proto je zákeřnější.

V Česku zatím Candida auris není, ale objevila se už jinde v Evropě. Dá se nějak zabránit tomu, aby se k nám dostala?
Já myslím, že nedá. Šíří ji lidé, kteří ani nevědí, že jsou nositeli. Dnes se hodně cestuje a tato kvasinka se tak dostane kamkoliv. Šířit se bude hlavně v nemocnicích. Zdraví lidé nebo pacienti se silnou imunitou ani nemusí mít příznaky a nemusí vůbec vědět, že jsou přenašeči.

Candida auris se řadí k superodolným původcům infekcí, které jsou rezistentní vůči známým lékům. Jak velké nebezpečí pro lidstvo jsou tyto velmi rezistentní bakterie a kvasinky?
Tito noví nebo neznámí původci představují velký problém, protože se může stát, že se včas neodhalí, a tím pádem se nezavede efektivní léčba. Když pak lékaři zjistí, že jde o takto rezistentní druh, nasadí kombinaci léků - například několika antibiotik nebo u kvasinkových infekcí několika antimykotik.

Pak už záleží na stavu pacienta. Ani u superrezistentních bakterií, o kterých se tak často mluví, nebývá úmrtnost stoprocentní.

To znamená, že neexistuje bakterie, která by byla odolná vůči všem existujícím lékům?
Ale ano, i takové jsou. Ale dají se třeba porazit kombinací některých antibiotik, která se nechávají působit mnohem déle. Problém je, že to pacienti oslabení nějakou nemocí nebo invazivní léčbou nemusí vydržet.

Nejde o to, že by nešlo zabít bakterii. Organismus napadeného člověka ale pak musí ty zahubené bakterie zlikvidovat a pacient, který to nezvládne, většinou zemře na selhání orgánů.

Jsou tedy obavy ze superodolných bakterií a nefungujících antibiotik zbytečné strašení?
Podle mě by tohle strašení za normálních okolností nebylo úplně nutné, protože se netýká zdravé populace. Ale otázka je, v jakém stavu se tato zdravá populace nachází.

Mnoho z nás má nějakou nemoc, se kterou díky moderní medicíně žije normální, poměrně dlouhý život. Někteří z nás se rodí s poruchami imunity, o kterých ani nemusí vědět. Mnoho lidí je nějak léčeno, proto tyto bakterie představují pro lidstvo velké riziko. Opravdu zdravých jedinců je málo.

Candida auris
Kvasinku, která způsobuje smrtelnou infekci, poprvé objevili v roce 2009 v Japonsku. Od té doby se šíří v nemocnicích na všech kontinentech. Je odolná vůči všem známým lékům a dokáže přežít i v nepříznivých podmínkách. Ohrožuje životy pacientů, kteří mají oslabený imunitní systém. Zdraví lidé ji mohou přenášet, aniž by si toho byli vědomi.

Článek byl převzat z Akutálně.cz.

K efektivnějšímu provozu v mladoboleslavském závodě firmy ŠKODA AUTO, a.s. přispěli svým výzkumem experti z Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice. Výsledky projektu zaměřeného na optimalizaci svozu prázdných obalů v rámci podnikové logistiky už firma začala využívat.

„Fakulta má jako jednu z priorit přímou spolupráci s aplikační sférou, protože to umožňuje uplatnit výsledky vlastního výzkumu při řešení konkrétních problémů podniků. Tento typ součinnosti přispívá k aktuálně velmi žádané participaci výzkumných institucí na navrhování inovací v rámci různých průmyslových odvětví,“ říká děkan Fakulty elektrotechniky a informatiky Ing. Zdeněk Němec, Ph.D.

Pro výrobní závod odborníci Univerzity Pardubice prověřovali prognostický plán výroby, který je mimo jiné spojený s přesuny prázdných obalů. Součástky potřebné pro výrobu jsou totiž dodávány do výrobních hal ve specializovaných znovupoužitelných obalech. Po jejich vyprázdnění se přesouvají do skladů prázdných obalů, odkud je kamiony odvážejí nazpět externím subdodavatelům.

