Každoročně na 11. února připadá Mezinárodní den žen a dívek ve vědě, který byl vyhlášen Valným shromážděním OSN na sklonku roku 2015. Má připomenout zásadní úlohu žen a dívek ve vědě a podpořit jejich zapojení do výzkumu. 

I my máme osobnosti - ženy, které tvoří vědu ve všech jejích podobách. Ženy, které se významně podílejí na výzkumu a přichází s přelomovými výsledky. 

Doktorandka Fakulty filozofické Univerzity Pardubice Šárka Caitlín Rábová se zabývá dějinami tuberkulózy. Její diplomová práce na toto téma vyšla dokonce v knižní podobě a za svůj výzkum obdržela dvě významná ocenění. 

Rozhovor se Šárkou Caitlín Rábovou

Věnuje se genderové tematice a píše o pestrém 19. století z pohledu každodennosti. Přečetla mnoho francouzských pramenů, pracovala s deníky, které ji daly nahlédnout do života něžného pohlaví před více než sto lety. Je autorkou řady knih o dějinách ženy a dětství. Za svou vědeckou činnost byla několikrát oceněna.

Rozhovor s Milenou Lenderovou

Doktorka Kamila Pacovská převzala významnou cenu Učené společnosti ČR za svůj výzkum na poli filosofie a etiky. Stála také u zrodu Centra pro etiku na Univerzitě Pardubice. Ocenění si váží, protože ukazuje, že i ve společenských vědách je možné dělat původní výzkum a vstupovat na mezinárodní scénu.

Rozhovor s Kamilou Pacovskou

Středoškolačka Sylva Neradová, která bádá v laboratořích Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice, převzala cenu Česká hlavička. Ocenění jí přinesl výzkum kvasinek rodu Candida, jehož výsledky publikoval i mezinárodní časopis FEMS Yeast Research.

Česká hlavička Sylva Neradová

Restaurování zhruba 50 metrů čtverečních maleb v interiéru unikátní Očistcové kaple, součásti piaristického chrámu v Litomyšli, je u konce. V rámci této již třetí etapy obnovy památky byly opraveny malby na severozápadní stěně kaple a souvisejících okenních a dveřních špaletách, na jihovýchodní stěně a na stěně jihozápadní s dveřní špaletou směrem do kostela.

„Snažili jsme se co nejvíce navázat na předchozí etapy prováděné fakultou restaurování v minulém desetiletí, aby bylo výsledné působení maleb jednotné. I přesto jsme ale provedli drobné úpravy postupu, například ke zpevnění maleb byly použity vápenné nanosuspenze, tedy velmi moderní konzervátorský materiál, jehož výzkumem se na fakultě zabýváme již asi 10 let. Je zajímavé, že tento materiál byl v Očistcové kapli zkoušen již v roce 2008, ale pro malé zkušenosti bylo tehdy od jeho použití upuštěno,“ řekl k problematice restaurování Jan Vojtěchovský, vedoucí Ateliéru restaurování a konzervace nástěnné malby a sgrafita Univerzity Pardubice.

Na restaurování nástěnných maleb, odstraňování nečistot a opravě stěn pracovali studenti i pedagogové fakulty od prosince 2017.

Očistcová kaple byla dostavěna a vysvěcena zřejmě v roce 1732, výzdoba je také z tohoto období. Kaple sloužila věřícím jako místo pro konání mší za zemřelé a k modlitbám za jejich duše, které měly ukrátit jejich čas strávený v očistci.

Kvůli tomu má Očistcová kaple unikátní výzdobu, na zdech návštěvníci najdou připomínky konečnosti pozemského života – lebky, plazy, kosti a další motivy spojené se smrtí. Obrazy na stěnách a stropu měly ve věřících vyvolat pokoru a seberefl exi. V rámci České republiky se jedná o jednu z mála takto vyzdobených kaplí.

Práce za 412 tisíc korun z poloviny hradil Pardubický kraj, druhou část dodalo město Litomyšl. „V současné době restaurátoři jednají s městem o financování oprav poslední části kaple,“ doplnila mluvčí městského úřadu Jana Bisová.

Článek byl převzat z Právo - region Čechy, 9. 2. 2019

Foto: ilustrativní

Odkaz na rozhovor s Mgr. art. Janem Vojtěchovským, Ph.D. naleznete zde:

https://regiony.rozhlas.cz/nastenne-malby-v-kapli-kostela-nalezeni-svateho-krize-v-litomysli-radi-jak-se-7788424

Profesor Petr Kalenda kdysi dávno přijel do Pardubic studovat. Jeho obor ho nakonec přivedl až k postu děkana Fakulty chemicko-technologické. Brzy vstoupí do dalšího funkčního období.„Chemie obnáší spoustu dřiny, ale je to taky celoživotní láska. Nedokážu si představit, že bych dnes dělal něco jiného. V naší rodině jsem třetí generací chemiků, můj syn je už čtvrtá generace. Jsme taková chemická rodina,“ usmívá se. 

Posun ke kvalitě

Fakulta podle něj dnes patří mezi špičková evropská vědecká pracoviště. „Máme řadu velice kvalitních profesorů, docentů, vědeckých pracovníků, ale taky investujeme značné finanční obnosy do inovace přístrojového vybavení. I když je chemie dál o baňkách, chladičích, kádinkách, tak je taky o velice sofistikovaných přístrojích. Umožňují měření vlastností a veličin, které jsme si před lety ani nedokázali představit, že bychom je u nás mohli měřit.“

Akademický senát Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice nedávno jednomyslně potvrdil Kalendu ve funkci. „Mým hlavním zájmem je vyhledávání talentovaných studentů, pedagogická činnost a samozřejmě taky vědecká činnost, kterou pěstujeme už od roku 1950. Budeme tedy slavit 70 let výuky chemie v Pardubicích.“ 

Na fakultě aktuálně studuje přes 1 400 vysokoškoláků. Vznikla v roce 1950 jako Vysoká škola chemická, později se její název změnil na Vysokou školu chemicko-technologickou. Podílí se na pořádání řady soutěží jako třeba Chemiklání anebo Hledáme nejlepšího mladého chemika. Pro zájemce o studium chystá na 13. února další Den otevřených dveří.

Celý audio záznam a rozhovor najdete na webu Českého rozhlasu Pardubice, ze kterého byl článek převzat. 

Restaurování kamene vyžaduje kromě řemeslné a umělecké dovednosti i další odborné znalosti. Nejen o tom, jak v tomto oboru pomáhají moderní technologie, hovořil ve Studiu Leonardo restaurátor Jakub Ďoubal.

„Ještě jsme se nesetkali s dílem, které by nešlo zachránit nebo u něj udělat konzervační  zásah,“ uvedl vedoucí Ateliéru restaurování kamene na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice.

