Pardubičtí čtenáři mohou od 1. března využívat novinku a vracet knihy do sdílených biblioboxů. Pokud si zapůjčíte knihu v Krajské knihovně v Pardubicích, bez problému ji můžete vrátit do biblioboxu Univerzitní knihovny. A stejnou službu poskytuje i krajská knihovna. Dvakrát v týdnu budou knihy z biblioboxů krajské knihovny rozmístěných po městě vybírány a na Univerzitu Pardubice se vrátí vždy v úterý. Výpůjčky budou uživatelům univerzitní knihovny z konta odečteny do 5 pracovních dnů. Obě knihovny budou nadále spolupracovat a během roku 2019 chystají další vylepšení. Přestanou se například vydávat papírové společné průkazy s fotografií a nahradí je plastové karty pouze s čárovým kódem.

Facebookové komentáře na její cupcaky jsou plné superlativů. Prý jsou ty nejlepší široko daleko a jejich design je dokonalý. Mimochodem chutnají skvěle. Kvůli nim začala také Barbora Jechová (21) studovat na Fakultě ekonomicko-správní. Vstává v pět hodin, aby dobroty dokončila, a své podnikání nestaví ani tak na výdělku, jako na rozdávání radosti jiným.

Neměla byste ráno dospávat spíš večírek s přáteli, než stát u rozpálené trouby?

Peču už večer.  Připravuji si korpusy a krémy dělám ráno, snažím se dát zákazníkům nejvyšší kvalitu a chci, aby mé produkty byly co nejčerstvější. Je pravda, že jsou dny, kdy v kuse spím jen tři hodiny. S přáteli na večírky samozřejmě chodím, ale dospávání musím následně oželet. Je to něco za něco, vybrala jsem si cestu disciplíny a seberealizace.

A pak jdete do školy?

Do školy chodím třikrát v týdnu, od čtvrtka do neděle pak peču. Například v červnu mám zakázek hodně, protože je nejvíce svateb. Naopak leden je klidnější, protože si každý dává předsevzetí, že nebude jíst sladké, a bude hubnout.

Studujete obor Management malých a středních podniků. Pomáhá vám studium v podnikání?

Cupcaky jsou právě ten důvod, proč jsem začala studovat na Univerzitě Pardubice. Chtěla jsem porozumět věcem, které se mi budou pro mou profesi do budoucna hodit. Podat přihlášku ke studiu na FESku jsem se rozhodla pár týdnů před termínem. Původně jsem o svém povolání měla jiné představy.

Chtěla jsem být bytová designérka, žurnalistka, věnovat se psaní a dalším kreativním věcem. Nikdy mě nenapadlo, že se nakonec rozhodnu pro studium školy, kde je matematika, statistika a účetnictví. Každý den sama sebe překonávám, abych se ve studiu udržela. Ale vím, že to má smysl. Už teď mi škola hodně dala. Získala jsem spoustu informací, které využiji ve svém podnikání.

Kde se nápad na podnikání zrodil?

Neměla jsem v úmyslu s cupcaky podnikat, postupně se to vyvinulo. Původně jsem začala péct pro své kamarády, ale mé produkty zachutnaly i zcela cizím lidem. Založila jsem si facebookovou stránku s tím, že se občas někdo ozve, netušila jsem však, že se to rozjede až takhle. S dalšími a dalšími objednávkami jsem si už musela založit živnost.

Jaký byl váš první cupcake?

Koupila jsem si předpřipravenou směs v supermarketu. Stačilo přidat jen vodu nebo vajíčko a smíchat. Jsem dost kreativní, takže jsem chtěla hlavně zdobit. Tenkrát jsem si svůj první výtvor vyfotila, ale když jej porovnám s tím, co dělám teď, tak se úplně zhrozím. Ale zase vidím ten posun. Tu fotku mám dokonce na Facebooku s popiskem, jak se mi cupcake moc líbí. Přitom je to naprostá hrůza (smích).

Čím jsou ty vaše tak vyhlášené?

Sama úplně nevím, ale je na tom možná vidět, že mám k nim hlubší vztah a své produkty vyrábím opravdu srdcem. V mém okolí dělá cupcaky hodně lidí, ale zákazníci chodí a vracejí se ke mně. Přidaná hodnota je možná v tom, že je nedělám ani tak pro vlastní obohacení, ale pro potěšení ostatních.

Ochutnáváte i cizí cupcaky?

Vlastně je vůbec nejím. Ani cizí ani ty svoje. Když mi ukážete fotky cupcaků, přesně vám řeknu, který kdo dělal. Rukopisy mám nakoukané. Já chci být jiná! Při pečení ochutnám jen korpus, ale krémy nikoliv.

Pak teda nerozumím tomu, jak můžete vyladit chuť.

Zezačátku jsem hodně spolupracovala se svojí maminkou. Ona ochutnávala krémy a já korpusy, pak jsme vše ladily dohromady. Ty recepty mám už v hlavě, používám je automaticky. Vím, kolik čeho kam dát a vím, že to bude vždy stejné.

Jinak maminka mě hodně podporuje a stará se o organizační věci. Chystá nádobí a připravuje podobu stánku na různých akcích. A i když mamku miluju, pečení bych jí nikdy nesvěřila, tohle není její parketa (smích).

Sladké nemusíte?

Čokoládu si dám, ale krémy, dorty a šlehačky nemusím. Zbožňuji brambůrky a mí kamarádi už vědí, co mi mají k narozeninám přinést.

Proč teda nepečete slané varianty?

Tak to je přesně ono, co bych chtěla v budoucnu realizovat. Na food festivalech za mnou často chodí muži a ptají se i na slané cupcaky s masem. Vážně do budoucna uvažuji o tom, že tohle by mohl být další podnikatelský tah a směr, jakým bych se mohla vydat.  Mám teď hlavně plán udělat si bakaláře na Fakultě ekonomicko-správní. Pak bych ráda rozjela více své podnikání a zapojila do něj další lidi. Chtěla bych mít svůj vlastní obchůdek a klidně jít cestou franchisingu a poskytovat licence.

Jaké jsou vaše nejoblíbenější chutě?

Hodně záleží na ročním období. V létě dělám zejména s čerstvým ovocem – malinami, borůvkami, rybízem. S tím vším si dokážu opravdu vyhrát. V zimě jsou extra čokoládové, vevnitř s nutellou a nahoře s kusy čokolády. Poměrně novinkou jsou kinder bueno cupcaky, ještě na podzim jsem je neměla moc vychytané.

Některé výmysly a představy zákazníků musí být hodně náročné.

Je pravda, že s některými nápady si musím vyhrát. Chodila jsem do výtvarky na základní uměleckou školu a modelovala, nebojím se tedy experimentů. Nejzajímavější požadavek od zákazníka byl na cupcaky s tématem Harry Potter. Byl na nich znak relikvie smrti. Když jste se zakousli, byla uvnitř barevná náplň krému, která vám určila, jakou kolej byste v Bradavicích získali. A nedávno jsem pekla na Erasmus day pro Univerzitu Pardubice – borůvkové a čokoládové cupcaky s logem fakult.

Cukrárna plná cupcaků. Váš velký sen.

Jasně, to všechno mám v plánu, ale nechci teď rozjíždět podnikání ve velkém, když stále studuji, a je to momentálně pro mě priorita. Navíc nerada dělám věci napolovic.

Jak velkou máte konkurenci?

Konkurence je v dnešní době už poměrně velká. Necítím se být však ohrožená, mám pořád spoustu objednávek a nové přibývají. Specializuji se sice na cupcaky, ale poskytuji i kompletní sweet bary na svatby a různé společenské akce, postavím stánek se zákusky a dobrotami, nechybí cake pops, což jsou dortová lízátka, jahody v čokoládě, cheesecaky, různé finger food, tedy věci „na zobačku“. Je to celková služba s dovozem na místo včetně aranžmá květin. Nevěsta se nemusí o nic dalšího starat.

Říkala jste mi, že máte doma psací stroj a píšete na něm básně. Nechcete vydat knihu s recepty na ty nejlepší cupcaky?

Mám knihu rozepsanou. Nebude však o sladkých dobrotách, ale o hodně složitých otázkách, které si lidi vůbec nepokládají. Knížka by měla být kreativní s fotkami a ilustracemi, mám kolem sebe spoustu mladých a šikovných lidí a chci je zapojit. Původně měla vyjít v roce 2020, ale nejsem si úplně jistá, že to klapne. Měla jsem navíc autonehodu, která mě na čas vyřadila ze studia a mých aktivit. Až mi bylo lépe, začala jsem v nemocnici přemýšlet o svém byznyse a dalších věcech.

A ta kuchařka?

Nemám to aktuálně v plánu a svoje know-how zatím také šířit nechci.

Já myslela, že dnes večer budou všichni péct podle vašeho receptu.

Stále je to výrobní tajemství.

Cupcaky můžeme alespoň ochutnávat na food festivalech.