Vyřešit bylo nutné nejen organizaci skladování, manipulační činnost a plánování odvozů prázdných obalů, ale také vše vymyslet tak, aby se kamiony zdržely v areálu závodu co nejkratší dobu a firma skladovala jen minimální počet prázdných obalů. Odborníci z Fakulty elektrotechniky a informatiky zkoumali možné scénáře organizace logistických procesů spojených s prázdnými obaly pomocí počítačových simulací. Jejich prostřednictvím prověřovali důležité provozní ukazatele jako dobu pobytů kamionů v závodě, čekací doby kamionů před jednotlivými sklady a měnící se stavy zaplněnosti skladů. Nakonec mladoboleslavskému závodu navrhli optimalizovanou strategii plánování svozů prázdných obalů jednotlivými kamiony z více skladů v závodě.

„Navržené inovace v oblasti strategie plánování svozných jízd kamionů a doporučení ohledně navýšení počtů nakládko-vykládkových míst v silně vytížených skladech mají velký potenciál ke zvýšení efektivity logistických procesů týkajících se prázdných obalů. Proto je spolupráce s Univerzitou Pardubice na logistických projektech pro nás vždy přínosná a inspirativní,“ uvedl Jiří Cee, vedoucí Logistiky značky ŠKODA a dlouholetý externí spolupracovník univerzity.

Řešený projekt nám prostřednictvím příslušných počítačových simulací poskytl objektivizující argumenty ohledně charakteristik prognózovaného provozu, jejichž získání by jinak bylo velmi obtížné. Získané poznatky aktuálně uplatňujeme při plánování příslušných logistických procesů,“ dodal koordinátor projektu Martin Berný ze společnosti ŠKODA AUTO, a.s.

Na Fakultě elektrotechniky a informatiky se oblasti dopravních simulací dlouhodobě věnuje specializovaný výzkumný tým. Jeho členové při řešení různých aplikačních projektů úzce spolupracují s odborníky z dalších pracovišť, a to zejména z Dopravní fakulty Jana Pernera a z Fakulty riadenia a informatiky Žilinské univerzity.

Poptávka po aplikačním výzkumu, jehož výsledky přispívají k zavádění inovací a zvyšování konkurenceschopnosti podniků, se v posledních letech stále zvyšuje. Univerzita Pardubice podporuje projekty smluvního výzkumu, v jejichž rámci dochází k transferu technologií a znalostí, které jsou výsledkem výzkumně-vývojových činností různých univerzitních pracovišť.

Od narození má dětskou mozkovou obrnu a pohybuje se pomocí elektrického vozíku. Funguje jen s pomocí asistentky, manžela nebo rodiny. Působí neuvěřitelně pozitivně a život bere takový, jaký je. Romana Fricová (28) končí své studium v oboru Resocializační pedagogika na Fakultě filozofické a dopisuje diplomovou práci. Byla první, kterou celým svým studiem provázela podpora Centra ALMA. To na Univerzitě Pardubice už 5 let pomáhá vysokoškolákům s hendikepem, letos se navíc toto pracoviště dostalo do finále cen MOSTY.

Čtěte také: Dostali jsme se do finále cen MOSTY

Pochází z České Třebové, kde studovala na střední škole informatiku a ekonomiku. Nebyl to ale zrovna obor, ve kterém by se našla. Táhlo ji to spíše humanitním směrem, a tak si podala přihlášku na filozofii na Univerzitě Pardubice. Uspěla. Přechod na vysokou školu však nebyl kvůli hendikepu jednoduchý. Odstěhovala se od rodičů, kteří jí byli velkou oporou, do jiného města. „Pro mě i pro naše to byla dost velká změna. Ještě před nástupem na vysokou jsem ale poznala partnera, je z Pardubic, začali jsme spolu bydlet a nakonec se během mého studia i vzali,“ říká Romana.