Podle něj vždy záleží na tom, co je cílem zásahu na památce. „Jestli jde čistě jen o to zajistit hmotu, nebo jestli mají být další vklady, například estetické úpravy, čištění, doplnění chybějících částí.“

V roce 2017 byl odhalen restaurovaný unikátní gotický náhrobek Arnošta z Pardubic. „Bylo to za dlouhou dobu nejvýznamnější dílo, ke kterému jsme měli možnost se dostat... Teď se nám podařilo dokončit nejvýznamnější etapu rekonstrukce morového sloupu v Kutné Hoře, velmi významné barokní památky.“

V Evropě se kloníme k trendu, kdy čím je dílo starší, tím měně se do něj vstupuje. Ale je třeba vždy vyhodnocovat individuálně, kdy se sestaví systém hodnot. Pokud je důležitější hodnotou celistvost památky,... tak se misky vah přiklánějí k rekonstrukci. Ale je to vždy třeba řešit individuálně a po diskuzi. Jakub Ďoubal

„Druhým okruhem našeho zájmu je restaurování sádrových odlitků a modelů sochařů. Dělali jsme restaurování všech modelů z výstavy Jana Šalouna. Připravujeme také výstavu Jaroslava Suchardy ve Veletržním paláci, jehož většina pozůstalosti se nachází v těchto křehkých materiálech a byla v dezolátním stavu.“

Vždy velmi záleží na tom, jestli restaurované dílo je v interiéru nebo v exteriéru. „V interiéru, když objekt zrestaurujete dobře a nastaví se podmínky, je naděje, že to pár desítek let vydrží. V exteriéru je třeba počítat, že náš zásah je velice dočasný. Spíše je nutné dobře nastavit režim údržby do budoucna.“

Za zřejmě nejtěžší dosavadní projekt považuje Ďoubal kamennou kašnu v Kutné Hoře. „Z hlediska materiálového složení i designu oprav je jasné, že kašna bude nadále chátrat i přes veškerou snahu restaurátorů. Nejtěžší bylo se smířit s tím, že náš zákrok je dočasný, náročné je i neustále upravovat režim a přemýšlet, jak objektu pomoci.“

S omezením oxidů síry v ovzduší se snižuje kyselost dešťů, větším problémem jsou dusičnany z aut. Lidé jsou také významným zdrojem poškození objektů, a to i v jejich úsilí všechno udělat rychle. Na rychlo a na efekt udělané zásahy mohou památkám uškodit. A i když jsou už možnosti jak s holuby bojovat, jsou pořád velký problém. Jakub Ďoubal

Významným pomocníkem v oboru je už od 70. let minulého století laser. „Technologie laserového čištění pískovcových památek jde neustále dopředu. Využíváme toho, že laserový paprsek je schopný reagovat s tmavými depozity, zatímco se světlým podkladem nereaguje.“

Laser tedy spálí nečistoty a zastaví se na kamenném podkladu. „Probíhá také neustálé zlepšování vlastního laserového zařízení i procesu kontroly celého procesu.“

„Ani my jsme se nevyhnuli nanotechnologiím. Ty se využívají pro zpevnění materiálu, ale probíhá i výzkum v oblasti samočištění a bránění ukládání nečistot na povrchu... Tady jsme ale opatrní. Musíme zaručit, že to nepřinese víc problémů,“ konstatoval Jakub Ďoubal.

Článek byl převzat z pořadu Studio Leonardo Českého rozhlasu Plus.

Foto: Archiv Česká rozhlas Plus.

Přednáší, učí, leze po skalách, účastní se náročných zahraničních expedicí a na lyžích dokázal sjet i z šestitisícového vrcholu v Tádžikistánu. Libor Dušek (35) vystudoval na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice obor Sociální antropologie. Dnes pracuje jako etnolog muzea ve Vrchlabí a mimo jiné napsal scénář k dokumentu o českém horolezci Miroslavu Šmídovi. Ten nakonec i sám zrežíroval.

Co považujete za svůj největší úspěch ve své profesní kariéře?

V prvé řadě žádnou kariéru cíleně nebuduju. Mám to štěstí, že moje práce je mi koníčkem, tak v životě dělám v podstatě jen to, co mě baví. Mám radost z toho, že jsem zúročil svá bádání v horách Střední Asie v disertační práci, která vyšla knižně. V tuzemské etnologii se věnuji rozhovorům s krkonošskými pamětníky, kterých jsem již stovku publikoval časopisecky i knižně, a jsou na to velmi pozitivní ohlasy. Veřejnost výstupy mé práce zajímají, tak mě zvou na přednášky, besedy a tak dále. Snažím se i odborná témata zpracovat tak, aby byla přístupná nejen pro akademiky, ale i širší veřejnost.

Jsou věci, ze kterých máte určitě i velkou radost.

Abych nebyl falešně skromný, asi velkou radost mám z filmu o legendárním horolezci Mírovi Šmídovi. V dokumentu jsem propojil své zkušenosti antropologa s aktivitami, které mě momentálně nejvíc baví: horolezení a fotografie. V loňském roce jsme se s kamarádem vydali na nejvyšší vrchol jižního Pamíru a sjeli ho na lyžích. Štít Karla Marxe se nachází ve výšce 6723 metrů. Bylo to náročné, ale krásné.

Dostali jste dokonce ocenění.

Ano. Tento smělý počin Český horolezecký svaz ohodnotil čestným uznáním.

Zmínil jste, že děláte rozhovory s krkonošskými pamětníky. Brzy vyjde třetí pokračování příběhů rodáků v knize Krkonošští rodáci vzpomínají. S kým jste mluvil tentokrát?

Kniha opět nabízí pestrou mozaiku životních osudů a zkušeností pozoruhodných vypravěčů. Výběr tuctu pamětníků narozených ve 20. a 30. letech 20. století opět není náhodný a plynně navazuje na předchozí dvě souborná knižní vydání osudů horáků spjatých s Krkonošemi, jejich příbuzných a blízkých.

 Podle čeho pamětníky oslovujete?

Pamětníci a pamětnice jsou pečlivě vybráni tak, aby prostřednictvím jejich příběhů byli čtenáři seznámeni s historickým odkazem regionu a jeho přesahem do současnosti v celé jeho šíři. V příbězích se zrcadlí samorostlý naturel českých i německých horalů a především jejich přístup k období první republiky, 2. světové války, situace krátce po ní a období krátce po únoru 1948. Stejně jako v předchozích dílech se obsah knihy opět opírá o data mého etnologického výzkumu.

Takže jejich vyprávění je zcela autentické…

Výpovědi pamětníků jsou citlivě uspořádány a zpracovány tak, aby neovlivnily jejich vnitřní soudržnost, formální i obsahovou jedinečnost a interpretační autentičnost. Z toho důvodu je většinou značnou měrou zachován hovorový jazyk a regionální dialekt. Důležitým doplňkem textů je stránka vizuální, reprezentovaná bezmála stovkou dobových fotografií. 

Studoval jste na univerzitě v Pardubicích. Jaké jsou vaše vzpomínky?

Jsou v tom nejlepším světle. Bylo to z dnešního pohledu takřka až mýtické období, během něhož jsem navázal přátelství a kontakty s těmi správnými lidmi – spolužáky, pedagogy a jejich kumpány. S řadou z nich jsem v přátelském či profesním kontaktu doposud.

Samozřejmě to bylo období, kdy měl sice člověk nedostatek peněz, ale dostatek času – od půlky května do konce září jsem měl prakticky volno. Proto jsem hodně cestoval po východní i západní Evropě, zpravidla stopem, a poznával reálný život obyčejných lidí, což bylo pro mou profesi, kterou je sociální antropologie a etnologie do budoucna zcela zásadní. V neposlední řadě proběhl nespočet večírků, které, jak známo, též upevňují sociální vazby a užije se při nich spoustu legrace, ale i vášnivých debat se spolužáky. Naše hospodské řeči se z drtivé většiny točily okolo témat spojených se studiem antropologie, filozofie, historie, politiky a podobně.   

Připravila vás vysoká škola na pracovní život?

Do jisté míry určitě, rozhodně mi ukázala možnosti a směry, pomocí kterých je snadnější se v propletenci sociálně-historicko-politických a dalších vztahů orientovat. Prohloubila mé, sic už předtím zřejmě vrozené, kritické myšlení, prazákladní intelektuální instrument sociálního vědce.