Food festivaly jsou moje srdcovka. Jsem ráda, že se potkám s lidmi, kteří mi dávají zpětnou vazbu, vidím jejich reakce, kupují cupcaky ve velkém, některé obličeje si už pamatuji, protože se cyklicky vrací… Stává se, že 1000 kusů je za tři hodiny vyprodaných. Na konci dubna budu mít opět stánek v Hradci Králové na Náplavce. Tak určitě přijďte ochutnat.

Zákulisí Báry Jechové

• Říká si cupcakekářka a typické české cukroví v podobě větrníků a indiánů nemusí
• Jeden cupcake má dokonce vytetovaný na předloktí
• Zatím ji nenapadlo, aby se přihlásila do cukrářské soutěže, nemá potřebu si něco dokazovat
• Pekla cupcaky pro Erasmus day na Univerzitě Pardubice, letěly už i do Řecka a přijeli si pro ně i slovenští zákazníci
• Ráda tancuje, jezdí na kolečkových bruslích a píše úvahy o životě

Foto: Photo Markét a Milan Reinberk

Zájemci o studium měli poslední možnost podat přihlášku ke studiu některého z oborů Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Aktuálně má fakulta 800 studentů a dalších 350 nováčků zanedlouho přibyde. Od bakalářského titulu se mohou dopracovat až k doktorátu. Ve zdravotnické praxi jsou velmi žádaní a budoucí místo mohou získat již při studiu.

Mezi stále oblíbené obory patří Zdravotnický záchranář nebo Všeobecná sestra. Vysokoškoláci během studia získají jak teoretické, tak praktické dovednosti, které je připraví na jejich budoucí povolání.

„Jsem studentem oboru Zdravotnický záchranář. Nabídka tohoto studia mě velmi lákala zejména díky kombinaci medicíny a adrenalinu, který během výuky zažívám. Absolvujeme různé kurzy, například potápění, výcvik v horách, slaňujeme a učíme se sebeobraně,“ říká student Jan Černohous, který se dostal na svůj vysněný obor. Místo na oddělení ARO má už jisté, osvědčil se totiž během své povinné praxe.

Každý rok se do oboru Zdravotnický záchranář hlásí stovky uchazečů. Stejně jako na obor Všeobecná sestra, kterých v nemocnicích a zdravotnických zařízeních stále není dostatek. „Zájem uchazečů o tyto dva obory převyšuje až čtyřnásobně kapacitní možnosti výuky na naší fakultě. Naše studijní obory patří každoročně k těm nejvyhledávanějším na Univerzitě Pardubice,“ říká děkan fakulty profesor Josef Fusek.

Další odborníci ve zdravotnictví

Fakulta vychovává i další odborníky – radiologické asistenty, zdravotně-sociální pracovníky nebo porodní asistentky. Tou se zanedlouho stane i studentka Nikola Skalová, která je právě ve třetím ročníku. Rozhodla jsem se pro studium porodní asistentky a ničeho nelituji. Zamilovala jsem se hned na první přednášce a pořád mě to nepřešlo,“ říká vysokoškolačka.

Absolventi bakalářských programů mohou odejít rovnou do praxe, nebo pokračují v dalším studiu. Ať už si zájemci vyberou jakýkoliv obor, o zaměstnání nebudou mít nouzi. Uplatní se ve zdravotnických a sociálních zařízeních, v nemocnicích, v porodnicích, u zdravotnické záchranné služby, ve vysoce specializovaných centrech, ambulancích či domácí péči. Mohou pracovat samostatně nebo v týmu dalších odborníků, mohou se ucházet o práci v celé Evropské unii.

Fakulta disponuje moderními učebnami, které jsou vybavené nejnovějšími technologiemi, modely, přístroji, pomůckami a různými typy simulátorů, které je kvalitně připraví na reálnou praxi. Od loňského podzimu navíc Fakulta zdravotnických studií jako první v ČR vlastní nejnovější verzi simulovaného pacienta, který zlepšuje výuku napříč všemi studijními obory.

„Dokáže nasimulovat různé scénáře akutních stavů jako anafylaktický šok, reaguje fyziologicky na podané léky, umožnuje zevní krvácení. Studenti na něm trénují nácvik rozšířené neodkladné péče jako elektroimpulzoterapii, punkce pneumothoraxu, zavedení hrudní drenáže, zajištění dýchacích cest včetně koniopunkce a mnoho dalších výkonů,“ přibližuje využití pomůcky pro výuku proděkanka pro vnitřní a vnější vztahy Eva Hlaváčková.

Na praxi na Maltu, do Finska či Řecka

Během studia se studenti mohou zapojit do nejrůznějších zajímavých projektů a aktivit. „Jsou jimi studijní pobyty a pracovní stáže v zahraničí, exkurze a stáže na speciálních pracovištích, semináře a besedy s významnými odborníky z praxe, národní i mezinárodní vědecké odborné konference, různé typy projektů, zážitkové semináře či modelové situace umožňující studentům simulovat a prožít na vlastní kůži konkrétní situace z jejich budoucí praxe,“ doplňuje proděkanka Hlaváčková.

Velmi oblíbené jsou u studentů právě studijní pobyty. Sbírat zdravotnické zkušenosti, a nejen ty, mohou v 9 evropských zemích, s nimiž má fakulta partnerské dohody. Například v Řecku, Španělsku, Finsku, Litvě, Turecku, Portugalsku nebo na Maltě.

„Praxe v nemocnici Mater Dei na Maltě mě obrovsky posunula dopředu, ať už po profesní či jazykové stránce, a možnost žít dva měsíce v cizině byla ohromně obohacující zkušenost,“ říká student Honza.

Na svou zahraniční stáž v litevské nemocnici nedá dopustit ani studentka Zuzana Kadlecová. „Získala jsem zde cenné zkušenosti, které bych tady nezískala ani za několik let. Zdokonalila jsem se nejen v anglickém jazyce, ale naučila se i základy litevštiny. Měla jsem možnost pracovat v jiném systému a zkusit si trochu jiný druh práce, za což jsem velmi ráda.“

Podoba přijímacích zkoušek

Přijímací zkoušky mají písemný charakter a zahrnují test z biologie, fyziky nebo společenských věd a v případě zdravotnického záchranáře i test fyzické zdatnosti. Pro ty, co si nejsou příliš jistí v biologii, z níž se přijímačky dělají na všechny obory, mohou navštěvovat přípravné kurzy. Vylepšit si mohou i své znalosti v matematice. Veškeré informace jsou na webových stránkách fakulty.

Setkání se uskuteční v sobotu 9.3. a je určeno pro studenty Univerzity Pardubice. Zaměřuje se na oblast psychohygieny, relaxace a systematické práce s tělem jako prevence zvládání stresových a zátěžových situací.

Můžete se těšit na:

• relaxační techniky
• práci s tělem
• verbální i nonverbální techniky
• expresivní techniky využívající prvků muzikoterapie, arteterapie a dramaterapie

Co vám může výcvikový kurz přinést?

Kurz nabízí uvědomění si propojenosti tělesných a psychických funkcí a jejich využití jako aktivní zdroj podpory a prevenci stresu. Kurz probíhá výcvikovým charakterem ve dvou po sobě následujících dnů v prostorách Univerzity Pardubice.

Seminář je zdarma. Každý účastník obdrží certifikát.

Chemie je podle něho nejlepší obor ze všech, i když se k ní dostal spíš z „hecu“. Zamiloval si ji natolik, že své znalosti předává jako středoškolský pedagog. Studenty baví nejrůznějšími pokusy, spravuje svůj chemický web a vlastní největší sbírku periodických tabulek na světě. Láska k chemii neopouští absolventa Univerzity Pardubice Michaela Canova ani poté, co se začal pohybovat ve vysoké politice.

Studoval jste ještě pod hlavičkou Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích. Co Vám studium dalo?

Dalo mi strašně moc. Především pocit (byť ze zpětného pohledu poněkud přehnaný), že konečně něčemu rozumím, že jsem v něčem odborník. Pomohlo mi to rozvinout logické uvažování atd. A navíc mi to dalo základ mé budoucí profese učitele chemie, zprvu na základní škole v Chrastavě a posléze na střední škole v Liberci, kde jsem spojil svůj zájem o chemii spolu se zájmem o práci s mládeží, jejíž základy jsem taktéž získal v Pardubicích, když jsem během studia vedl několik dětských oddílů.

A také mně pomohlo při rozšiřování mé kvalifikace, když jsem již při zaměstnání vystudoval učitelství matematiky a fyziky na MFF UK, tak jsem měl jako absolvent VŠCHT skvělé základy i pro tyto dva propojené vědní obory. Jsem rád, že mám poctivé vysokoškolské vzdělání a nejsem absolvent nějaké pochybné „vejšky“, kde dnes nabízí za úplatu vystudování kdejaké pavědy.

Jaké vzpomínky se vám vybaví?

Krásná studentská léta. Jako vysokoškolák jsem si ale chtěl také užít maximálně prázdniny. A proto jsem vždy chtěl všechny zkoušky úspěšně absolvovat napoprvé. A to se mně i podařilo, někdy dokonce v předtermínu.  Což byl na škole, která byla pověstná tím, že každý, kdo jen trochu neuměl, od zkoušky nemilosrdně vyletěl, velký úspěch, ne-li zázrak.