Pomohlo jí centrum ALMA

Už do přihlášky uvedla své postižení, protože věděla, že bude potřebovat asistenci a individuální přístup. Na Univerzitě Pardubice začínala nově fungovat poradna APUPA, předchůdce dnešního Centra ALMA, které pomáhá studentům se zdravotním znevýhodněním nebo jinou specifickou potřebou. „Tenkrát mě kontaktovala paní doktorka Šándorová a začaly jsme spolu řešit, co všechno bude nutné zařídit. Byla jsem jejich první studentka s hendikepem, takže se dá říct, že i pro ně to byla taková zatěžkávací zkouška,“ vzpomíná studentka na začátky na vysoké škole a dodává. „Bez tohoto centra by vysokoškoláci se specifickými potřebami při studiu nemohli fungovat, já například sama nemůžu psát rukou. Spektrum studentů s hendikepem je velké, každý má jiné potřeby.“

Do budovy G, kde jsou katedry Fakulty filozofické, není bezbariérový přístup. Pokud potřebovala Romana konzultaci na „géčku“ s vyučujícími, vždycky se dohodli. K zapůjčení dostala po celou dobu studia diktafon a notebook s diktovacím programem, který zapisuje, když mluví. Pomáhali jí také dost spolužáci a na zkoušky s ní chodila asistentka.

Rodiče ji vždy motivovali

Neustále potřebuje u sebe někoho mít, bez pomoci druhých se neobejde. Jsou rodiny, které nejsou schopné srovnat se situací a odráží se to na člověku. Rodiče Romany se dokázali se s hendikepem dcery vyrovnat a vedli ji k samostatnosti. „Co můžeš, tak se snaž udělat sama, jinak ti samozřejmě pomůžeme, říkali mi. Někdy je to náročné, pořád s někým jsem, musíte neustále komunikovat.“

Na otázku, zda má s asistentkami přátelský vztah, odpovídá pragmaticky. Přestože určitý kamarádský vztah existuje, pomáhají jí s těmi nejintimnějšími věcmi, není prý možné upnout se na někoho, když nikdy nevíte, jak dlouho s vámi bude. Nebo se změní i vlastní potřeby Romany.

Někdy si připadá jako manažerka svého času. Všechno musí plánovat. Musí stihnout zařídit běžné věci po dobu, kdy je u ní asistentka – uklidit, jít nakoupit, napsat kus diplomky. Problémem může být i výpadek elektřiny, nejede vám výtah a vy tím pádem také nikam nemůžete.  Teď už se její studium chýlí ke konci, píše diplomovou práci na téma, které se týká právě možnosti studia vysokoškoláků s hendikepem na  Univerzitě Pardubice. Spolupracuje také s Národní radou osob se zdravotním postižením Pardubického kraje. „Momentálně moc volného času nemám, pracuji jako dobrovolník v KONEP (Koalice nevládek Pardubicka), přes které doučuju slečnu z pěstounské rodiny angličtinu, občas si zajdu na přednášku. Chtěla jsem si udělat řidičák, ale bohužel to ze zdravotních důvodů není možné,“ říká Romana. V zahraničí zatím nebyla, ale jednou by se chtěla podívat do Španělska a do Londýna kvůli angličtině, zajímají ji památky a kultura. A jak vidí svou budoucnost? „Jednou bych chtěla dítě, spokojenou rodinu a dobrou práci.“

Už jste někdy hráli tenis ve Skotsku, proběhli se na velkém fotbalovém stadionu, lezli v Grand Canyonu, plavani v moři na Hawaii? Ne? ....

Pokud si něco z toho chcete zkusit, přijďte v úterý 16. dubna na Katedru tělovýchovy a sportu - do našeho fotokoutku. Aby vám vaše zážitky věřili ostatní, odnesete si zdarma fotku na památku.

Po celé dopoledne na vás čeká mnoho netradičních sportovních zážitků, proto se přijďte podívat, nebo si i některé sporty vyzkoušet. 

Na všechny se moc těšíme. Vstup je zdarma a v přezůvkách.