Komplexní „manuál do života“ vám ale nedá ani rodina, ani třeba skautský oddíl, fotbalový mančaft nebo církevní spolek a podobně, ale konkrétní počínání je v průběhu plynutí vašeho života více či méně dynamické, to stejné platí i pro budoucí povolání, které se taky může měnit. Nutno uznat, že podstata mého sociálního a kulturního kapitálu pro profesi etnologa, kterou se teď živím, mi fakulta značnou měrou poskytla.

Chtěl byste něco vzkázat studentům?

Ať především myslí kriticky vlastní hlavou, cestují, mají oči otevřené, komunikují nejen s lidmi, s jejichž názory se shodují, ať nemají strach z neznámého, čtou v angličtině a dalších světových jazycích a ať se profilují na témata, která se jich dotýkají. Zkrátka, ať dělají to, co je baví. Nemá smysl vážněji dělat něco, do čeho nedáte kus sebe.

Vracíte se někdy do „města perníku“?

Jako kluka z Krkonoš mě zpočátku Pardubice mírně nudily, ale vše záhy napravil bohatý kulturní život a studentská komunita, takže mám Pardubice spojeny s tímto. Koncerty, výstavy a přednášky už dnes kvůli nedostatku času nestíhám, ale takřka každý rok se s „tvrdým jádrem“ scházíme v sobotu v předvánočním čase v hospodě Na Rychtě, kde je veselo a živo jako tenkrát, akorát už toho tolik nevydržíme a v neděli máme silnější kocovinu (smích).

Kdo je Libor Dušek

Libor Dušek studoval na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice bakalářský obor Sociální antropologie, pokračoval v navazujícím magisterském studiu ve stejném oboru. Během studia v Pardubicích absolvoval stáž na Kyrgyzské Národní Univerzitě v Biškeku. V doktorském studiu pokračoval na Univerzitě Karlově v Praze a v roce 2016 tam získal titul Ph.D. Už v začátcích svého studia se začal věnovat výzkumné činnosti, navštívil například Tádžikistán, Kyrgyzstán, Uzbekistán či Afghánistán a Pákistán, kde zkoumal mimo jiné sociální strukturu, duchovní či hmotnou kulturu tamních etnik. Věnuje se ale také výzkumu mezi pamětníky v Krkonoších a blízkém Podkrkonoší. Výsledky svých výzkumů poté publikuje v odborné i populárně naučné podobě. Měl také několik výstav autorských fotografií a věnuje se pedagogické činnosti. Od dubna 2010 je etnologem v Krkonošském muzeu Správy KRNAP ve Vrchlabí. V roce 2018 vyjel na expedici Marx-Engels-Krakonoš. S kamarádem Zdeňkem Jiroušem jako první na světě sjeli na lyžích z nejvyššího bodu jižního Pamíru, ze štítu Karla Marxe v Tádžikistánu ve výšce 6723 metrů.

Univerzita Pardubice v rámci svého programu k 30. výročí sametové revoluce představila unikátní výstavu s názvem Za vaši a naši svobodu 1968-2018 o protestech proti okupaci Československa v roce 1968 ve státech komunistického bloku. Do Pardubic ji přivezla její patronka, místopředsedkyně Senátu Miluše Horská.

„Informace o tehdejších protestech se do našich médií po roce 68 samozřejmě nedostaly a musíme poděkovat současným badatelům, že našli prameny a archivy k těmto případům a také ještě některé žijící svědky a účastníky těchto statečných činů. Mnozí mladí lidé si dnes asi nedovedou představit, jak takové protesty jejím vrstevníkům změnily život a jak vysokou cenu za projevení svého postoje tenkrát zaplatili,“ komentoval výstavu předseda správní rady Univerzity Pardubice a 1. náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek.

Výstava byla vytvořena z dokumentů, fotografií a na základě autentických svědectví pamětníků, které pořídili v letech 2008 až 2018 Adam Hradilek, Petr Blažek, Štěpán Černoušek, Michaela Stoilova a další badatelé Ústavu pro studium totalitních režimů. Popisuje osudy protestujících, jejich vzpomínky a kombinuje je s dokumenty ze sovětských, polských, maďarských, německých, bulharských a českých archivů bezpečnostních složek a osobních archivů.

 Výstava je putovní a byla představena například ve Washingtonu, Permu nebo v Kyjevě.

Ve foyeru Auly Arnošta z Pardubic bude výstava umístěna do 8. března.

Článek byl převzat z aktualit Pardubického kraje.

Richard Matula. Absolvent Historiografické specializace oboru Humanitních studií na Univerzitě Pardubice, vedoucí oddělení pro péči, ochranu a prezentaci sbírky muzea loutkářských kultur v chrudimi. Zabývá se českým loutkářstvím do roku 1948, především tradičními marionetáři a rodinným loutkovým divadlem.

Za americkými vojáky přijela do Koreje Marilyn Monroe, hrdinové první světové války museli být rádi i za Kašpárka se Škrholou. Na frontě, v zajateckých táborech i v lazaretech, tam všude zvedali morálku na mužstva čeští loutkáři. Působili na obou stranách barikády - v rakouskouherské armádě i v řadách československých legionářů. O tom, jak bylo pro vojáky divadlo důležité, jsme si povídali s Richardem Matulou, autorem výstavy Loutky na frontě, která je nyní k vidění v Chrudimi.

Je pravda, že měli čeští loutkoherci působící v italských legiích při jednom z představení v publiku čtyři tisícovky diváků?

Ano, Antonín, Matěj a Jindřich Kopečtí, prapravnuci slavného Matěje Kopeckého, na svazích Monte Altissima údajně hráli loutková představení pro tisíce svých spolubojovníků. Bratři Kopečtí získali oficiální podporu velitelů a jejich zahajovacího představení se zúčastnili i vysocí spojenečtí důstojníci.

Italská generalita byla prý zručností českých loutkářů unesena a jeden z důstojníků měl prohlásit: „Všichni Čechoslováci jsou inteligenti.“ Lze tedy říci, že nejen Masaryk s Benešem, ale i Kašpárek a spol. pomohli přesvědčit Spojence, že si Československo samostatnost zaslouží?

S notnou dávkou nadsázky ano. Češi a Slováci byli Spojenci považováni za dobré vojáky a vojenští loutkáři navíc udivovali svým uměním.

Proč právě loutky byly v armádě tak oblíbené?

Loutkové divadlo patřilo na počátku 20. století mezi velmi populární zábavu, kterou mohl s jistým talentem a dávkou nadšení provozovat leckdo. Výroba loutek, scény a poté i samotná produkce nebyly samozřejmě tak obtížné jako například u činohry. Jednodušší scény se daly připravit během několika málo minut a poté i stejně rychle sklidit.

Představa vojáků natěsnaných před pimprlovým divadélkem dnes vyvolává lehké pousmání. Nebyli původně skeptičtí i samotní loutkáři a velitelé?

Odpověď na tuto otázku snad nejlépe vystihují slova Váši Cimrmanna, který v rámci rakousko-uherské armády založil Společnost Alešova loutkového divadla při obvazišti 26. pěší střelecké divize: „Nejprve se říkalo, že pimprlata jsou pro děti a nemohou tudíž pobaviti vojáka. Pak, že nebude dostatek vhodného repertoiru pro dospělé apod. Zkrátka jako při všem bylo mnoho hlasů pro i proti. První vystoupení však rázem vše překonalo. Ba i důstojníci počali ve větším počtu divadlo navštěvovati, až po čase staly se nám loutky životní potřebou.“ Loutkové divadlo bylo podobně jako další volnočasové aktivity krátkým únikem z reality. Produkce představovaly vítanou zábavu, ventil každodenních útrap a v neposlední řadě vytvářely i iluzivní návštěvu tisíce kilometrů vzdáleného domova.

