1. ÚVOD / 2. HISTORICKÝ NÁSTIN / 3. LITERATURA
Sgrafito a nástěnná exteriérová malba v české renesanci: stručné teze
Středověká výzdoba domovních průčelí měla ve středoevropském prostředí často charakter malovaných náboženských výjevů, kterým byl mj. přisuzován také ochranný ráz. Tato zvyklost je doložena - jak uvádí Zikmund Winter s odkazem na znění legendy o deseti tisících rytířích, kde je prošen Kristus: bude-li zobrazeno jeho „mučení v domě na stěně mastí neb černidlem psáno, nebo ze dřeva vyřezáno neb snad z kamene vyryto, aby byl stráž toho domu vždy od ohně i od hromu“ - již ve 13. století. Veřejná prezentace a vystavování malovaných obrazů Svaté rodiny a svatých patronů a přímluvců nedílně patřily k tehdejší nábožné praxi. V období pozdního středověku se na domech začínají objevovat i žánrové a epické výjevy, nezřídka v roli jinotajných domovních znameních (na př. vlk kázající husám, anděl jedoucí na kohoutu).
Za stimul k výzdobě fasád renesančních šlechtických sídel, veřejných budov a soukromých měšťanských domů můžeme v našich zemích považovat nejen „přirozenou radost z barevnosti a záalpský sklon k zdobnosti a fantasknosti“ (Jarmila Krčálová), ale ve stejně velké míře také vzájemné soutěžení jednotlivých objednavatelů a prezentaci jejich společenských ambicí.
V období raného novověku lze na dochovaném tuzemském památkovém fondu rozlišit tři druhy náročnější fasádní dekorace: sgrafito, chiaroscurovou (šerosvitnou) malbu a barevnou fresku. Sgrafitová technika je typickým plodem mediteránní kolébky renesančního umění - Itálie. Nejstarší doklady sgrafit jsou známy z oblasti Toskány z přelomu 14. a 15. století, později se rozšířila i do Říma a severní Itálie. Hranice své vlasti technika překročila v 16. století, kdy se - společně s pronikáním renesančního slohového kánonu do záalpské Evropy - uplatnila móda sgrafitových průčelí i v Čechách a na Moravě, kam ji přinesli vlaští stavitelé, kteří do střední Evropy přicházeli v pokročilé první polovině 16. století za prací z oblastí Grisonska, Lugana a Comského jezera. Jiskřivé sgrafito, pokrývající průčelí někdy jako tapeta nebo dezénovaná textilie, zde navázalo na obvyklé způsoby výtvarné kultivace omítkových ploch ve stavebnictví středověku. Z nich patřily mezi nejcharakterističtější barevně hýřivě pojednané obruby nebo jemné omítkové reliéfy kolem okenních otvorů. Z příkladů předjímajících tradiční renesanční sgrafito lze uvést na př. ornamentální okenní pasparty rozetového okna klášterního kostela ve Zlaté Koruně.
Technický principem sgrafita je proškrabávání kresby iluzivních architektonických, ornamentálních nebo figurálních kompozic skrze jednu až dvě, kontrastní barevností a strukturou odlišené omítkové vrstvy. Svrchní vrstva omítky byla mnohdy nahrazována jen opakovaným nátěrem vápenným pačokem (pak šlo o tzv. jednovrstvé sgrafito). Výsledný výtvarný efekt bylo možné modifikovat několika dalšími způsoby, na př. probarvením podkladové vrstvy rozdrceným dřevěným uhlím, jak se tomu stalo u slavonického domu čp. 520. Pro svou výtvarnou působivost - na jejíž patině se podílely i klimatické faktory (déšť a slunce), možnost sgrafitovým pláštěm finančně nenáročně modernizovat mnohdy starší objekt a relativní trvanlivost - si sgrafitové dekorace získaly záhy oblibu společenské elity, aristokracie, která se tak na svých městských a venkovských sídlech snažila imitovat módní dekorace italských paláců. Mezi umělecky nejpůsobivější příklady patří figurální a zvířecí výjevy sgrafitových pásů zdobících pernštejnský zámek v Litomyšli, zámek v Benátkách nad Jizerou a císaři Rudolfu II. patřící zámek v Brandýse nad Labem.