Prošel stovky, možná i tisíce starých vesnických domů. Zblízka si prohlédl každý trám, dveře i okna. Do některých objektů se opětovně vracel čtyřicet let, aby svůj průzkum upřesnil. Zdokumentovat dědictví našich předků je někdy náročné. V nejnovější knize profesor Jiří Škabrada poprvé katalogově mapuje nejstarší venkovské domy východních Čech. „Měla by to být současně učebnice pro všechny, kteří se historickým lidovým stavbám snaží porozumět,“ říká.

Nepíšete o monumentální slohové architektuře, ale o „obyčejných“ vesnických domech. To je dost neobvyklé?

Je, ale dalo by se říci, že se zastávám slabších. Vědomosti o monumentálních stavbách a slohové architektuře už jsou dost rozšířené, ale povědomí o hodnotách a významu starých vesnických domů u nás je jenom mizivé. Přitom bychom si jich v rámci památkového fondu mohli a měli vážit nejvíce. Jsou totiž – na rozdíl od památek slohové architektury – jediné skutečně „zdejší“, vyrostlé z místních poměrů a nikoli setrvale odvozované od něčeho, co bylo vytvořeno někdy dříve a někde jinde. 

S kolegy jste zmapovali mnohem starší domy. Ve výzkumech jste se posunuli o kus dál do historie, až o dvě staletí. Co vaší práci pomohlo?

Především se vytvořil teoretický prostorový model, který k těm starým domům patří. Pokud takovou představu máte, dokážete takový starý dům mezi těmi mladšími rozpoznat poměrně snadno.

Jaké odlišnosti mezi nimi jsou?

Především vysoká obytná místnost a v jejích stěnách horní okno nebo okna, tedy otvory nad „normálními“ okny. Horní otvory udržovaly rozhraní mezi spodní čistou zónou a horní částí prostoru, ve které nevadil dým z topeniště. To souvisí s tehdejším způsobem vytápění, při kterém fungovala v tehdejších tzv. dymných jizbách univerzální pec. Zadní část domu s komorami, které byly nižší, pak byla zpravidla dvoupodlažní, tento systém se právě vešel pod společnou střechu. 

Průlom ve výzkumu nastal u jednoho domu, o kterém se v knize také zmiňujete. Na kresbě ho měl zachytit Alois Jirásek. Jak s tím poznáváním vlastně souvisel?

Aloise Jiráska přivedli v roce 1896 do staré plavecké hospody na břehu Vltavy – do domu s popisným číslem 22 v Živohošti. Alois Jirásek si tam udělal do svého cestovního zápisníku zajímavé kresebné poznámky a uvedl pak dům do odborné literatury jako naši tehdy nejstarší vesnickou stavbu. Ta stavba byla totiž spolehlivě datovaná letopočtem 1617 na stropním trámu (ten jediný se z ní dodnes zachoval). Obytná místnost tohoto domu byla vysoká a měla horní okno. Tehdy se to ještě nevědělo, ale ten letopočet posledního roku před vypuknutím třicetileté války byl symbolický, protože po válce už se tak vysoké místnosti s horními okny nestavěly. I na venkově se totiž definitivně změnil způsob vytápění.

Co se změnilo a jak fungovala černá kuchyně?

Černá kuchyně umožnila revoluční proměnu obytné místnosti, tedy aby se z černé středověké jizby stala čistá světnice. Do obytné místnosti se už nedostával dým z vytápění, protože nová vytápěcí sestava – chlebová pec a kachlová kamna ve světnici se vytápěla odvedle – z černé kuchyně. Tam se z nich také vracel dým a odcházel z domu dole otevřeným dymníkovým komínem, usazeným na klenbě kuchyně. 

Proč je jako první v katalogu zařazena tzv. Štáflova chalupa v Havlíčkově Brodě?

Má z nalezených domů nejstarší datování – podle dendrochronologického rozboru Tomáše Kyncla bylo dřevo pro jeho vysokou obytnou místnost, v níž jsem při průzkumu v roce 1994 našel horní okno, káceno v zimě 1510/11 a 1511/12. To přesné datování jsme ale tenkrát neznali – bylo možné je doplnit až nedávno, v roce 2015. 

Na konci 80. let jste zamířil dělat průzkumy na Litomyšlsko a Vysokomýtsko. Co vás tam přivedlo?