Hrál se Jirásek nebo Faust, ale divadlo bylo určitě také dobrým nástrojem propagandy.

Přesně tak, podobně jako činohra i loutkové divadlo v rámci československých legií sloužilo také k těmto účelům. Hry jako Krvavý císař Vilém, Vilém a Franc Josef či další díla s vlasteneckým a protirakouským podtextem fungovaly jako určitá vzpruha a motivace v boji proti Rakousko-Uhersku a jeho spojencům.

Loutky působily i v domácím odboji. Podvratná hesla vykřikoval třeba Skupův plzeňský Revoluční Kašpárek.

Ano, po návratu z fronty - ještě v průběhu války - se Josef Skupa připojil k plzeňskému divadlu Feriálních osad, kde se jednou z jeho naplněných uměleckých představ stal právě Revoluční Kašpárek. Ten v oblíbených a hojně navštěvovaných politických kabaretech již od září 1918 dvakrát týdně pochovával rakouskouherského orla písní: „Dobrú noc, Rakousko, spi, jen spi. Nech sa ti snívajú c. k. sny. Sladce spi, dobrú noc, už se neprosíme o pomoc!“

Celkem odvážný počin na pracovníka vojenské cenzury. Jak se vůbec Skupa vyhnul frontě?

Částečně snad i díky loutkám. V čase, kdy se sestavovala marškumpanie mířící na frontu, zvrhl jeden z neopatrných kuchařů polní kuchyně Skupovi na nohu kotel horké kávy. Ten s tímto poraněním putoval na ošetřovnu, kde byl shodou náhod jedním z členů zdravotní komise také maďarský důstojník, pro jehož děti Skupa ochotně hrál maňáskové divadlo. Na jeho přímluvu byl přeložen k plzeňské cenzuře, kde přečkal zbytek války.

Co loutky a kulisy, přivezli si je vojáci na frontu z domova, nebo je vyráběli až na místě? Z jakých materiálů?

V případě, že si loutky vojáci nevzali na frontu s sebou nebo si je nepořídili o dovolenkách v zázemí, vyráběli si je takřka z čehokoli, co se naskytlo. Častým materiálem byly například brambory, dřevo, ale dochovaly se také plošné loutky J. M. Gottlieba, který je vyrobil z korespondenčních lístků maďarské polní pošty. Nejjednodušší na výrobu byly prstové loutky, spodové loutky či maňásci, ale vyráběly se i marionety.

Zmínil jste, že v italských legiích měli čeští loutkáři oficiální podporu velení. Jak to bylo v Rusku a ve Francii?

Na rozdíl od Itálie se ve Francii či v Rusku loutkářům žádné větší finanční nebo materiální podpory ze strany velení nedostávalo. Například v ruských legiích nebylo loutkové divadlo oproti činohře nikdy zařazeno pod takzvané divadelní komandy. Loutkáři byli odkázáni pouze sami na sebe a pomoc svých kamarádů ve zbrani.

V případě nouze největší se hrálo i bez loutek…

Ano, působí to sice poměrně úsměvně, ale bylo tomu tak. K realizaci takového představení bylo většinou zapotřebí tmy a nadaného loutkáře-vypravěče, který se změnou hlasů odříkával jednotlivé dialogy, popisoval jednotlivé scény a prostředí, v němž se děj odehrává. Přidával i drobné režijní poznámky, kterými tak dopomohl k celkové imaginaci divákůposluchačů. A tak tito loutkáři - řečeno s trochou nadsázky - položili základ pro vznik rozhlasových her.

Válka skončila, vojenské loutkoherce ale propagandisticky použilo i mladé Československo.

Ani po vítězném konci první světové války a návratu domů nemohla část legionářských vojsk odložit zbraně a byla povolána do bojů proti Polákům na Těšínsku a proti Maďarům na Slovensku. Polská i maďarská agrese se brzy staly minulostí, avšak dva z bratří Kopeckých na Slovensku ještě setrvali a dle rozkazu brázdili slovenský venkov se svým loutkovým divadlem. Tím měli podpořit především československé národní uvědomení jako odpověď na pokračující maďarskou agitaci.

Přes všechny hrůzy války, nezastesklo se čas od času loutkohercům v dobách mírových po elektrizující atmosféře válečných představení?

Ano, dle slov samotných účastníků, kteří s jistým časovým odstupem a nostalgií vzpomínali na své produkce na frontě, patřily tyto mezi ty nejvzácnější a nejúspěšnější. Bylo to jistě dáno silou okamžiku, vážnou a obtížnou dobou. Myslím ale, že většina z nich by loutkaření v době míru již za válečnou scénu neměnila.

Loutky na frontě

Ba i důstojníci počali ve větším počtu divadlo navštěvovati. Po čase staly se nám loutky životní potřebou. Loutky na frontě výstava chrudimského muzea vznikla u příležitosti stého výročí konce první světové války a vzniku samostatného československa. V rámci oslav se v minulém roce ve spolupráci s československou obcí legionářskou uskutečnila i série více než sedmdesáti loutkových představení hry zkáza tvrdého meče v legiovlaku. Samotná expozice představuje například unikátní marionety italských legionářů bratrů kopeckých, plošné loutky j. M. Gottlieba či revolučního kašpárka josefa skupy.

Foto: Nový Prostor

Rozhovor byl převzat z časopisu Nový Prostor.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Na Univerzitě Pardubice začala výstava o protestech proti okupaci Československa v roce 1968, ve státech komunistického bloku. Má název Za Naši a vaši svobodu 1968 až 2018. Výstava popisuje náladu, která panovala před 50 lety v zemích Varšavské smlouvy a zároveň představuje krátké životopisné medailonky lidí, jejichž osud byl poznamenán represivním systémem. Důvodem pro jejich pronásledování bylo často jen veřejné odsouzení sovětské invaze do Československa. Jednoho z autorů výstavy Adama Hradílka z Ústavu pro studium totalitních režimů jsem se zeptala, jak je expozice koncipovaná.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Ústav pro studium totalitních režimů od roku 2018 sbírá příběhy, osudy lidí, kteří se zúčastnili těchto protestů a vlastně se snažíme i každý rok pozvat někoho z těchto lidí. A získáváme od nich fotografie, rozhovory, dokonce se nám daří i z archivu bezpečnostních složek těch, kterých zemí získávat doklady o jejich represí a tak. Na základě těchto materiálů byla sestavena i tato výstava.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A platí, že ve všech těch zemích Varšavské smlouvy, které se vlastně podíleli na okupaci Československa v roce 1968, takže ty protesty probíhaly a řádově kolik lidí se jich zhruba účastnilo?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Je to tak, ty protesty se skutečně odehrály ve všech těch zemích, které se invaze zúčastnily. Bylo to od jednotlivců přes stovky až tisíce lidí třeba ve východním Německu, například v Sovětském svazu. Většina posluchačů asi bude znát osudy těch osmi statečných, kteří protestovali na Rudém náměstí. Ale v celém Sovětském svazu došlo ke stovkám případů protestů a některé z nich se vlastně až teprve teď například z ukrajinských archivů KGB vynořují v posledním roce jsme získali několik spisů, které byly vedeny KGB na Ukrajince, kteří protestovali proti okupaci v tom roce 1968.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Tak to je velmi zajímavé. Co jste z těch spisů KGB zjistili.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Jednak u těch lidí, kteří již nejsou na živu, tak vůbec se dozvíme o tom proč třeba protestovali, protože tam jsou výslechové protokoly, jsou tam často i fotografie z rekonstrukcí těch míst, kde k těm protestům došlo, protože ten způsob toho protestu byl velice široký od vylepování letáků přes otevřený dopis, vystoupení na stranické schůzi, ale samozřejmě máme i případy sebeupálení, ke kterým došlo třeba například v Polsku i na Ukrajině ještě před Palachovým činem, což je zajímavé, ale i poté, co se Jan Palach sebeupálil v lednu 1969, tak i vlastně v návaznosti na jeho čin, došlo k dalším takovýmto aktům protestu v těch zemích Varšavské smlouvy.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Vy jste také zmínil represe. Víme, že těch osm statečných bylo perzekuováno v Rusku, tam bylo vězení nebo psychiatrie a tak dále, jak to vypadalo v těch jiných zemích, obdobně?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Bylo to obdobné. Ty represe byly vázány asi na závažnost toho činu. Když někdo vystoupil na univerzitě, tak například za to byl vyloučen ze studií. Někdo ztratil zaměstnání kvůli jeho vyjádření protestů a někdo skutečně skončil například jako Johana Holander, studentka z Krakova, vylepila plakát proti okupaci Československa a byla několik měsíců vězněna.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