Kdybyste měl možnost studovat dnes, vybral byste si stejný obor?

Asi ano. I když dnes je mnohem více možností. Chemie je zkrátka ale nejlepší.

Čím si vás tolik získala?

V prvním ročníku gymnázia jsem byl zralý z chemie na propadnutí. Učit se ji bylo pod mou úroveň. Ke konci prváku jsme psali nějakou písemku a celá třída dostala pětku. Naše chemikářka zuřila, ale řekla, že na mě jediného se nezlobí, že ví, že na víc nemám. Tím mě strašně urazila a já se poprvé v životě začal chemii učit. Pochopil jsem, jak je krásně logicky stavěná a začala mě strašně bavit. A pak už to šlo ráz na ráz.

Vytvořil jste dokonce vlastní odborné webové chemické stránky. Proč vznikly?

Paradoxně prvotním impulsem byla má lenost. Jako učitel na gymnáziu jsem bytostně nesnášel tzv. konzultace, ke kterým nás nutilo vedení školy, spočívající v doučování studentů, kteří chyběli či nepochopili probíranou látku. Chtěl jsem mít něco, na co je jednoduše odkáži, co je přesně udělané tak, jak to vyučuji, včetně podrobného vysvětlení a včetně příkladů na procvičení. Zároveň se tehdy do Čech rozšířil internet. A tak jsem spojil příjemné s užitečným a začal své materiály dávat na své webové stránky.

A vás to začalo bavit.

To mě začalo neskutečně bavit a stránky se během let velmi rozšířily. A jsem rád, že dle ohlasů je dodnes používají studenti nejen středních, ale i vysokých škol z celé republiky. I když je fakt, že jsem se dočkal i oprávněné kritiky, že po designové formě zastaraly. Nejsem ale schopen je zmodernizovat a navíc je mně to jedno. Pro mě je stěžejní obsah a ten je snad stále aktuální.

Jste také sběratelem periodických tabulek chemických prvků. Kolik jich máte a odkud pocházejí?

Mám jich přes pět set v různých jazykových verzích a původ je velmi různorodý. Nejjednodušší to bylo u běžných jazykových verzí. Ty byly k nalezení na internetu. Ale i zde jsem pátral a hledal v názvech prvků i ty nejjemnější rozdíly, jaké jsem třeba nalezl mezi portugalskou a brazilskou portugalštinou. Další jsem získával přes naše velvyslanectví po celém světě – poslední úlovek je např. v jazyku Darí používaném v Afganistánu. Dalším oslovováním nejrůznějších chemických ústavů či zástupců jazykových menšin taktéž po celém světě. Někde pro mě tu tabulku dokonce vytvořili, např. v jazyku Sesotho používaném v jižní Africe. Jeden kolega mi např. přivezl nádhernou tabulku v laoštině. Mnoho tabulek ale mám i neúplných, získaných ze slovníků. K řadě z nich jsem se též docela dobrodružně prokousával, protože i jazyky těch nejzapomenutějších menšin mají zpravidla své názvy pro železo, zlato, stříbro, měď a olovo. A často také pro síru či rtuť.

Takže chemické prvky dokážete pojmenovat ve spoustě jazyků. Jak se řekne třeba železo a rtuť?

Železo například čukotsky pylvyntyn, v lesní jukagirštině ludul, v tundrové čuo, v krymské tatarštině demir či v malgaštině železo označuje slovo, kterým se běžně u nás oslovujeme: vy. Rtuť slovensky ortuť,  vepsky artuť, v některých nářečích komijštiny yrtuť či urtuť, v mnoha jazycích v překladu živé stříbro jako například karelsky elohopie, mokšansky  aeriksija či ve faerštině kyksilvur, další názvy jsou např. čečensky ginsu nebo maďarsky higany atd. atd. 

Chemii dodnes učíte na gymnáziu, co na tom baví vás a naopak vaše žáky?

Již po dobu starostování jsem učil v omezeném rozsahu. Nyní, jako senátor, učím úplné minimum, tj. dvě hodiny týdně ráno v pondělí. Více si nemohu z časových důvodů dovolit. Ale na nulu jít nechci. Alespoň se každý týden na chvilku ponořím do chemie a zároveň mezi mladé. Baví mě to tím více, čím je pro mě výuka vzácnější. Zda to baví i mé svěřence, za to bych ruku do ohně nedal. Nepatřím zrovna mezi nenáročné. Ale snažím se, aby hodiny byly i zábavné.

Vracíte se někdy na svou alma mater nebo jen tak do Pardubic?

Na alma mater jsem nenápadně dvakrát nakouknul, když jsem byl v Pardubicích služebně. Ale jinak se nevracím. Čas je bohužel neúprosný a do studentské řeky již znovu nevstoupím.

Proč jste se rozhodl vstoupit do politiky a posléze kandidovat do senátu?

Do politického dění jsem spadnul v době sametové revoluce. Pak to tak nějak vyplynulo, že jsem se stal neuvolněným místostarostou (tzn. při plném vyučování na gymnáziu) v městečku Chrastava, kde žiji. Co jsem se stal starostou, zajímal jsem se o politiku čím dál tím více, až jsem zkusil kandidaturu právě do senátu a bylo to.

Měl jste politické ambice už během studia?

No tak to vůbec. Štvalo mě, že žiji za železnou oponou, že se nikam do západního zahraničí nemám šanci ani podívat, někdy jsem se při poslouchání Svobodné Evropy zasnil, že se to jednou změní, ale o tom, že bych se jakkoli politicky angažoval, tak to mě až do sametové revoluce opravdu nikdy ani nenapadlo.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Předpokládám, že dotaz směřuje k chemické oblasti. Takže asi to, že řada mých studentů šla chemii studovat buď přímo, nebo šla alespoň na obory, kde má chemie své významné místo. A že jeden z mých nejlepších studentů získal stříbrnou medaili na celosvětovém mezinárodním kole chemické olympiády. Prozradím, že se jednalo o vnuka herce a komika Luďka Soboty. Dnes pracuje ve špičkovém chemickém výzkumném ústavu. Bohužel ne u nás, ale v Bavorsku.

Co byste poradil studentům, kteří chtějí uspět ve své profesi?

Musí je to, co dělají, nebo to, v čem budou chtít jednou uspět, bavit. A také se musí připravit na to, že nic není zadarmo, že se své profesi budou muset opravdu věnovat. Pokud tedy chtějí opravdu uspět.

Ing. Michael Canov je český politik a středoškolský pedagog. Titul Ing. získal na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích v roce 1983 (dnes Univerzita Pardubice). Poté pracoval v podniku v Rybitví, který spadal pod Synthesii Semtín. U chemiků strávil i svou vojenskou službu. Postupně si rozšířil vzdělání pedagogickým studiem a učitelstvím fyziky a matematiky na MFF UK v Praze. Začínal jako učitel na základní škole v Chrastavě, později učil chemii, fyziku a matematiku na Gymnáziu a Střední odborné škole pedagogické Jeronýmova v Liberci. Zde, i při své funkci starosty (od 2002), působí na částečný úvazek dodnes. Od roku 2012 je také zastupitelem Libereckého kraje a v roce 2016 byl zvolen senátorem za Liberecko. Spravuje vlastní chemický web (http://canov.jergym.cz/) a pyšní se největší světovou sbírkou periodických tabulek. Kdyby se, podle jeho slov, znalost jazyků posuzovala jen podle znalosti názvů chemických prvků, byl by polyglotem.

Začali na Státním zámku Bučovice. Nyní jsou v terénu znovu. Restaurátoři z Univerzity Pardubice nově pracují na zámku v Telči, kde je renesančních štuků hned několik. Letos je přitom ještě čeká průzkum Letohrádku Hvězda, Rondelu Jindřichova Hradce nebo zámku Kratochvíle. Mapují i další menší štukové lokality po celém území Čech a Moravy. Jak se totiž ukazuje, i zde jsou štuky nebývalé kvality.

To, že svůj průzkum, rozsahem velmi náročný, začali experti z Fakulty restaurování Univerzity Pardubice (UPa) právě na zámku v Bučovicích, byla spíše náhoda. Tamní kastelánka totiž zareagovala na jejich výzvu a zájem o štukovou výzdobu jako první. A tak začal průzkum objektu, který postupně získával přesnější obrysy. Na zámku se nakonec s přestávkami zdrželi téměř půl roku. A výsledek? Unikátní komplexní metodický postup, který se uplatní při průzkumech dalších štukových objektů. V případě potřeby poslouží výsledky průzkumu také jako podklad pro restaurování. Navíc se díky bádání podařilo odhalit mnohé nedostatky v odborné literatuře mapující „bučovický“ štuk.