Příslušníci bohatého patriciátu okázalou vnější výzdobou svých staveb demonstrativně prokazovali svůj společenský vzestup a svou aspiraci - majetkově a humanistickým rozhledem - pozvolna konkurovat panskému stavu. Nejznámějším příkladem ikonograficky náročných sgrafit je výzdoba domu U Minuty v sousedství Staroměstské radnice, pocházející z přelomu 16. a 17. století a čerpající jako jeden z nemnohých tuzemských příkladů z předlohových kompozic italské provenience.
Nejranějším renesančním sgrafitovaným stavebním prvkem v Čechách byl patrně volutový štít Vladislavského sálu na Pražském hradě s letopočtem 1546. Nejstarší průčelí s figurálním sgrafitem nese slavonický dům čp. 522, kde je výzdoba datovaná rokem 1547. Zlatým věkem sgrafita se v domácích poměrech stala druhá polovina 16. století až zhruba po závěr vlády císaře Rudolfa II. (1612), víceméně ojediněle tato výzdobná technika přežívalado poloviny 17. století. Proti situaci v alpských zemích u nás tedy sgrafitování fasád nemělo příliš dlouhého trvání. Za rozšířením sgrafitové dekorace, zejména jejích prostších forem (různé typy kvádrování, diamantové bosáže nebo klasického psaníčka s iluzí trojrozměrných lícních ploch kvádrů a stínovanými fasetami), které se uplatnily i na druhořadých stavbách hospodářské povahy (sýpky aj.), je možno hledat i příčiny ryze praktického rázu. Zatímco malovaná výzdoba vyžadovala služeb zručného umělce, jednoduché sgrafito dovedli - jak dovodil Jan Muk - provádět i zkušenější zedníci, omítkáři nebo tzv. dyncheři.
Jedna z nejvelkorysejších přestaveb středověkého feudálního sídla, starého gotického hradu na moderní renesanční zámek, k nimž došlo v průběhu 16. století v rámci Českých zemí, proběhla ve druhé polovině století v Českém Krumlově. Tuto rozsáhlou obnovu rezidence pánů s erbem červené růže, kterou inicioval velmož Vilém z Rožmberka, shrnul rožmberský kronikář Václav Březan slovy: „hrad Krumlov starý, nepořádný, úzký, tmavý a neveselý…rozšířil, přeformoval, v způsob veselý a prostranný vystavěti dal…“. Březanův stručný komentář výmluvně charakterizuje pestrost renesanční freskové výzdoby, která v sedmdesátých letech 16. století pokryla nádvoří českokrumlovského zámku malbami iluzivní architektury, mytologických božstev, planet a dalších alegorií. Jejich autorství je - i když bez pramenné opory - připisováno malíři Gabrielu de Blonde, jenž v té samé době dekoroval i zámecké interiéry.
Příklad malířsky náročného pojednání velké fasádní plochy, které těží z měkkého polostínu hnědavých okrů (tzv. chiaroskuro), představuje šerosvitná malba zdobící nádvorní frontu Granovského paláce v Ungeltu na Starém Městě pražském.
Předlohy pro sgrafitové a malované cykly mytologických božstev, obrazy z antické historie, biblické scény, portrétní medailony vladařů, varovné obecně zaměřené moralistní a didaktické alegorie všech typů (řady Ctností a Neřestí aj.), stejně jako pro lovecké výjevy a zobrazení exotické zvěře nalézali sgrafitáři a malíři, působící v 16.-17. století v Čechách a na Moravě, v nepřeberném množství grafických tisků z rukou převážně jihoněmeckých, nizozemských a flámských rytců. Z těchto oblastí (měst Norimberku, Antverp ad.) totiž pocházeli nejinvenčnější doboví producenti figurální i ornamentální grafiky, kteří mají význam pro naše prostředí. Vynikali mezi nimi: Heinrich Aldegraver, Virgil Solis, Hans Sebald Beham, Georg Pencz, Jost Amman z Curychu, Tobias Stimmer a Nizozemci Cornelis Bos, Cornelis Floris, Philips Galle a mnozí další. Výsledná podoba konkrétních fasád vznikla často kombinací různých, mnohdy i obsahově nebo sledem vyprávění nesourodých grafických předloh. Při jejich selekci rozhodovaly, zdá se, spíše požadavky harmonické kompozice a volného prostoru (tj. zda se výjev z předlohové grafiky podaří adekvátně vměstnat do plochy domovní stěny determinované architektonickou skladbou oken a říms). Nepominutelnou roli patrně „sehrála i spontánní rozhodnutí provádějících malířů, podnícená spíše radostí z malování a zálibou ve zdobnosti než ikonologickými spekulacemi“ (Petr Pavelec).