V názvu je období let 1968 až 2018. Přibližuje tedy ta výstava i jiná období než stěžejní události roku 1968 nebo řekněme úplně těch nejbližších poté.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Je to tak, protože my vyhledáváme ty jednotlivé účastníky protestů, tak se nezajímáme pouze o ten jeden jediný akt solidarity s naší zemí, ale i o jejich celý život, který je často velice pestrý a velice často tito lidé zůstali angažováni i v tom pozdějším věku i po propuštění ze vězení a tak dále, například Mustafa Džamilev, člověk, který vlastně hájil právě krymských Tatarů od 60 let až po ta 90. léta, tak toho jeho osudu se dotýkáme, například i okupace Krymu a jeho vlastně opětovnému zápasu za svobodu krymských Tatarů.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Vy jste dnes na výstavě v Pardubicích, ale v České republice měla výstava premiéru v rámci akcí připomínajících výročí událostí srpna 1968. Jak velký byl o ni zájem právě v Praze?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

V Praze byla tato výstava vystaveny ve skautském institutu na Staroměstském náměstí, což je velice živoucí příjemné místo, které navštěvuje mnoho mladých lidí, samotná ta vernisáž byla velice pěkná, veliká právě z toho důvodu, že se jí zúčastnili někteří z těch protestujících, kteří přijeli na 50. výročí okupace do Prahy.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A tady ještě musím zmínit i světové souvislosti, protože anglická verze výstavy byla loni na jaře uvedena ve Washingtonu v létě pak v Torontu, tak jaké jste zaznamenaly ohlasy na americkém kontinentu a ze Spojených států?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Tak já jsem měl čest otevřít tu výstavu i ve Washingtonu právě i za účasti Pavla Litvinova, jednoho z těch osmi statečných z Moskvy. Ten zájem byl veliký. Výstava byla plánovaná, že bude vystavena měsíc, nakonec byla prodloužena ještě o jeden měsíc a zároveň byla vystavena v evropské misi ve Washingtonu, také velice frekventované místo a ty ohlasy byly úžasné.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A co ohlasy v Rusku, protože i ruská verze výstavy byla k vidění v moskevském Sacharovově centru. Přeci jen víme, že v ruských oficiálních médiích ten obraz 68 a okupace není tak shodný jako u nás.

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Zase, ta výstava byla přijata velice dobře, ale samozřejmě je otázka, koho ta výstava zajímá. Ona byla vystavena v Sacharovově centru, které navštěvují lidé, kteří se zajímají o historii, zajímají se o dění kolem sebe, zajímají se o lidská práva. A těch lidí, kteří jsou tímto způsobem aktivně orientovaní, samozřejmě asi není tolik jako jinde ve světě, ale ten zájem byl, ta výstava je putovní v Ruské federaci, byla již vystaveny v Permu, poputuje do Petrohradu.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

A nebyl žádný problém s tou výstavou?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Určitě ne. S tou výstavou problém nebyl. Došlo k určitému problému během toho pietního setkání na Rudém náměstí, kde jsme si společně s těmi žijícími účastníky protestů připomněli ten odvážný čin z Rudého náměstí a tam došlo tedy k zatčení třech osob, kteří měli u sebe transparenty, jednak ten transparent za vaši a vaši svobodu, který se objevil již před 50 lety na Rudém náměstí, tak i třeba transparent Svobodu Sencovovy, ukrajinskému disidentu, který je vězněný v Ruské federaci. Takže tito lidé, kteří vlastně veřejně projevili nějaký apolitický názor, tak byli zatčeni. My, kteří jsme pouze kladli květiny a postáli tam s pozůstalými nebo příbuznými, nás se to nedotklo.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Adame, na závěr na vás navážu s osobnější otázkou. Když jste se probíral všemi těmi materiály a připravoval tuto výstavu, tak co vás vlastně nejvíc při tom chytlo třeba za srdce a nakolik právě toto téma té solidarity, toho soucitu vlastně s jinými národy, kteří zažívají něco negativního, tak na kolik je podle vás to téma důležité pro dnešek, nebo i do budoucna?

Adam HRADÍLEK, autor výstavy, Ústav pro studium totalitních režimů

Jedním z nejsilnějších zážitků bylo první setkání s Pavlem Litvinovem, jedním z těch osmi statečných před deseti lety v New Yorku, kde jsem mu děkoval jako mému dětskému hrdinovi, nebo hrdinovi z dětských let a poděkoval jsem mu za tu solidaritu s námi, kterou projevili, jak za to zaplatil a on mi říkal: Adame, neblázni, to já jsem to nedělal kvůli vám, já jsem to dělal kvůli nám. My jsme doufali, že Pražské jaro zažehne moskevské jaro a samozřejmě, že to byla nadsázka ale zároveň je to moment, který je přítomný u většiny těch lidí, se kterými jsme měli tu čest hovořit nebo ty jejich příběhy popsat, že vlastně ten protest byl nejen kvůli nám, ale byl to i výraz zoufalství, ztráty nějaké naděje, kterou vkládali v to pražské jaro, že změní ten systém, ve kterém žili také.

Lucie VOPÁLENSKÁ, moderátorka

Čili opravdu za vaši a naši svobodu. Tolik historik Adam Hradílek z Ústavu pro studium totalitních režimů. Připomínám, že putovní výstava za naši a vaši svobodu je ode dneška přístupná v Pardubicích. A na našich vlnách, na vlnách Českého rozhlasu Plus vás teď čekají hlavní zprávy a po nich publicistika, která se bude věnovat také aktuální situaci v Venezuele a problémů s polským masem. Od mikrofonu se pro tuto chvíli loučí Lucie Vopálenská.

Rozhovor byl převzat z pořadu Den podle... Českého rozhlasu Plus. 

Tým vědců Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice se podílí na prestižním projektu Evropské kosmické agentury (ESA). Výzkum má přispět k využití satelitní navigace pro lepší zabezpečení a řízení vlaků v Evropě.

Experti chtějí pro řízení provozu vlaků využít satelitní systém EGNOS, který se už dnes často používá k řízení letového provozu nad evropským kontinentem. Tím by zvýšili bezpečnost a pohodlí cestujících v rámci Evropské unie. A také provázali dvě rozsáhlé evropské infrastruktury - Evropský železniční systém řízení dopravy (ERTMS/ETCS) a satelitní systém EGNOS. Tuto strategii kromě ESA významně podporuje Úřad Evropské komise pro Globální družicový polohový systém (GNSS), Agentura pro evropský globální navigační družicový systém (GSA) v Praze, Evropská železniční agentura (ERA), Mezinárodní unie železnic (UIC) a další evropské i národní instituce a železniční průmysl.