Císařský pokoj restaurátory doslova ohromil

Bučovický zámek patří mezi nejvýznamnější příklady renesančních památek u nás. Svou krásou a bohatostí architektury i vnitřní výzdoby si právem vydobyl označení Perla Moravy. Štuková výzdoba interiérů se datuje do počátku 80. let 16. století a dochovala se ve dvou místnostech východního křídla v přízemí. Nejhonosnější výzdobu najdeme v tzv. Císařském pokoji, ve kterém ústřední výzdobu tvoří štukový erb. „Dominantu, která poutá na první pohled, tvoří čtyři figurální štuky v lunetách a strop bohatě zdobený štukem, nástěnnými malbami i deskovou malbou, to vše dotvářené zlacením, barevnými skly imitující drahé kameny. V bočních lunetách pak najdeme busty římských císařů. I když se jedná o celkem malý sál, koncentrace výzdoby a krásy je, řekla bych, ohromující,“ popisuje unikátní bučovické štuky Ing. Renata Tišlová, Ph.D., z Fakulty restaurování Univerzity Pardubice.

Popsali strukturu štuku

Všechny tyto části výzdoby provedené ve štuku restaurátoři podrobili průzkumu. Chtěli popsat a zrekonstruovat techniku štuku, provést rozbor skladby štukových malt a povrchových úprav. Práci jim ale poněkud ztížilo restaurování celého sálu v 50. letech 20. století. Pod nánosy druhotných úprav museli nejprve nalézt a zorientovat se v původních materiálech a vrstvách. „Při průzkumu jsme odzkoušeli a použili řadu průzkumových technik, pomocí nichž jsme zjistili strukturu štukových vrstev od vnitřních částí a materiálů až k povrchu. U takto významného objektu jsme chtěli současně provést průzkum s minimálním fyzickým zásahem do děl a maximální snahou o neinvazivní průzkum. I když se ukázalo, že velmi pozorný vizuální průzkum je stejně dobrý a může přinést cenné informace stejně jako sofistikované průzkumové techniky,“ dodala Renata Tišlová, která si současně pochvalovala i zapojení studentů do této akce. „Při mapování a grafickém zpracování poškození štukové výzdoby nám pomáhali současní studenti magisterského stupně. Jeden z nich se problematice štuku věnuje hlouběji také v rámci své diplomové práce,“ říká. Díky obdobným projektům mají studenti jedinečnou šanci aktivně spolupracovat a zapojovat se do takto významných akcí a sbírat cenné zkušenosti.

Průzkum rozporuje některé informace

Průzkumem štuků bučovického zámku navíc restaurátoři Univerzity Pardubice pomohli zásadně přehodnotit některé poznatky, které byly o tamní štukové výzdobě dosud publikovány. Týkají se například otázky autorství, vlastní koncepce či výkladu výzdoby. Zásadní rozporování pak nastalo i na úrovni techniky a materiálové skladby štuku. „Například od restaurování sálu v roce 1955 se v odborné literatuře uvádí a dále přejímá informace k materiálu štuku, kterým měla být terakota povrchově upravená na bílo.  V rámci průzkumu jsme ale objevili, že jediná socha z terakoty je socha Marse. Ostatní jsou z vápenného štuku na dřevěné konstrukci,“ uvádí jeden příklad Renata Tišlová. Unikátní poznatky také nedávno představili během společného workshopu na bučovickém zámku, kde spolu s dalšími odborníky diskutovali o jejich vlivu na aktuální stav poznání této významné renesanční lokality.

Technika štuku má své kořeny už ve starověku

Renesanční štuk je druh omítky, který je plasticky zpracován. Podle uměleckých kvalit ho lze zařadit na pomezí výtvarných technik – sochařství a malířství, někdy dokonce architektury, protože může vytvářet jakési architektonické celky nebo členění. „Jedná se o velmi starou výtvarnou techniku, která byla rozvinuta již u starověkých kultur a v renesanci došlo pouze k jejímu ´vzkříšení´ a znovuobjevení,“vysvětluje Renata Tišlová. Díky renesančním mistrům putujícím z Itálie do střední Evropy můžeme řadu výjimečných památek ve štuku najít i u nás. Od poloviny 16. století se totiž tato technika šířila i na území Čech a Moravy. Renesanční mistři se snažili napodobit lehkost, jemnost a bělost antických štuků, se kterými se seznámili prostřednictvím dochovaných římských památek. Cestou experimentů a zkoušek vytvořili recepturu, díky níž bylo možné této jemnosti a bělosti docílit. A ta se poté v různých variantách šířila dále do Evropy.

Průzkumy památek provádějí restaurátoři spolu se studenty z Fakulty restaurování UPa v Litomyšli v rámci 5letého výzkumného projektu, který začal v březnu minulého roku (2018). Ten se zaměřuje na renesanční a manýristické štukatérství v období do roku 1620 na našem území. Podívá se na ně formou mezioborového výzkumu založeného na spolupráci historických oborů, památkářů a restaurátorů s podporou přírodovědného sektoru. Informace získané analýzou pramenů, starších restaurátorských dokumentací, fotografií a jiných záznamů napomohou při zmapování historických oprav a zásahů. Navíc poslouží pro syntetické zpracování uměleckohistorického i technologického vývoje štukatérství nejen na našem území, ale i pro jeho zařazení do středoevropského kontextu.

Pravidelně plave, sama se učí německy a jako dobrovolník tráví dvě hodiny v týdnu s dětmi, jejichž životní situace není zrovna růžová. Studentka Kristýna Škopová z Berouna se nechává motivovat ke všem těmto aktivitám díky programu DofE, který se zrodil ve Velké Británii. Když ho dodrží, získá po půlroce ocenění, které ji může otevřít cestu k dalším cílům. Obdrží totiž Mezinárodní cenu vévody z Edinburghu.

„Ocitla jsem se v cizím městě, kde nikoho neznám. Nechtěla jsem se po škole nudit. Myslím, že sama bych se do žádných aktivit nedokopala. Ale když už jsem se jednou rozhodla na sobě pracovat, je tohle dobrá příležitost. Cíle si sama stanovím a sama také plním,“ říká dvacetiletá Kristýna, proč se do motivačního programu DofE přihlásila.

Na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice studuje v prvním ročníku historii a slavistická studia. Jako jazyk si vybrala slovinštinu. Jednou bude možná překládat z této jihoslovanské řeči, ale dnes nechce po vyučování zahálet a nic nedělat. Když se náhodou na jedné z přednášek k dějinám umění dozvěděla o programu DofE, měla jasno. Už během prezentace Ondry, který je vedoucím programu, věděla, že tohle je přesně to, co ji nakopne.

Přitom je to vcelku jednoduché. Stačí se věnovat třem aktivitám, ve kterých se bude zdokonalovat a rozvíjet svůj talent. Každý splněný „úkol“ pak poctivě zapisuje do aplikace DofE. Záleží na každém studentovi, jaký zájem si vybere. Důležité je naplnit tři oblasti aktivit – zdokonalit se v dovednostech, sportovat a pracovat jako dobrovolník.

Kristýna působí v nízkoprahovém centru Free Klub v Pardubicích, kde se setkává s dětmi a teenagery, kteří se ocitli ve složitých životních situacích. Hraje si s nimi, pomáhá jim se školou a řeší s nimi také různé úkoly.  „Hodinu týdně také plavu, chci se alespoň trochu hýbat. Hodinu v týdnu se učím německy, protože jazyk by se mi jednou při psaní odborných prací mohl hodit. A pak – mě vždycky zajímalo, jaké to je pracovat s dětmi ze sociálně slabších rodin,“ vysvětluje studentka a dodává: „Mým cílem je uplavat určitý počet bazénů a dále tuto metu překonávat. Program neznamená, že se jen něčemu věnujete, ale dáváte si i vyšší cíle.“

Po páté hodině strávené ve vodě se překonala a uplavala o šest bazénů více. Podvádět ji zatím nenapadlo, možná právě proto, že až bude v ruce držet certifikát, může se o svém osobním rozvoji a motivaci pochlubit budoucímu zaměstnavateli v životopise. Přestože už se pomalu blíží do finále a své mety téměř splnila, nehodlá s tím vším ze dne na den seknout. Je rozhodnutá dále pokračovat. Určitě by se chtěla dál věnovat dobrovolnictví a zapojit se do pomoci starým lidem nebo dělat lepší život zvířatům.

 „Zní to asi divně, že bych měla dostat cenu příslušníka královské rodiny jen za to, že jsem vydržela plavat nebo se učit německy. Mně to zase tak divné nepřijde. Je to vcelku dobrý nápad, jak motivovat studenty, aby na sobě pracovali. Program vás donutí nic neodkládat,“ říká vysokoškolačka. K získání bronzového stupně v programu jí stačí splnit už pár hodin. „A vlastně jsem ještě na něco zapomněla. Na závěr musím vyjet na dvoudenní dobrodružnou expedici,“ dodává Kristýna.

Více o programu čtěte na stránkách www.dofe.cz.

Přečtěte si, jak univerzita pomáhá

Na studentská léta vzpomíná teď docela často. Kvůli byznysu jezdí z Pardubic vlakem na Slovensko. Jeho cesta na nádraží vede záměrně kolem studentských kolejí. Absolvent Univerzity Pardubice René Hroneš (43) vystudoval Fakultu ekonomicko-správní a nyní pracuje jako ředitel Skiareálu ve Špindlerově Mlýně. Pod jeho vedením získalo lyžařské horské středisko už čtyři Oskary.

V roce 2018 získal „Špindl“ Oskara za nejlepší lyžařské středisko v České republice. O jakou cenu jde?