Tehdy mě oslovili mladí architekti Zuzana a Jiří Syroví z Brna s tím, že mají pocit, že v oblasti Vysokého Mýta, Litomyšle a Poličky řada domů s uvedenou starobylou charakteristikou stále existuje. To se pak společnou průzkumovou prací potvrdilo a následně upřesnilo dendrochronologickým datováním.

Někteří majitelé domů historickou hodnotu nereflektují. Je snadné proniknout do objektů?

Záleží na lidech, jejich vzdělání a schopnosti pochopit hodnotu informace o stáří a vývoji objektu, což může třeba být časem to jediné, co se z toho domu zachová. Některé majitele to prostě nezajímá, nebo v tom dokonce vidí spíše nebezpečí komplikací pro případné stavební zásahy.

Kolik takový stavebněhistorický průzkum stojí?

Je to velmi různé. Pokud třeba vidíme, že se do té doby neznámá stará stodola rozřezává pilou, tak nestojí nic, protože není, kdo by průzkum platil – prostě pořizujeme v rychlosti dokumentaci a snažíme se odřezky zařadit do nějakého programu dendrochronologického datování. Pokud se jedná o chráněnou a důležitou památku, patřící státu nebo vstřícným majitelům, které informace o jejich objektu zajímají, dá se zařídit třeba s pomocí nějakého dotačního programu průzkum včetně spolupráce dalších disciplín průzkum podrobnější, jehož cena se pohybuje v desetitisících korun. Kromě uvedené dendrochronologie se ty další možnosti týkají zejména rozboru písemných pramenů.

Co se dá o vesnických domech zjistit v archivech?

Především majetkové převody, které se zaznamenávaly v pozemkových knihách – gruntovnicích. Vedly je správy někdejších panství a zachovaly se u nás od 17., někdy už od 16. století. Třeba u známého podkrkonošského domu, Dřevěnky v Úpici, se nám podařilo (právě díky archivářské rešerši, kterou provedla Renata Růžičková) opravit zažitý nesprávný údaj o stáří domu.

Ten se ztotožňoval právě s nejstarší zachovanou zprávou (z roku 1559), což je samozřejmě nesmysl.  Dodnes zachovaný dům se stavěl (podle dendrochronologického rozboru) až na začátku 17. století, protože použité dřevo se kácelo mezi roky 1607 – 1610. Tady i jinde ale s pomocí těch archivních údajů, propojených s datováním dřeva, známe stavebníky, třeba ve zmíněné Úpici Jiříka Matějků, který dům koupil v roce 1605. 

Jak dlouho se zdržíte v jednom domě?

To je různé. Jsou situace, že najdete dům a víte, že ho budou za čtrnáct dnů bourat, jste tam jednou, pak už se tam nikdy nepodíváte. Jsou případy, kdy děláte průzkum deset let, vracíte se, doplňujete informace, obstaráváte dendrochronologii. U známého domu čp. 16 v Telecí u Poličky je v katalogu moje fotografie z roku 1972, další snímky z devadesátých let a nakonec materiál z řádného stavebněhistorického průzkumu z roku 2009.

To už je jako vaše dítě, ne?

Ano. Věděl jsem, že dům je z výrazného stáří „podezřelý“, ale až v devadesátých letech jsme se přesvědčili, že světnice nemá horní okno a měla by tudíž být z doby po třicetileté válce. Až při tom řádném průzkumu se pak zjistilo, že nejstarší část domu je v tomto případě ta zadní s komorou a chlévem z 16. století.

Kolik domů jste za těch padesát let prošel?

Podrobně desítky či stovky, zběžněji tisíce.

Jaký byl váš nejzajímavější průzkum?

Mám u těch průzkumů takový odborný adrenalin – datování. Vlastní hlavou dříve, než se provede přesné datování dendrochronologií, a to včetně toho, že v textu dáváte předem poctivě „hlavu na špalek“. Ono se tak ostatně v řadě případů dělo, když už se vědělo, že ta dendrochronologie vaše úvahy jednou prověří. Řadu těchto zajímavých konfrontací ostatně může čtenář v knize sledovat. 