„Naším cílem je bezpečně a co nejlevněji určit polohu vlaků a tuto informaci dál využívat pro jejich zabezpečení a řízení. V praxi to mimo jiné znamená nahradit nebo doplnit tzv. fyzické balízy, tedy prvky umístěné v kolejišti, které slouží k určení polohy vlaků, levnějšími virtuálními balízami. Ty jsou uložené v počítači na vlaku a detekované pomocí satelitní navigace,“ uvedl děkan Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice Ing. Zdeněk Němec, Ph.D.

Proto je hlavním cílem projektu posoudit, jak nejlépe i na železnici využít satelitní systém, který byl původně navržený pouze pro potřeby letectví. Je nutné, aby v případě zabezpečení vlaků splňoval velmi přísné požadavky na bezpečnost podle evropských norem. Dalším cílem vědců je navrhnout metodiku, která prokáže tuto bezpečnost a připravit k ní schvalovací proces použitelný ve všech členských státech Evropské unie.  „Očekáváme, že první výsledky projektu se prakticky uplatní při návrhu, realizaci a certifikaci systému řízení vlaků na trati Pinerolo-Sangone poblíž italského Turína zřejmě v příštím roce,“ říká doc. Ing. Aleš Filip, CSc. z Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice. Výsledky a zkušenosti se využijí i pro plánování a realizaci podobných železničních systémů v České republice.

Využití satelitní navigace pro zabezpečení a řízení vlaků pomocí satelitů se vědci z Fakulty elektrotechniky a informatiky věnují více než 20 let. Kontakty s Evropskou kosmickou agenturou navázali už v rámci svého prvního mezinárodního projektu APOLO v letech 1998 - 2001. Tehdy se soustředili na testování nové technologie ESTB (EGNOS System Test Bed) pro zabezpečení vlaků. Na tuto práci navázalo mnoho národních a mezinárodních projektů, z nichž předposledním byl evropsko-americký projekt H2020 RHINOS (2016-2017) zaměřený na využití satelitní navigace pro zabezpečení vlaků. Fakulta elektrotechniky a informatiky ho řešila v konsorciu pod vedením RadioLabs (Itálie) a v úzké spolupráci s kolegy z kalifornské Stanfordovy univerzity. Kvalita jejich výsledků a dlouhodobé zkušenosti vedly k tomu, že se pardubičtí vědci podílí také na řešení nového projektu Evropské kosmické agentury.

Nový mezinárodní výzkumný projekt SYSTEM SUITABILITY STUDY FOR TRAIN POSITIONING USING GNSS IN ERTMS IN 2020 (Studie použitelnosti satelitní navigace (GNSS) pro evropský systém zabezpečení a řízení vlaků) odstartoval loni, když vědci Fakulty elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice získali tendr s nabídkou ve spolupráci se společností Nottingham Scientific, Ltd. z Velké Británie. Dalšími členy konsorcia jsou společnosti Telespazio - VEGA (Velká Británie), GMV (Španělsko), TÜV Rheinland (Velká Británie) a kromě Univerzity Pardubice a její Fakulty elektrotechniky a informatiky se jí účastní subdodavatelé AŽD Praha a Výzkumný ústav železniční. Délka řešení projektu je 18 měsíců. 

Pavlína Havlenová (25). Medailistka z řady domácích i zahraničních extrémních hasičských závodů. Pracuje jako zdravotnická záchranářka, jezdí se sanitkou, kterou někdy i řídí. Narodila se v hasičské rodině, tatínek je profesionál. Přes hasičské kroužky se dostala do sboru dobrovolných požárníků v rodné Vladislavi na Třebíčsku, kde působí dodnes. Na Univerzitě Pardubice vystudovala obor zdravotnický záchranář.

Její sport patří mezi nejrozšířenější v České republice a ona sama platí v Evropě za špičku. Přesto její jméno zná jen málokdo. Pavlína Havlenová totiž sbírá medaile v hasičském víceboji. Zatímco při závodech šplhá v plné výstroji na vysoké věže, v civilním povolání chvátá za zraněnými v sanitním voze.

Máte ráda oheň?

To jsme na psychotestu? Zapomněla jsem, co na tuhle otázku odpovídat. Jo, ráda do něj koukám, ale ještě jsem žádný úmyslně nezaložila.

O lidech se zrzavými vlasy se říká, že jsou políbení ohněm...

To mě nikdy nenapadlo. Ale je to moje opravdová barva vlasů.

Zasáhlo vás loňské rekordně horké léto? Vyjížděla jste jako dobrovolná hasička častěji k zásahům?

Ne, vůbec. Jsme totiž jednotka páté, nejnižší dobrovolnické úrovně. Ta se určuje podle toho, kolik dá obec do sboru peněz a kolik sežene lidí, podle čehož se pak vyhodnotí připravenost jednotky a stanoví doba, do které musí vyjet. Čím vyšší úroveň, tím nižší doba. V našem případě je to dvacet minut. Ve druhé úrovni už hasiči drží i služby a jsou vlastně poloprofíci. My z páté vyjíždíme tak maximálně jednou za léto, když v dědině začne hořet pole. Naštěstí jsme loňská extrémní vedra nijak nepocítili, pole jsem hasila naposledy před dvěma roky.

U vás tedy žádné rychlé sjíždění po tyči nehrozí, že?

To opravdu ne, ale někteří poloprofesionálové je mají. Zrovna tuhle součást na hasičských stanicích vždy obdivuji. Třeba v Ostravě, kde přespávám při cestě na závody do Polska, mají krásné americké skluzy. A také u profíků v Třebíči, kde trénuji. Ale přiznám se, že se dost bojím do nich naklonit a sjet dolů.

Vás nikdy nelákalo stát se profesionálkou?

V Česku to bohužel nejde. Zakazuje to legislativa, třeba kvůli tahání těžkých břemen. V Evropě nemohou holky na výjezdy kromě nás už jen na Slovensku a v Maďarsku, jinak všude ano.

Nemrzí vás to?

Trošku. Asi by mě to bavilo. Ale jsem se svou prací spokojená, navíc je té hasičské dost podobná. Třeba v Anglii však naše omezení vnímají jako diskriminaci. I moje polská kamaráda Agnieszka, velitelka hasičské čety z Krakova, vždy přijde a zeptá se: „Tak co, už můžeš být konečně profesionálka? A už s tím něco děláte? Musíte s tím něco dělat!“ Já jsem ale spokojená i tak, rozhodně nechci dělat nic pro to, abych byla první holka, která bude sloužit u profesionálních hasičů.

Hasičské řemeslo se ve vaší rodině dědí napříč generacemi. Je něčím specifická?

Baví nás trávit volný čas s další hasičskou rodinou. Tatínek je stále profesionální hasič, vzhlížela jsem k němu. Potom navíc začal jezdit na závody TFA (Toughest Firefighter Alive, v překladu Nejtvrdší hasič přežije, pozn. red.), mně bylo třináct a chtěla jsem být u toho jako divák. A pak si to samozřejmě vyzkoušet.