Ano, již po čtvrté v řadě jsme získali ceny World Ski Awards za nejlepší lyžařské středisko u nás. V soutěži se každoročně utkají věhlasné lyžařské resorty z celého světa a sjedou se do rakouského Kitzbühelu.

Kdo rozhoduje o vítězi?

V soutěži hlasují přední odborníci na lyžařský průmysl a horské hoteliérství, ale i stovky tisíc lidí z široké veřejnosti. Moc si toho vážíme. Jsem celkově pyšný na to, kam se nám za těch šest let podařilo středisko posunout. Špindlerův Mlýn měl vždy pověst vyhlášeného střediska, ale my jsme posunuli jeho laťku mnohem výše.

Začínáme se přibližovat lyžařským střediskům v zahraničí?

Přestože jsou Krkonoše oproti resortům v Rakousku nebo třeba v Itálii malými horami, službami a úrovní se s nimi již porovnávat můžeme. Za uplynulé roky jsme do areálu investovali více než šest set milionů korun. Zásadně jsme zmodernizovali zasněžovací systém, zvýšili bezpečnost lyžování, rozšířili sjezdovky, vybudovali moderní vyhřívanou šestisedačku ve Svatém Petru a návštěvníkům nabídli i komfortní čtyřsedačku na Horních Mísečkách. Lidé si navíc nevybírají zimní střediska už jen podle počtu kilometrů sjezdovek, které rezort nabízí, ale je důležité jim nabídnout i přidanou hodnotu, komplexní zážitek. Proto se snažíme modernizovat také bary a restaurace, rozšířit atrakce. Chceme, aby si návštěvníci užili Špindlerův Mlýn na lyžích i bez nich, a to během dne i večera.

Co odborníci v soutěži hodnotí?

Hodnotí infrastrukturu, moderní přístupy, neusínání na vavřínech a posouvání střediska neustále dopředu. To vše máme. Hodně je ceněn náš inovativní přístup v oblasti prodeje skipasu – Gopass.  Jde o náš věrnostní program, který propojuje všechna střediska Tatry mountain resorts. Jedná se o světový trend, kdy si lyžaři mohou kupovat skipasy na internetu z pohodlí domova, a navíc za výrazně nižší cenu než na pokladnách. Letos jsme navíc zavedli samoobslužné automaty GOPASS TICKETS a na příští sezónu chystáme flexi ceny po vzoru slovenských středisek. Toto je oblast, ve které si dovolím říci, že jsme lídry v oboru. Rozhodně v evropském měřítku. Toto naše know-how je opravdu žádané a často k nám jej jezdí vyzkoušet i zástupci z řady zahraničních středisek.

Zní to od vás tak snově. Máte i nějaké rezervy?

Rezerv máme samozřejmě spousty, pořád je co zlepšovat. Modernizace je nikdy nekončící proces, takže z hlediska hardwaru máme před sebou další a další investice. V  současné době dává nejvíce zabrat nedostatek pracovních sil a jejich kvalita. Je to problém asi i v jiných oborech. Snažíme se ve všech našich činnostech přizpůsobit trendům, řadu procesů automatizujeme, ale některé služby zkrátka robotem nenahradíme. I tak jsme však největším zaměstnavatelem ve městě i regionu. Přes zimu máme přes 650 zaměstnanců a v létě bezmála dvě stovky.

Být ředitelem skiareálu. Je tohle zatím váš profesní vrchol, nebo máte ještě jiné ambice?

Po studiích jsem začínal v soukromém sektoru, v žádném případě jsem neměl plány budovat si kariéru. Všechny moje aktivity ale vždy mířily na hory a za sněhem. Je to zřejmě ovlivněno tím, že jsem se narodil a vyrůstal ve Špindlerově Mlýně a ke zdejšímu skiareálu jsem měl vztah odjakživa.

„Špindl“ je taková startovní čára.

První zkušenosti jsem nasbíral v rámci pořádání nejrůznějších akcía závodů. Když před šesti lety převzala Skiareál ve Špindlu do dlouhodobého nájmu společnost Melida, viděl jsem příležitost stát se součástí něčeho, co mé rodné město posune o zásadní kus dál. Přihlásil jsem se proto do nově otevřené pozice na marketingu, pak se stal marketingovým a obchodním ředitelem a od loňského roku ředitelem celé společnosti.

Je to dobrý pocit?

Je skvělé mít přímý a rozhodující vliv na to, jakým směrem se bude skiareál a zároveň hlavní tahoun byznysu ve Špindlerově Mlýně ubírat, jak bude v budoucnu naše horské středisko vypadat. Ano, je to v současnosti můj profesní vrchol. Skiareál je součástí nadnárodní společnosti Tatry mountain resorts (TMR) a její aktivity v rámci leisure byznysu se v Čechách stále rozrůstají. Spadá pod ni již i lyžařské středisko Ještěd, nově také golfové resorty Kaskáda Golf Rezort Brno a Ostravice. Svůj další růst vidím tedy nejen v řízení lokálního byznysu, ale i v řízení celorepublikových aktivit.

Studoval jste Fakultu ekonomicko-správní na Univerzitě Pardubice. Uplatnil jste získané znalosti v pozdějším zaměstnání?

Ano, studoval jsem věhlasnou „FESku“. Nevzpomínám si už přesně na název oboru, možná jsme ani tenkrát neměli žádnou další specializaci. Náplň studia ale odpovídá už názvu fakulty. Jde o široký záběr od poměrně detailního studia mikro a makro ekonomie, až po právní stránku problematiky. Tím, že byl záběr tak velký, musím uznat, že dříve nebo později jsem narazil na to, že využívám něco snad z každého předmětu, který jsem na FES studoval.

Věděl jste už na vysoké škole, kam budou směřovat vaše profesní kroky?

Jasně. Věděl jsem, že budou směřovat na hory a za sněhem. Jen jsem neměl příliš jasno v tom, jak znalosti ze školy využiji. Kromě specializace na nejvyšší úrovni vám dá vysoká škola hlavně i celkový přehled a rozhled. Naučí vás přemýšlet v širších souvislostech, naučí vás vnitřně si třídit podstatné od nedůležitého. Alespoň mně toto alma mater dala. Takže toto všechno jsem využil jak ve svém následném podnikání, tak i nyní ve vrcholné manažerské pozici.

Jak vzpomínáte na Pardubice a studentská léta?

Teď docela často. Tím, že je část byznysu, kterému se věnuji, na Slovensku a v Polsku, musím tam poměrně často cestovat. A autem je to přece jenom daleko, takže hodně využívám vlaky. No a nejbližší nádraží na hlavním tahu je pro mě právě v Pardubicích. Občas se schválně cestou na vlak projedu kolem studentských kolejí v Polabinách a zavzpomínám si. Vyhlášené kluby „Áčko“ a „Béčko“ byly centrem studentského života, kde nás tenkrát co týden bavily tehdy začínající neznámé kapely, jako třeba Vypsaná Fixa.

Ono se taky ledasco změnilo.

Jasně. Krásnou moderní knihovnu a studovnu „za nás“ tenkrát teprve stavěli, takže jsem si ji moc neužil. Otevřena byla, myslím, až v mém posledním ročníku. Celkově se hodně dopředu posunuly i samotné Pardubice, centrum města prošlo modernizací. Myslím si, že jestli pro mě byly Pardubice skvělým místem pro studium už tenkrát, tak v současné době to musí být naprosto úžasné. No a samozřejmě nesmím zapomenout ani na další pozitivum mých studentských let. Hned v prvním ročníku jsem si tu našel krásnou a chytrou slečnu, z níž se mi povedlo udělat krásnou a chytrou manželku. A jsme spolu dodnes (smích).

Co byste poradil studentům, kteří chtějí uspět ve své profesi?

Musíte milovat, co děláte. Musí vám to být blízké, abyste to dělali rádi. Jenom tak to můžete dělat naplno a dobře. Mě osobně baví dělat lidem radost a na mé práci mám rád právě to, že jde o obor, za kterým jezdí lidé na dovolenou. Jsou plní očekávání a jezdí si čas strávený u nás a veškeré naše služby užít. Na nás je, abychom jejich očekávání splnili a aby na dovolenou rádi vzpomínali a chtěli se vrátit. V podstatě to máme strašně jednoduché, klienti k nám přijíždí nadšení, zážitek z dovolené jim můžeme maximálně zkazit. To samozřejmě myslím s nadsázkou. Zkrátka mě baví řídit firmu, která vytváří zážitkové produkty, ať už jde o lyžování, gurmánské záležitosti v našich horských restauracích a aprés-ski barech nebo další netradiční zážitky na horách.

Jaké to jsou?

Letos jsme například začali návštěvníkům nabízet zážitkové jízdy rolbou, zážitkové večeře, nocleh v expedičním táboře, kdy si mohou stát na jednu noc členem horské expedice a přečkat mrazivou noc ve stanu na vrcholcích Krkonoš, nebo třeba Picnic Tour – výlet rolbou s horským svařeným vínem, sýrovým fondue a prosecco sabráží.