Některé domy vám musí být vděčné za záchranu. Vzpomenete si na „vzkříšení z mrtvých“?

Třeba když se v závěru socialismu v některých městech – třeba v Kutné Hoře – začaly objevovat v domech vysoké roubené obytné místnosti s horními okny. Tenkrát se jejich stáří nedalo určit tak jako dnes, ale já jsem mohl argumentovat vysvětlením odlišností od „normálních“ objektů a pomoci tak památkářům při snaze o jejich další zachování.

Musí vás to těšit…

Jenže jsou i situace opačné. Budete-li číst knihu pozorněji, všimnete si třeba toho, jak neprůchodné je někdy prohlásit mimořádně vzácné objekty za kulturní památky. Zažil jsem dokonce situaci, kdy jsme se namísto pokračování dokumentace a konzultací s majiteli ocitli před prázdnou plochou po právě zdemolované stavbě. I to byl ostatně jeden z důvodů pro psaní této knihy. Aby více lidí získalo povědomost o tom, jak zajímavé památníky minulosti mohou představovat zdánlivě obyčejné vesnické domy.

prof. Ing. arch. Jiří Škabrada, CSc. (1946) vystudoval Stavební fakultu na ČVUT v Praze, obor architektura. Lidové architektuře se věnuje od konce 60. let. Prováděl pomocné práce při výzkumech Archeologického ústavu AV ČR, v letech 1974-1986 byl zaměstnán ve Státním ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů (SÚRPMO). Ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody pak připravoval prohlašování vesnických památkových rezervací a zón, působil na Fakultě architektury ČVUT v Praze a na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Nejstaršími domy na Pardubicku se zabývá od roku 1988. V jeho práci již dnes pokračují na různých místech jeho žáci, z nichž někteří učí i na Univerzitě Pardubice. Jeho specializací a velkou radostí je historické vytápění. Parťačku v terénu mu dělá manželka Zdeňka.

Nejstarší venkovské domy ve východních Čechách
prof. Ing. arch. Jiří Škabrada, CSc., Ing. arch. Zuzana Syrová-Anýžová
ISBN 978-80-7560-126-1, 440 Kč

Po vytvoření typologického modelu pozdně středověkého vesnického domu Jiřím Škabradou následovalo v posledních desetiletích objevování značného počtu mimořádně starých vesnických domů, které prohloubilo naše poznávání tzv. lidové architektury o téměř dvě staletí, na práh středověku. Největší počet těchto nálezů uskutečnili Z. a J. Syroví na východním Pardubicku; společně s J. Škabradou se pak snažili tyto objekty poznat a dokumentovat. Jádro publikace tvoří katalog rozborů téměř čtyř desítek těchto a dalších objektů – domů a několika stodol. Rozbory obohacují i přínosy dalších disciplín od řady spoluautorů – zejména rešerše písemných pramenů, jimiž se odkrývá „lidská“ stránka vývoje jednotlivých staveb. Většinu objektů a jejich stavebních etap se také podařilo přesně datovat pomocí dendrochronologie. Kromě nových objevů se autorům podařilo konečně zařadit a přesně datovat i některé známé stavby (Telecí čp. 16, Dřevěnka v Úpici). V několika případech se čtenářům představují i pracovní postupy a pozoruhodné výsledky oprav těchto domů. Kniha se tak stává i jakousi učebnicí, která ukazuje, co všechno se dnes můžeme dovědět vlastně o každém venkovském domě.

Kniha je k dostání v univerzitní prodejně odborné literatury https://www.upce.cz/prodejna-odborne-literatury a v e-shopu https://e-shop.upce.cz

Tým organických chemiků z Univerzity Pardubice vymyslel jiný způsob výroby stěžejní látky, která se používá jako základní surovina pro lidská i veterinární léčiva. Výsledné léky se používají při poruchách erekce, ischemické chorobě dolních končetin, léčbě žaludečních vředů nebo jako podpora při porodech. Informace poskytla mluvčí školy Martina Macková.