Exteriérové výzdobě budov se věnovali i přední umělci, na př. rudolfínský malíř Bartolomeus Spranger, který si v osmdesátých letech 16. století na štít svého pražského domu v Thunské ulici „barvami měděnými“ vymaloval, jak uvádí Zikmund Winter, „postavy mythologické, děti zaměstnané malbou, kresbou, sochařením, přidal k tomu trofeje, zbraně a jiné zdoby“. Mezi další, jmenovitě známé dekoratéry, malující „všecko všudy bez rozdílu“ (Zikmund Winter), o nichž se dovídáme z dobových pramenů a k nimž lze vztáhnout dochovaná malířská díla, patří kompanie působící ve službách jihočeských velmožů s erbem růže (Rožmberků): krumlovský Bartoloměj Beránek, Jiří Widmann, Tomáš Třebochovský, prachatický Šebestián Hájek nebo jindřichohradecký malíř Nykl, člen patrně početnější moravské dílny pracující na panství Zachariáše z Hradce.
Při současném vnímání krás sgrafitových a malovaných fasádních výjevů a pokusech o interpretaci jejich ikonografie i obecnějších významů je nutné nespouštět ze zřetele, že jen málokterá scéna se dochovala v autentickém stavu, neporušeném pozdějšími diletantskými zásahy i některými restaurátorskými rekonstrukcemi, jež - z neznalosti grafické předlohy, pustou svévolí nebo z jiných příčin - pozměnily jejich původní podobu [viz 7.05.]. Většina takto zdobených průčelí (zejména měšťanských domů) byla v baroku či ještě později zacloněna buď vrstvami nové omítky nebo přebílena několika nátěry. K jejich znovuodhalení docházelo postupně, nejprve samovolným procesem (odpadáváním mladších vrstev omítek), od začátku 20. století pak již ve větší míře cílenými památkářskými zásahy.
Přestože některé sgrafitové a malované kompozice mají rustikální formy a nízkou uměleckou kvalitu, z kulturně historického zřetele se jedná o nesmírně zajímavý - a badateli dosud jen málo vytěžený - materiál, vzbuzující řadu otázek po sociálním, psychologickém a vzdělanostním habitu jejich objednavatelů. Do jaké míry jsou konkrétní použité výzdobné elementy a z nich složené ikonografické programy demonstrací učenosti nebo reminiscencemi na životní zájmy, existenciálních jistoty či pochyby majitelů domů, na jejichž průčelí byly provedeny, a do jaké míry byly záměrně koncipovány jako „patchwork“, složený ze střípků dobových humanistických konvencí? Byly časté didaktické obrazy, pranýřující dobové mravy (pijáctví aj.) vnímány svým pouličním publikem jako nahodilé žertovné lamentace nebo jim byla přisouzena v životě městské komunity vážnější role? Jaké odezvy se sgrafitové nebo malované fasádní kreace obracející se do veřejného prostoru dočkaly od svých současníků? Je znám případ, kdy ve třicátých letech 16. století proběhl v Kutné Hoře soud s řezníkem, který si nechal na svůj dům vymalovat Jana Žižku. Tato i mnoho dalších otázek však jdou nad rámec naší obrázkové příručky, v jejímž kontextu by na ně šlo odpovědět jen velmi zjednodušujícím a nepřesným způsobem, a zůstávají výzvou pro seriózní umělecko-historické bádání.
Námětová pestrost raně novověké výzdoby průčelí je v naší pomůcce sledována v následujících tematických sekcích: starověká mytologie, římské dějiny a válečné scény, biblická a světecká tématika, alegorie a exempla, panovnické portrétní cykly a obrazy slavných mužů, lovecké scény, žánrové výjevy a iluzivní architektonické prvky a dekorativní formy. Podaří-li se předkládanému vzorku bohatství výzdoby - převážně tuzemských - raně novověkých průčelí (celkem stoosmdesátjedna příkladů) zpřístupnit zájemcům zlomek myšlenkového světa našich předků a upozornit je na informační kapacitu opomíjených vizuálních pramenů, bude ambice této obrázkové učební pomůcky naplněna.