Není pochyb o vašich organizačních schopnostech. V minulosti jste se podílel na přípravě sportovních snowboardových soutěží. Chystáte něco dalšího?

Hory a sníh mě odjakživa baví. Vždycky jsem proto své aktivity včetně těch pracovních směřoval do této oblasti. Pořádání nejrůznějších sportovních akcí, které souvisely s lyžemi nebo snowboardingem, tak bylo jednou z mých dřívějších aktivit. Před více než deseti lety jsem například stál se svou firmou u zrodu největší domácí snowboardové akce Snowjam, kterou se nám postupně podařilo vyprofilovat až na úroveň světového poháru ve snowboardingu. V průběhu let se nám tak povedlo dostat k nám do Špindlu světový závod, na kterém se předávali křišťálové glóby pro nejlepší závodníky celé série, a na který se v předolympijském roce pravidelně sjíždějí ti nejlepší jezdci z celého světa, aby získali potřebné kvalifikační body na Olympijské hry.

Že by další výzva?

To asi ne. Ve své současné profesi se již těmto organizačním věcem nemohu věnovat. Každopádně společnost, kterou řídím, často pořádá své vlastní sportovní a kulturní akce pro veřejnost. Jde třeba o tradiční Špindl Ski Opening, pravidelné menší eventy v průběhu zimy a letos se zásadně podílíme i na organizaci Světového poháru v lyžování žen. Ten se uskuteční 8. a 9. března ve Svatém Petru a i tady všude jsem schopen těžit ze svých organizačních zkušeností.

Kde se vidíte za deset let?

Já doufám, že stále na horách. V létě je tu krásně a v zimě padá sníh. A přál bych si, aby za deset let byl Skiareál Špindlerův Mlýn nejmodernější zimní středisko v Čechách s novými sjezdovkami a lanovkami a jednoznačně udával trendy v oblasti cestovního ruchu.

V příloze naleznete přijatá usnesení 149. zasedání Pléna České konference rektorů, které proběhlo 14.2.2019 na Masarykově univerzitě v Brně.

Rusko chce být opět impériem a Česká republika by se k němu podle historika Zbyňka Vydry neměla přimykat

Rusko je velká neznámá – politicky, ekonomicky i demograficky. Podle historika Zbyňka Vydry z Univerzity Pardubice, který se specializuje na ruské dějiny, by se proto Česká republika neměla na tuto zemi příliš vázat. Rozhodně se to týká jaderné energetiky a možná i dodávek ropy a zemního plynu. Ačkoliv vojenský útok z východu podle něj nehrozí a Moskva je menší nebezpečí než Peking, představuje Putinův režim se sklony k autoritářství pro Evropu problém.

Dovedeme se o Rusku bavit racionálně, bez emocí?

Byl bych rád, kdybychom to dokázali, obávám se však, že nám to moc nejde. Je to ale těžké, zejména v případě lidí z generace, která má negativní zkušenosti ještě ze sovětské éry. Chápu, že ti, kdo mají osobní zkušenost z roku 1968, se i na současné Rusko dívají prizmatem tehdejší okupace. V posledních letech se mi zdá, že česká společnost je vůči Rusku velice vyhraněná a máme tu dva extrémní póly: buď ho adorujeme, nebo nenávidíme. Málokdo je ochoten akceptovat nějakou střední cestu.

Ohrožuje nás Rusko? BIS vydala zprávu, která před jeho pronikáním do ČR varuje.

Osobně se jako člověk ohrožen necítím. Ale jako občan Česka a obyvatel Evropy určité ohrožení vnímám. Ne sice tak velké jako v případě pronikání čínského vlivu, ale nebezpečí tady je. Nejen pro ČR, ale pro celou Evropu. Hodně to souvisí s politickým vývojem v Rusku, který je v rozporu s liberálním pojetím demokracie, a s trvalým imperiálním uvažováním ruských politiků.

Máte na mysli to, že Moskva podporuje evropské ultrapravicové strany nebo že třeba ve Velké Británii měli nedávno aféru Skripal?

Například. Hrozba ze strany Ruska nespočívá ani tak v přímém vojenském ohrožení, jako v jeho podvratné činnosti. Tu bylo možné sledovat už v době SSSR, Moskva měla své agenty v řadě zemí po celém světě, masivně vyvážela zbraně i vojenské poradce a rozšiřovala svůj vliv. Rusko za Putina v tom pokračuje. Situace se navíc změnila s internetem a sociálními sítěmi a jejich vlivem na společnost. Rusko výrazně vstoupilo do veřejného prostoru jiných států. To je hlavní nebezpečí.

Jaká je síla ruské armády? NATO je daleko početnější.

Nemá smysl zpochybňovat sílu ruské armády. V postsovětském prostoru Rusko dominuje a většina vojenských analytiků uvádí, že pokud by tam bojovalo, tak vyhraje. To ukazuje i zkušenost ze čtyřdenní války s Gruzií v roce 2008. Něco jiného by byl střet Ruska s Čínou nebo s NATO. Konflikt s NATO ale nepředpokládám, už kvůli jadernému odstrašování. Pokud by však nastal, zůstal by zřejmě omezen na konvenční střet. Rusko loni mělo asi 900 tisíc aktivních vojáků a další dva miliony v zálohách. Ale pozemní síly reálně připravené k boji tvoří asi 300 až 350 tisíc mužů, což by ve východní Evropě neumožňovalo Rusku na delší dobu okupovat nějaké území.

Přesto na Západě existuje mnoho scénářů, podle nichž ruská armáda vpadne do Pobaltí, na Ukrajinu.

Rusko spíše sleduje starou strategii opatrného pronikání tam, kde mu nehrozí srážka s někým silnějším či alespoň stejně silným soupeřem. Takhle postupovali za cara i v dobách SSSR. I když na počátku může být špatný odhad a později se ukáže, že protivník byl silnější, než se zdálo. Ale nemyslím, že by Moskva plánovala masivní invazi do Pobaltí, protože to je skutečně chráněno NATO. Něco jiného je Ukrajina, ale ani tam nejde o přímou vojenskou intervenci, ale o podporu separatistů a operace paramilitárních skupin. To jsou sice Rusové, ale tváří se jako dobrovolníci. V každém případě je napětí mezi Ukrajinou a Ruskem trvalé a nezdá se, že by situace spěla k uklidnění.

Válka může mít i ekonomickou podobu a my z Ruska dovážíme zemní plyn a ropu. Obejdeme se bez nich?

To je dobrá otázka. Rusko je nepochybně naším důležitým obchodním partnerem. Z mimounijních zemí je na druhém místě, hned po USA. Struktura vzájemného obchodu je dlouho stejná. Vyvážíme z 65 procent stroje a dopravní prostředky a zhruba ve stejném poměru dovážíme ropu a zemní plyn. V zásadě bychom se bez takového dovozu obešli, jinou otázkou je, zda takovou změnu chceme. Ekonomická vazba na Rusko, její posilování či oslabování, je podle mě záležitost primárně politického rozhodnutí. Česká vláda by proto měla učinit strategické rozhodnutí, zda se dlouhodobě orientovat tímto směrem nebo ne. V prvním případě by to znamenalo posilování vývozu a zadávání strategických zakázek. V druhém případě obchod s jinými.

Mají se dostavovat naše jaderné elektrárny s ruskou technologií?

Teoreticky je šest možných dodavatelů, a tak si nemyslím, že tu musí stavět zrovna Rusko. Opět jde o politické rozhodnutí.

Kdybyste byl poradcem, co byste doporučil?

Pokud je vůbec nutné jaderné elektrárny rozšiřovat, tak spíš hledat dodavatele v USA nebo Francii. Rozhodně bych nedoporučoval cestu, jakou se vydalo Maďarsko, kde bez výběrového řízení přenechali stavbu elektrárny Rusku. Nejde primárně o to, že s tím Brusel nesouhlasí, ale o definici národního zájmu. Neměli bychom se více přimykat k Rusku, když existují alternativy a když vidíme, jak se tato země politicky v posledních dvaceti letech vyvíjí od demokracie k autoritářství.

A pokud jde o běžný obchod?

To by nebyla změna z měsíce na měsíc. Vzhledem k tomu, že jde z hlediska české obchodní výměny asi o dvě procenta, tak je možné hledat jiné partnery – v Indii, Latinské Americe nebo i v EU.

Řada podnikatelů, zejména ve strojírenství, má nicméně o ruský trh velký zájem. Cítí, že tam mohou vyvézt nikoliv nějakou subdodávku, ale komplexní výrobek.

Tomu rozumím. Jde o suverénní rozhodnutí firem. Demokratický stát jako Česká republika asi nikdy nebude podnikatelům striktně diktovat, kde mají kupovat zboží a kam vyvážet. Takže nějaký obchod s Ruskem tu bude vždy. Ale jak jsem říkal, jde hlavně o strategické rozhodnutí vlády.

Takže s politikou prezidenta Miloše Zemana – ten mluví o Rusku jako o zemi důležité pro náš obchod – nesouhlasíte.