Vědci se zabývali novým postupem výroby Corey alkoholu-A, jde o základní látku pro výrobu léčiv na bázi prostaglandinů. Tyto látky podobné hormonům vznikají prakticky ve všech orgánech těla, jsou v prostatě, plících, cévách, ledvinách nebo v mozku. Ovlivňují třeba tvorbu hormonů či žaludečních šťáv, srážení krve, pomáhají snižovat nitrooční tlak a mohou se účastnit imunitních a zánětlivých procesů v těle.

Technologie vyvinutá na Univerzitě Pardubice se již používá v praxi. Předcházely jí však stovky pokusů. Vědci dokázali při syntéze Corey alkoholu-A mimo jiné nahradit jednu z potřebných surovin. Legislativa zakázala konkrétní rozpouštědlo kvůli ochraně přírody, museli proto najít a použít jiné. Mělo být zároveň i cenově přijatelné.

Chemici spolupracují s firmou, která podle jejich postupu již Corey alkohol vyrábí. Společnost nemusela zastavit výrobu, zároveň se jí ani neprodražila. Vědecké týmy Univerzity Pardubice spolupracují se soukromým sektorem, aby věděly, co se v praxi děje. „Co platilo před deseti až 15 lety, může být dnešní praxi na hony vzdálené, nechceme o kontakt s praxí přijít,“ řekl Aleš Imramovský z Univerzity Pardubice, kterému s projektem pomohlo univerzitní Centrum transferu technologií a znalostí.

Nevýhodou je to, že výzkumné výsledky si akademici nemohou zařadit do svého portfolia, nemohou je vydat jako odborné publikace a zvyšovat hodnocení výkonu své katedry. Soukromé firmy si totiž chrání výsledky duševního vlastnictví, aby je nezačala používat konkurence, dodal Imramovský.

Přečtěte si také rozhovor.

Pardubická univerzita vznikla přesně před čtvrtstoletím. Tradice vysokého školství v krajském městě jde ale ještě mnohem dál. Začalo to u chemie.

31. března 1994 se z úzce zaměřené Vysoké školy chemicko-technologické stala Univerzita Pardubice. Ta dnes poskytuje vysokoškolské vzdělání nejen v technických oborech, ale také v oblasti humanitních věd, zdravotnictví a dokonce i restaurování uměleckých děl. Šest fakult sídlí v krajském městě, nejmenší fakultu má pardubická univerzita v Litomyšli.

Pardubice městem chemie a studentů

Už na podzim roku 1945 přišly pardubické chemické továrny s nápadem na založení Vysoké školy chemické přímo v Pardubicích. „Ještě nějakou dobu trvalo, než se škola připravila. Protože vysoká škola, to není jen o budovách, vybavení, přístrojích a technice, ale hlavně vždy o lidech. A to jak učitelích, tak studentech,“ dodává rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek.

Vysoká škola chemická v Pardubicích byla z rozhodnutí československé vlády zřízena 27. června 1950. V příštím roce tedy pardubická univerzita oslaví 70. výročí vysokoškolského vzdělávání. První přednášky začaly 15. října 1950, a to v adaptovaných prostorách pekařské a cukrářské průmyslovky. Tehdy měla Vysoká škola chemická 120 posluchačů.

V roce 1951 vysoká škola získala budovu bývalé státní průmyslové školy na náměstí Čs. legií v Pardubicích, kterou Univerzita Pardubice využívá dodnes. Celý areál prošel v posledních 10 letech rozsáhlou rekonstrukcí a dnes je z ní moderní komplex, kde souzní historická i novodobá architektura. Primárně dnes objekt slouží Fakultě elektrotechniky a informatiky, Centru materiálů a nanotechnologií a je místem dalších vzdělávacích a tvůrčích činností převážně pro doktorandy.

V listopadu 1953 se status školy změnil. Vzniká známá VŠChT, Vysoká škola chemicko-technologická. Začalo na ní působit mnoho významných vědců a pedagogů, kteří založili první specializované katedry. Postupně se původní čtyřleté studium změnilo v pětileté a studenti si mohli vybírat ze sedmi specializací chemie a technické chemie.