Předpokládám, že byl proti…

Říkal, že ne, že jde o strašně náročný závod. Šla jsem pak dělat přijímačky na vysokou školu pro záchranáře a k překvapení všech je zvládla. Jejich součástí byl fyzický test a já nikdy nebyla zrovna sportovní talent. Na zdrávce jsem měla dokonce trojku z tělocviku a na vysoké málem nešla ke státnicím kvůli gymnastice – tři roky jsem trénovala výmyk! Po přijímačkách jsem ale zkusila tátu přemluvit znovu, tentokrát povolil a pustil mě na závody v Telči. Zdárně jsem je dokončila a během studia na vysoké začala aktivně závodit. Na koleji mě navíc shodou náhod přiřadili k Hance Havlíčkové, další výborné závodnici.

Odmalička jste procházela dětskými hasičskými kroužky. Budovala jste si svůj sen od raného věku?

Já si z nejmladších let pamatuji jen to, že všude kolem mě byli hasiči. V sedmi letech začal strejda trénovat malé kluky a já se k nim přidala. Pak to šlo ráz na ráz, přiřazovali mě k volným postům, které jsem dost střídala. Moc mi to nešlo. Chvíli jsem tahala hadice, chvíli byla u stroje… Pomalu jsem si prošla vším, strašně mě to bavilo, ale v pubertě se družstva začala dělit na holky a kluky. A já byla jediná…

Co bylo dál?

Začala jsem po okrese pendlovat mezi dobrovolnickými sbory. Šlo pořád o požární sport, týmové útoky, co znají lidé z každé dědiny. Spojit savicové vedení („hadici“, pozn. red.) s mašinou, která tlačí vodu dopředu, a pak trefit terč načas. Tápala jsem mezi vesnicemi, nakoukla i do extraligy, až mě chytly závody TFA. Byla jsem v nich docela dobrá. Aby ne, bylo nás jen pár poblázněných holek, co byly v mužské kategorii rády, že vůbec dokončily závod. Ženské kategorie tehdy vůbec nebyly, konkurence minimální. Po krůčcích ale přibývaly soupeřky a mně se začalo víc a víc dařit i na větších závodech.

Pomyslela jste si někdy, že by vám průprava ze závodů pomohla při reálném zásahu?

Snad jen při hašení zmíněného pole. Nezdá se to, ale je strašně náročné běhat v plné výstroji mezi řádky slámy. Tehdy jsem si říkala: „Jsi jediná holka mezi chlapama, tak to vydržíš.“ Stejně jako na závodech! Nejvíc mi ale v životě pomohly teoretické znalosti ze Závodů požární všestrannosti. Naučili nás tam třeba, co čím hasit, jak zacházet s pojistkami, zdravovědu, topografii, základní uzly, z toho žiji dosud. Spousta věcí mi zůstala v hlavě a pomohla v naší jednotce.

V závodech TFA jde především o rychlost, sílu a mrštnost – není třeba nic vymýšlet. Co vás žene k tomu vydat ze sebe maximum? Představíte si reálnou situaci?

Nad tím při závodě moc nepřemýšlím. Maximálně si říkám na startu – až nebudeš moct, představ si pod figurínou někoho, koho máš ráda. Nakonec to tak ale vůbec nefunguje a většinou si samotný závod ani nepamatuju. Jedu na automat, v závěru navíc veškeré myšlenky přebíjí bolest.

Co vás bolí?

Po závodě nejdřív ruce, pak nohy, hlavně stehna, a nakonec úplně všechno.

Účastníte se i neméně náročných závodů FCC (Firefighter Combat Challenge), v jednom jste se nedávno dostala pod časový limit tři minuty.

Můj aktuální rekord je dvě minuty čtyřicet sekund. Pořád je ale kam se posouvat – absolutní rekord je jedna minuta osmačtyřicet sekund! Nemyslím si, že bych to dokázala někdy atakovat.

Trasa a pořadí překážek jsou po celém světě stejné?

Ano, navíc ženy nemají oproti mužům žádné úlevy, norma je dána. Podobně jako v atletice v závodech na sto metrů. Jednou je ale povrch rychlejší, jindy pomalejší. Záleží i na tom, jak dobře jedou kaisery.

Co to je?

Závaží na ližinách o váze dvaasedmdesáti kilogramů, do kterého mlátíme čtyřkilovou palicí mezi nohama a posouváme o určenou vzdálenost. Když jedou dobře, máme lepší časy, když hůře, třeba v dešti, tak naopak. Občas tak svůj výkon nehodnotím podle času, ale srovnávám ho se Slovinkou, která patří mezi nejlepší závodnice. Když je rozdíl do devíti vteřin, jsem ještě spokojená, půl minuty už je horší.

Jak jdou v tomto případě překážky po sobě?

Nejprve na sebe hodíme dvacetikilovou hadici a vyběhneme tři patra, buď po připraveném lešení, nebo na železnou věž. Nahoře ji odhodíme do připravené bedny a ručkováním taháme nahoru podobně těžké závaží na laně. Pak po jednom schodu sbíháme dolů, nesmíme žádný přeskočit, jinak hrozí penalizace. Následuje výše zmíněný kaiser, kde zase nesmíme minout, jinak máme další penaltu. To s aktivním dýchačem na obličeji taky není úplně jednoduché.

Maska vám pomáhá, nebo je to naopak další komplikace?

Já ji mám ráda, vytvoří kolem mě bublinu, jsem uzavřená ve svém světě. Slyším jen své dýchání a lidi kolem moc nevnímám. To je pro mě závodní blaho. Je ale třeba se v ní naučit dýchat. Ne jako pes, ale hluboký nádech, pauza a pomalý výdech. Můžu si tam dát i spršku, zmáčknu tlačítko a přístroj mi ofoukne obličej. V takovémto závodě to ale nestihnu využít, to spíš až v jiném, kdy třeba vybíháme v Polsku solný důl, šedesát čtyři pater… To vše alespoň v šestnáctikilové výstroji.

Vraťme se k závodům FCC, v nichž budete brzy reprezentovat Česko v Americe. Jaká překážka následuje po kaiseru?

Slalom mezi hydrantovými nástavci, které nesmíme srazit. Potom vezmeme zavodněnou hadici, s níž běžíme třicet metrů, rukama rozrazíme dveře, lítačky, a proudem vody trefujeme terč, dokud nepadne sklopka. Uzavřeme proudnici, položíme hadici a naopak sbíráme ze země osmdesát kilo vážící figurínu, kterou předepsanými úchopy dovlečeme do třicet metrů vzdáleného cíle.

Do světové špičky patří ještě Slovinky a Polky. Jaké máte vztahy? Panuje mezi vámi rivalita?

To nejhezčí na tomto sportu je, že na evropské úrovni je nás deset dvanáct, co se opravdu rády vídáme a jezdíme za sebou i na dovolenou. Na závodišti jsme sice soupeřky, ale nepřejeme si nic špatného.

Závodí se i jinde než v západní a střední Evropě a Severní Americe?

Je pravda, že jde spíše o „zápaďácký“ sport. Ale i na Východ se začíná pomalu dostávat, i když tam vládnou zejména ty dříve zmíněné týmové útoky, klasický požární sport. Závody FCC už proběhly i v Indii. Největší tradici mají ale jednoznačně v Americe.

Čím to je?

Členové integrovaného záchranného systému tam jsou pro běžné lidi téměř polobohy. Lidé vás hned vnímají lépe a podobné to je i v západoevropských zemích.

Pro většinu sportovců je top akcí olympiáda. Jaká je to pro vás?

Světové hasičské hry. Platí za jednu z největších sportovních akcí na světě, vlastně jde o olympiádu pro hasiče a policisty z celého světa. Závodí se jak v našich specifických disciplínách, tak v klasických olympijských sportech – v atletice, plavání, cyklistice, střelbě… Naposledy byly v Jižní Koreji.