Prezident obchod s Ruskem velice podporuje a je to podpora přehnaná. Docela mě udivuje, proč to dělá, se žádný velký pozitivní vliv neukazuje. Stále jsme na těch asi dvou procentech. Uznávám, že v byznyse jde hlavně o zisk, ale nemělo by to být pouze o něm. Namístě by bylo více etiky a morálních vztahů i v obchodních stycích. Já mám vzhledem k tomu, kam se Rusko ubírá, s takovým obchodem problém. Navíc je otázka, jak se tam situace bude dál vyvíjet, zda skutečně půjde o tak stabilní zemi, aby se na ni dalo jako na ekonomického partnera spolehnout.

Jak si vlastně stojí ruská ekonomika, je Rusko opravdu slovy britského experta „supertěžební stát“? Nafta a plyn stále tvoří asi 60 procent jeho vývozu.

Sovětský svaz začal s jejich masivní těžbou a v globálním měřítku se stal jejich významným exportérem. Rusko v tom pokračuje. Někdo to pokládá za jeho silnou stránku, jiní zase za slabinu. Protože se mu nepodařilo více diverzifikovat export ani celý průmysl. Je sice také důležitým vývozcem obilí či dřeva, ani to však nejsou položky, které mohou pomoci modernizaci. Rozhodně nepokročili tak, jak si to sami ruští politici představovali. Pokud budeme posuzovat kondici ruské ekonomiky v současnosti, je tu problém, čemu lze vlastně věřit. Tamní statistiky jsou často zpochybňovány i místními analytiky. Ruský statistický úřad aktuálně ohlásil, že se ekonomika loni vrátila po delší době k růstu, a to o 2,3 procenta. Ale sami ruští ekonomové to zpochybňují a hovoří jen o 1,5 procenta. Ostatně šéf statistického úřadu byl v prosinci vyměněn a až s novým šéfem konečně přišla lepší čísla.

Jaký vliv mají protiruské sankce?

Rusko poškodily, ale jejich dopad bych nepřeceňoval. Navíc je neuplatnili všichni. Dají se obcházet přes Čínu, také Francie a Německo je změkčily. Větší problém je v jednostranné orientaci na těžební průmysl, v tom, že se nepodařilo vybudovat nová průmyslová odvětví, která by byla globálně konkurenceschopná. To je například problém ruského automobilového průmyslu. Vyrábí vozy pro domácí trh, ale ani ten nezaplní, a tak je nutný dovoz třeba i z Česka. A už vůbec není schopen exportovat. Sankce vedly k tomu, že některé věci z obchodů skutečně zmizely, nicméně běžného konzumenta se to moc nedotklo, leckdy šlo o drahé zboží, které si stejně nekupoval. Běžný Rus italská vína či francouzské sýry nepotřebuje. Ty se dají nahradit z domácích zdrojů.

Když jsme u toho – ruské zemědělství se od sovětské doby docela zlepšilo, to není úspěch?

Rusko je skutečně v řadě zemědělských komodit soběstačné, ale do budoucna nastane problém s pracovními silami v zemědělství. Ruský venkov se postupně vylidňuje. A k tomu i platy v zemědělství zůstávají na minimální úrovni. Asi 93 procent lidí, kteří v něm pracují, se pohybuje na hranici chudoby.

Jak tři desetiletí po pádu komunismu vypadá ruský kapitalismus? Je liberální a tržní, nebo hlavně státní?

Definice jsou různé, v některých kritických publikacích se píše například o kleptokracii. Autoři tak chtějí upozornit na obrovskou míru korupce, která sráží i některé úspěchy. Obrovské zisky z ropy, které Rusko mělo v první dekádě tohoto tisíciletí a v letech 2012 až 2014, kdy šla ropa přes 110 dolarů za barel, doprovázelo i rozkradení desítek miliard dolarů. Ty se daly investovat do infrastruktury či modernizace sociálního systému. Vezměte si třeba, jak se vydávaly peníze na zimní olympiádu v Soči. Šlo o padesát miliard dolarů a uvádí se, že až pětina byla rozkradena. K vývoji ale došlo – v devadesátých letech v Rusku měli skutečně divoký kapitalismus, který si ve střední Evropě neumíme představit. Pak se situace stabilizovala i díky stabilizaci politické. Tu bych ale dal do velkých uvozovek.

Z dálky to vypadá, že Rusko šlo od jedněch oligarchů – Jelcinových – ke druhým, tentokrát Putinovým.

V devadesátých letech, díky vazbě na Jelcina, měli oligarchové na politiku větší vliv. Putinovi se je podařilo odstřihnout a dokázal se zbavit těch, kteří šli proti němu. To jsou případy jako Vladimir Gusinskij, Boris Berezovskij či Michail Chodorkovskij. Ti loajální – Roman Abramovič, Oleg Děripaska – si pozici udrželi. I když právě Děripaska už dávno není nejbohatším Rusem, protože za finanční krize prodělal asi 16 miliard dolarů. Přišli rovněž jiní, kteří mají blízko ke Kremlu, třeba Viktor Vekselberg. Takže teď je tam jakási symbióza a nějak to funguje. Otázkou je, bude po Putinovi. Jaké vztahy jeho nástupce s oligarchy naváže. A jestli se – pokud zmizí silný prezident – sami oligarchové nepokusí „nastrčit“ před sebe nějakou pro veřejnost přijatelnou figuru.

Ruští sociologové zase mluví o rozdělené zemi – na jedné straně bohatá a pozápadnělá Moskva a další milionová centra, uprostřed menší města plná nostalgie a nakonec nehybný venkov.

Je to zjednodušení, ovšem venkov na tom nejhůře je. Není nehybný, ale špatně je na tom ve smyslu, že dál chudne, lidé tam stárnou a mladí ztrácejí zájem na vesnicích žít. Pokud jde o města, tak nad nimi vyčnívají Moskva a Petrohrad. Mezi těmi je patrná jistá řevnivost. Když jsem byl v Petrohradu, slýchal jsem, že toto město ani není Rusko. Že byl založen podle evropského vzoru a prezentuje jakousi evropskou vizi. Architektura a historie však nejsou vše. Ačkoliv jsou více otevření vůči cizincům a Západu a celkově přátelštější, protože do města přijíždí mnoho turistů, jde o normální Rusy. Moskva je hektičtější, vztahy mezi lidmi v ní jsou napjatější a v životě se tam více uplatní ostré lokty.

Co menší města?

Také v Moskvě a Petrohradě jsou veliké rozdíly mezi jejich částmi. Když se procházíte po centru, máte pocit, že jste v západní metropoli, jen nápisy v azbuce matou. O pár ulic dál už máte pocit, že jste se vrátil padesát let zpátky do doby Leonida Brežněva. Pro malá města to platí ještě více, tam se infrastruktura nijak nemodernizuje, nestaví se nic nového a dál se bydlí v panelácích ze šedesátých let. Ale nerad bych paušalizoval. Do některých investováno bylo, třeba do historických center napojených na turistický ruch. To je „zlatý prsten“ kolem Moskvy, města jako Vladimir či Jaroslavl. Výrazně se zmodernizovala Kazaň. Záleží na tom, kdo je místním gubernátorem, jakou má vazbu na Kreml a zda se mu daří získávat finanční prostředky.

Jak se žije běžným Rusům, střední třídě?

V Rusku, a tak tomu bylo už za carismu, je střední třída slabá. Za posledních dvacet let se nerozrostla ani nestabilizovala. Na jedné straně je elita, pak slabá střední třída a nakonec velká většina lidí, kteří se pohybují na životním minimu. Odvíjí se to od průměrné mzdy, která podle oficiálních statistik představuje 32 tisíc rublů, tedy asi 14 tisíc korun. A v posledních letech poklesla. Lidem s vysokými příjmy rostou výdělky, tato skupina se však početně Průměrný plat petrohradského manažera je 230 tisíc rublů měsíčně, polovina pracujících v tomto městě nedosáhne ani na těch 32 tisíc. Takže berou méně než v Rumunsku nebo Číně. O zemědělcích jsme mluvili, těsně nad hranicí bídy je i skoro 90 procent zaměstnanců ve školství nebo 85 procent lidí ve zdravotnictví.

Nenahlodává to stabilitu režimu?

Určitě, Rusové ale vydrží hodně. Jsou odolní a trpěliví. Nespokojenost s ekonomickou situací sílí, jenže průzkumy jsou dvojznačné. Roste kritika premiéra Dmitrije Medveděva a polovina obyvatel chce, aby vláda byla odvolána. Rozlišují však mezi ním a prezidentem. Popularita Vladimira Putina také loni klesla na dlouhodobé minimum. Teď v lednu s ním 64 procent dotázaných souhlasí a 33 procent ne. Pořád ale zůstává nejpopulárnějším ze všech politiků a nadpoloviční většina Rusů očekává, že se situace zlepší.

Jak se tam nyní staví k minulosti, ke komunismu? Žili v něm přes sedmdesát let.