Nové budovy a kampus

S narůstajícím počtem studentů musela VŠChT řešit i otázku budování nových učeben, rozšíření zázemí školy a také ubytování pro své posluchače. Na počátku 60. let vznikl na okraji Pardubic pavilon pro technologické katedry a k historické budově na náměstí Čs. legií bylo přistavěno severní a západní křídlo. Na pravém břehu Labe se staví vysokoškolské koleje, menza a také sportoviště.

V lednu 1991 v Pardubicích vzniká nová fakulta. K Fakultě chemicko - technologické přibyla Fakulta územní správy, o dva roky později přejmenovaná na Fakultu ekonomicko-správní. Součástí vysoké školy se také stává Ústav cizích jazyků (později přejmenovaný na Ústav jazyků a humanitních studií, který se stal základem dnešní Filozofické fakulty). V roce 1993 vzniká Dopravní fakulta Jana Pernera.

V březnu 1994 se z Vysoké školy chemicko-technologické stává oficiálně Univerzita Pardubice. „Jsem rád, že Univerzita Pardubice má v názvu jméno města, tak, jak je to běžné ve světě. Jsme na to opravdu pyšní,“ dodává rektor pardubické univerzity Jiří Málek.

V roce 2002 Univerzita Pardubice zakládá další dva vysokoškolské ústavy, Ústav elektrotechniky a informatiky a Ústav zdravotnických studií. V červenci 2005 se k univerzitě připojila také Fakulta restaurování, která původně v Litomyšli vznikla jako soukromá škola. Dnes je nejmenší fakultou pardubické univerzity.

Ve stejném roce dochází k přejmenování Fakulty humanitních studií na Fakultu filozofickou, v roce 2007 se z Ústavu zdravotnických studií stala samostatná Fakulta zdravotnických studií. Od ledna 2008 má Univerzita Pardubice sedm fakult, nejmladší fakultou je Fakulta elektrotechniky a informatiky, která vznikla z Ústavu elektrotechniky a informatiky.

Nejen moderní kampus u Labe

V 90. letech získala škola nový komplex budov na pravém břehu Labe a tím možnost dalšího rozvoje. Na podzim roku 1997 byla otevřena moderní Univerzitní knihovna, o dva roky později univerzitní aula a další posluchárny. Nový areál Fakulty chemicko-technologické při svém otevření v roce 2008 získal prestižní ocenění Grand Prix architektů.

Následovaly další investiční projekty, které podpořil stát a Evropská unie. Vzniklo nové univerzitní výukové zázemí, a to jak v městské části Polabiny, tak v centru města i v Technologickém areálu v Doubravicích. Nové ateliéry a vybavení získala i Fakulta restaurování v Litomyšli.

Univerzita Pardubice je jediná vysoká škola univerzitního typu v Pardubickém kraji. Za dobu své existence, samozřejmě se svoji předchůdkyní, Vysokou školou chemicko-technologickou, vychovala desítky tisíc odborníků. „Z hlediska rozpočtu a finančních prostředků Univerzita Pardubice stále roste. V posledních letech se počty studentů udržují poměrně na stálých číslech, což souvisí s demografickým vývojem ve společnosti,“ vysvětluje rektor univerzity.

„Jsem pyšný na naše špičková pracoviště, vážím si práce učitelů a také badatelské práce. Univerzita je totiž o propojení těchto dvou činností. Kdybych měl vybrat, na co jsem hrdý a co obdivuji, tak to jsou právě vědecké projekty, které mají přesah do výuky. Máme jich celou řadu, některé projekty jsou umístěné na tzv. evropské Roadmap, mapě evropských výzkumných infrastruktur."

„Na naší univerzitě působí odborníci, kteří publikují v těch nejprestižnějších vědeckých časopisech na světě, účastní se světových konferencí, ale jezdí za nimi i další odborníci ze zahraničí. To je věc, která mě dělá velkou radost,“ dodává rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek. 

Článek byl převzat z redakce Český rozhlas Pardubice.