Závodíte i s profesionálními hasiči nebo policisty. Nemají výhodu, nebývají lépe připraveni?

Chtěla jsem říct, že v Česku mají navrch profíci. Ale zahanbila bych pár kluků – dobrovolníků –, kteří jsou také vynikající. Většinou však stavějí na nějakém profesionálním sportu, nejsou jako já. Ovšem na Slovensku není mezi závodníky snad žádný profesionál a platí za absolutní světovou špičku.

Jak často musíte trénovat vy?

Záleží na ročním období. V létě mám čtrnáct dní pauzu, při které jen běhám nebo jezdím na kole. Jinak je dobré ideálně dvakrát týdně podstoupit tvrdý trénink, ve výstroji, s maskou.

Běháte běžně i mezi lidmi?

Už raději moc ne. Vypadá to strašně! Dnes ale přespávám u tety v Praze a chci ve výstroji běhat v jejím paneláku. Má dvanáct pater, v Třebíči máme maximálně osmipatrový. Většinou ale neběhám na veřejném prostranství. A když ano, snažím se zamaskovat alespoň nápis HASIČI a eliminovat reflexní prvky. Nechci děsit babičky, lidé častou koukají, co se děje.

Vybavení si kupujete sama?

Tuto výstroj (v níž se fotografovala, pozn. red.) jsem dostala od svého prvního sponzora. Není to přímo závodní speciál, ale odlehčený zásahový oblek. Je bezvadný. V běžných jednotkách se kupují ekonomičtější modely, třeba za dvanáct tisíc, ale jsou třikrát těžší než tento. Můj stojí pětadvacet tisíc, boty dalších šest, rukavice dva a helma dalších deset tisíc korun. Je to dost drahý koníček.

Kolik závodů za rok stihnete?

Většinou kolem šestnácti, z toho asi šest FCC závodů po Evropě. Zbytek jsou spíše české závody typu Železný hasič. Každý rok si vytyčím hlavní cíl a ostatní beru především jako trénink.

Kontrolují vás při velkých akcích na doping jako jiné sportovce?

Na velkých závodech ano. Některé holky v Americe už mají svaly spíše jako chlapi. Nechci říct, že užívají doping, ale nějakými přípravky si nejspíš pomáhají. Jednomu namakanému Litevci nedávno přišli na to, že bral koňské hormony.

V reálném životě jste záchranářka. Řídíte i sanitku. To také není zrovna ženské povolání…

Máte pravdu. Teď přes léto jsem byla víc řidič a bavilo mě to. Navíc mívám za úkol i transport pacienta, často je nosím, takže průprava ze závodů se hodí.

Musí to být ale úplně jiný stres, ne?

Někdy je to, zejména v hustém provozu, dost náročné. Ale mě to baví. Lidé se naštěstí začínají učit, jak se sanitkám vyhýbat, a vytvářejí uličky. Většinu řidičů se mi navíc podaří dopředu odhadnout. Jedni vás vidí a chtějí strašně pomoci; i za cenu, že si odřou auto. Další to myslí také dobře, ale už nad tím tolik nepřemýšlejí. Pak jsou i řidiči, kteří nás vidí, ale zároveň nechtějí vidět. Stává se, že mě předjíždějí, i když jedu na majáky.

Nekompenzujete si trochu povoláním záchranářky skutečnost, že se jako dobrovolná hasička k těm nejvážnějším zásahům nedostáváte?

Možná trochu ano, hezky se to spojuje. Často se díky tomu potkávám i s profesionálními hasiči.

Jak si čistíte hlavu po nejtěžších případech?

Třeba právě na závodech, kde musím myslet na úplně jiné věci. Pomohlo mi i to, že jsem vyrůstala v hasičské rodině. Vše jsme otevřeně řešili, chápala jsem odmala, že se dějí i zlé věci a je to součást života. Když jsem šla studovat zdrávku, věděla jsem, že chci jezdit se záchrankou a že se budu muset ještě více zocelit. Samozřejmě i dnes mě nějaké případy vezmou za srdce. Záleží na tom, co vidíte. Třeba škaredá věc u někoho, koho jsem znala, a samozřejmě děti. Když ale hodně trénuji, běhám v listopadu potmě ve věži do schodů, stává se naopak očistcem moje práce.

Setkáváte se s agresivními pacienty? Nebo na podobné případy volají ryze mužské posádky?

Ne, jezdí ti, kdo jsou zrovna na řadě. Akorát s námi občas jedou i policisté. Když jsem vzadu s pacienty, fakt, že jsem ženská, občas naopak pomáhá. Zkouším na ně ženské vyjednávání. „Mám se vás bát? To opravdu chcete? Má s námi jet policista? To bych nerada.“ To většinou zabere. Najednou se chovají úplně jinak. Při rvačkách si občas stoupám i mezi chlapy, což bych správně neměla. Něco jiného jsou pravidla a něco jiného realita.

Nebojíte se vlézt do rvačky?

Třeba nedávno ne. Vlezla jsem mezi ně a ptala se: „Co teda bude? Teď zmydlíte i mě, nebo co?“

Setkáváte se někdy naopak s vděkem? Posílají vám bonboniéry?

Stává se to. Jsme totiž s pacienty a rodinou v kontaktu jako první, řešíme jejich přání, snažíme se pomoci. Většinou navíc volají pomoc sami ve chvíli, kdy jim teče do bot.

Zpátky k dobrovolnictví – jak vás vnímají lidé v Česku? Nevidí ve vás spíše než zachránce organizátory kulturních a zábavních akcí?

Je to tak. Ale když přijdou třeba povodně, jsou rádi, že pomůžeme. Za tolik brigádnických hodin zdarma, co mám u dobrovolnického sboru za osmnáct let odpracováno, bych měla nejspíš postavený dům. Málokdo by byl ochoten pracovat zadarmo, navíc do toho dávat ještě i své peníze. Často bohužel není vidět, co vše dobrovolní hasiči dělají… A nejviditelnější bývají právě hasičské zábavy, kde se občas někdo připije.

Kde ale vůbec vznikla tradice, že kulturní akce pořádají dobrovolní hasiči?

Myslím, že je to tím, že jsme největší občanský spolek v České republice. Lidé se kolem nás srocují skoro všude. Proč nedělají podobné akce třeba divadelní spolky, nevím. Asi jich není tolik. Na druhou stranu je to hezká a rozšířená vesnická tradice.

Když zasahujete po boku profesionálů, vnímají vás jako sobě rovné?

Záleží na jednotlivcích, je to o lidech. Když chtějí, tak ano. Pokud jsme jim užiteční a nebojíme se vzít do ruky třeba jen koště a lopatu, jsou spíš rádi. Jsme pro ně další pracovní síla, která může pomoci.

Má dobrovolnictví v okolních státech podobnou tradici jako v Česku?

Podobné je to všude v Evropě. Ale pobaví mě, když přijedu s nášivkou SDH Vladislav do Anglie a potkám se třeba s dobrovolnými hasiči z Londýna. Zatímco my máme starou oprýskanou zbrojnici, kde chybí i soška sv. Floriána, patrona hasičů, protože rezivěl, oni fungují se super výbavou… A přitom jsme si všichni rovni, to je na dobrovolnictví krásné.

Váš život je nabitý adrenalinem, makáte víc než leckterý muž. Umíte si představit, že byste si našla partnera pracujícího třeba v kanceláři?

Tak to neberu. Spíš koukají kluci divně na mě. Že mám sílu je unést… Chápu, že pak jejich ego může strádat. Která žena by ale dokázala muže odnést z hospody?

Rozhovor byl převzat z Instinktu č. 6/XVIII 31. ledna 2019