Nostalgie po samotném Sovětském svazu je výrazná. Dvě třetiny obyvatelstva aktuálně vyjadřují lítost nad jeho rozpadem, nejvíc od roku 2004. Chybí jim hlavně jednotný hospodářský prostor a zjevně se domnívají, že pro ekonomiku by bylo lepší, kdyby zůstal zachován. Postrádají i velmocenské postavení SSSR. Rusko sice za supervelmoc považují, ale přece jen za menší. Pokud jde o samotný komunismus: nemyslím, že běžní Rusové myslí ideologicky. Uvažují prakticky a vzpomínají na sociální jistoty a zdánlivou stabilitu. A hlavně na šedesátá a sedmdesátá léta, protože s tím, jak populace stárne, mizí vzpomínky na stalinismus, jeho čistky a hladomory. Nostalgie je pochopitelná, protože lidé vzpomínají na dobu svého mládí. Když se v roce 2017 mluvilo o stoletém výročí ruské revoluce, velkou část populace to nezajímalo. Zvláště pro mladší jde o vzdálené období bez vazby na současnost. Když už, tak se Rusové k tomuto datu vyjadřovali negativně, protože podle nich došlo k revoluci, která svrhla carismus a vedla k občanské válce a zmatku.

Takže se vrací k tradicím carismu?

Je to určitá synkreze toho rádoby dobrého z carismu i z období sovětské éry. Jakmile se Putin stal prezidentem, začal z obojího vybírat pozitivní symboly a tomu, co se do obrazu silného Ruska nehodí, nevěnuje pozornost. V případě stalinismu se mluví o industrializaci, silném státu a vítězství ve druhé světové válce. Po carském impériu byla poptávka už za Jelcina, patrná byla idealizace posledního cara, což souviselo s jeho svatořečením pravoslavnou církví. Veřejnost se zajímala o všechno, co v sovětské době bylo tabuizováno – carskou rodinu, šlechtu, objevily se práce o bělogvardějcích. To přebíral i Putin, točí se filmy oslavující admirála Kolčaka, bojovníka proti bolševikům. Nebo snímky, jak revoluce byla už v principu špatná. Takový je nový seriál o Trockém. Souvisí to s nedávnými událostmi. Když se totiž kolem Ruska prohnala vlna barevných revolucí, na Ukrajině, v Gruzii či Kyrgyzstánu, propaganda začala zdůrazňovat konzervativní stabilitu.

A Vladimir Putin? Lze ho zařadit do nějaké standardní politologické škatulky?

  Nevím, zda se něco takového dá aplikovat zrovna na něj. Když to zjednoduším, troufnul bych si říci, že je to konzervativní nacionalista. Možná konzervativní patriot, jestli to není příliš mírné. Jeho ideologie se dá zhustit do jednoho slova: Rusko. Klade důraz na silný stát a v tom je obsaženo vše. Často připomínaným vzorem se stal předrevoluční ministerský předseda Pjotr Stolypin (žil v letech 1868–1911, pozn. redakce). A co ten dělal? Pokoušel se o modernizaci, provedl agrární reformu. Prosazoval výrazně nacionální politiku, současně však chtěl, aby Rusko na mezinárodní scéně vystupovalo jako klidná síla. Tvrdil, že nechce válčit a potřebuje místo toho dvacet let klidu.

Jak Putina vidí samotní Rusové?

Pokud se budete bavit s obyčejným Rusem, tak se často setkáte se vstřícným pohledem na jeho politiku. Nebo alespoň neuslyšíte otevřenou kritiku. Už proto, že tito lidé v sobě mají zakódovanou špatnou zkušenost z devadesátých let. Absolutní chaos, nepředvídatelnost, divoká privatizace. Mnoho lidí tehdy získalo pocit, že je všichni zradili, čelili nezaměstnanosti a inflaci, mnozí řadu měsíců nedostávali výplatu. To se výrazně změnilo k lepšímu, byť problémy existují.

Nezměnil Putin svoji politiku? Přinejmenším tu zahraniční? Když v roce 2000 nastupoval, mluvilo se o spolupráci Ruska s Evropou.

Úvahy o tom, že by Rusko mohlo vstoupit do Evropské unie, nebo dokonce do NATO, nebyly nikdy myšleny vážně. Snad o tom snili ruští liberálové za Jelcina, Putin rozhodně ne. I když tím nechci říkat, že Rusko s Evropou a se světem musí být v konfrontaci. Základním problémem je, že Rusko je zvyklé být velmocí a jeho politické vedení uvažuje imperiálně. Devadesátá léta byla obdobím frustrace a situace se začala měnit až s novým tisíciletím. Nešlo jen o příchod Putina, kdy se Rusko stabilizovalo a začalo se mu více dařit ekonomicky. Také 11. září 2001 ve světě mnoho změnilo. A samozřejmě narostl význam Číny.

Čína je už pro Rusko největším obchodním partnerem. Ale sovětsko-čínské vztahy kdysi byly špatné, dokonce až na hraně války.

Před půlstoletím se vzájemné vztahy skutečně ocitly na bodu mrazu a došlo k ozbrojeným pohraničním konfliktům. Čína se však hodně změnila, už to není říše Mao Ce-tunga. Změnil se také mezinárodní kontext. Takže v současné době mohou v poklidu spolupracovat. Jinou věcí je budoucnost, ta se ale teď předvídat nedá.

Přesto – jak je to s ruskou demografií?

Populace stárne, poměr pracujících a penzistů je kritický, tedy 2,4:1, zatímco například v USA mají 4,4 pracujícího na jednoho penzistu. Což je jeden z důvodů pro přípravu ruské penzijní reformy. Putin její návrh poněkud změkčil, muži by stále měli odcházet v 65 letech místo v dnešních 60, avšak ženy by nově místo dnešních 55 let neodcházely v plánovaných 63, ale jen v 60 letech.

I tak je to vůči mužům neobyčejně tvrdé.

Podle odhadů by se jich 40 procent vůbec nedožilo penze. Rusko teď má – počítáme-li i Krym – přes 146 milionů obyvatel, loni se populace o něco snížila. A někteří demografové odhadují pokles zejména u samotných Rusů. Ti tvoří asi 80 procent populace, ale v roce 2050 jich má být pouze 46 procent.

A zbytek?

Žije tam 160 jiných etnických skupin, nárůst počtu obyvatel se ale týká hlavně neruských etnik. Četl jsem nedávno jednu americkou analýzu a její autor uvádí, že demografický pokles může být i jedním z důvodů pro ruskou expanzi vůči Ukrajině. Protože se Moskva ztrátu obyvatelstva snaží kompenzovat tím, že bude připojovat oblasti s ruským obyvatelstvem. To je ostatně případ Krymu. Pokud by tato teorie odpovídala pravdě, byly by ohroženy také státy v Pobaltí a Bělorusko, protože mají výrazné ruské menšiny. Nicméně jde jen o studii jednoho analytika.

 Lze předvídat, jak se Rusko změní po odchodu Vladimira Putina z prezidentské funkce?

Analytici po celém světě se v souvislosti Ruskem už mnohokrát spletli, třeba když nedokázali odhadnout zhroucení SSSR. Až Vladimiru Putinovi vyprší funkční období, bude mu 72 let, což je teoreticky ideální věk pro odchod do penze. Ale jak se zachová a jaká v tu chvíli bude situace Ruska? Nevíme. Je tam mnoho neznámých. Možná bude hledat nástupce, kterého představí veřejnosti. Sám se také stal prezidentem jako poměrně neznámý člověk, který se najednou vynořil ve vysoké politice. Asi ho nemůže nahradit dnešní premiér Dmitrij Medveděv nebo lidé zdiskreditovaní různými aférami. Ekonomická situace tam sice není tragická, ale může se zhoršovat a míra nespokojenosti růst. Přitom roste také procento Rusů nespokojených s poměry a ochotných vstoupit do politiky, je jich zhruba pětina.

Jaká tedy může být budoucnost celého Ruska?

Nejasná. Politický systém se soustředil kolem jediné osoby, až tato osoba zmizí, může vzniknout nebezpečné vakuum. A dobrý není ani demografický trend a zvrátit ho je velice obtížné. Takže jsem dost skeptický.

Rusko sleduje starou strategii opatrného pronikání tam, kde mu nehrozí srážka se silnějším soupeřem. Jde o definici národního zájmu. Neměli bychom se více přimykat k Rusku, když existují alternativy a když vidíme, jak se tato země v posledních dvaceti letech vyvíjí od demokracie k autoritářství. K vývoji došlo – v devadesátých letech měli v Rusku skutečně divoký kapitalismus, pak se situace stabilizovala. Putin možná bude hledat nástupce, kterého představí veřejnosti. Sám se také stal prezidentem jako poměrně neznámý člověk.

Zbyněk Vydra (41) Vystudoval historii v Praze na Univerzitě Karlově a také v Brně. Nyní vyučuje na Univerzitě Pardubice moderní dějiny a především historii Ruska. Je autorem řady odborných studií o období pozdního carismu a v předloni vydaných Dějinách Ruska napsal kapitoly týkající se událostí od 19. století až do současnosti. Je ženatý, ve volném čase se věnuje turistice a je milovníkem opery. Někteří demografové odhadují pokles u samotných Rusů. Ti v zemi tvoří 80 procent populace, v roce 2050 jich má být pouze 46 procent.

Rozhovor byl převzat z ekonom.ihned.cz

Foto autor: Jiří Benda