V jednom ze svých pronikavých esejů o vizuální kultuře a psychologii vnímání označil anglický historik umění Ernst H. Gombrich jako hlavní cíl budoucích výzkumů v této oblasti „nutnost objasňovat možnosti obrazu v komunikaci, ptát se, co může či nemůže obraz učinit lépe než mluvené nebo psané slovo.“ Předkládanou učební pomůcku spojují s Gombrichovou výzvou dva skromné momenty. Prvním je přesvědčení o nutnosti přistupovat k uměleckým dílům jako k vícevrstvým médiím, která jsou nositeli dobových idejí a do nichž byla fixována témata, jež hrála v životech jejich současníků důležitou roli. Druhým blízkým hlediskem je snaha představit - i když v pochopitelně omezeném výběru - bohatou škálu idejí a témat, které našly uplatnění při výzdobě fasád raně novověkých historických staveb z českého a moravského teritoria. Přestože se jedná primárně o památky hmotné kultury, lze je vnímat také jako specifický pramen k výzkumům raně novověkých mentalitních struktur. Podobně jako v kterémkoli jiném náročnějším uměleckém díle se v nich totiž prolíná několik významových a symbolických rovin, které odkazují k myšlenkovému světu jejich zadavatele, k literární erudici tvůrce jejich výzdobného programu, k technické zručnosti jejich prováděcího malíře či sgrafitáře a - last but not least - také k očekávání dobového diváka a k jeho schopnostem poselství zakódovaná do spleti barev a linií náležitě přečíst. Při vnímání uměleckého díla jako historického pramene navíc nikdy nelze ztratit ze zřetele, že dílo není pravdivým zrcadlem skutečnosti, reálné ani imaginární. Ale že se do jeho výsledného tvaru vždy promítá řada rysů odvislých od právě panujících konvencí (výtvarných i společenských).
Období raného novověku - jemuž je naše pomůcka věnována především - je tradičně vnímáno nejen jako klíčová epocha ve vývoji moderní evropské civilizace, ale také jako věk symbolů. Je tomu tak plným právem, neboť komunikace skrze výtvarné obrazy se v průběhu 16.-18. století stala nejen rovnocennou partnerkou psanému slovu, ale díky moderním tiskařským technologiím a masově produkované grafice i mimořádně explozivní sférou.V oblastech náboženské polemiky, politické propagandy, mocenské reprezentace, ale také v dalších oblastech spojených s urbánním životem, si vizuální komunikace získala důležité postavení. Skrze obrazy byly často vyjadřovány abstraktní a morálně-didaktické představy tmelící svým duchovním obsahem určitá teritoriálně, konfesijně, profesně či jinak vymezená společenství. Stejně často ale posloužily také k deklaraci individuálních přesvědčení a existenciálních obav. Vzájemná interakce mezi vizualitou a textualitou, dvěma informačními kanály, jimiž se šířily k sociálně rozrůzněným vrstvám společnosti raně novověké Evropy poznání a propaganda, byla v renesanci a baroku natolik těsná, jako v historii potom snad již nikdy.
Pro dnešního zájemce o kulturní dějiny, který je od rána do večera doslova bombardován obrazy všech forema parametrů, je důležité uvědomění ještě jedné okolnosti. I v relativně časově vzdálené minulosti totiž nebyla schopnost tehdejších lidí aktivovat skrze vizuální vjemy a výtvarně koncipované zprávy své pocity o nic menší, než je tomu u našich současníků. Rozdílnosti lze hledat pouze v lexiku a způsobu přenosu tehdejších a současných komunikačních kódů, skrze něž byly a jsou zpravy předávány.
Mnohé z náboženských příběhů, antických historií nebo alegorických obrazů, jimiž se městské budovy nebo aristokratické rezidence - jejichž zlomek si představíme - obracely do raně novověkého veřejného prostoru,nám dnes nejsou přístupné bez znalosti specializovaných příruček a jejich obsahy nám snad i poté mohou mnohdy připadat podivínské. Kdybychom se ale po vzoru Matěje Broučka, neheroického hrdiny jednoho z románů Svatopluka Čecha, vypravili na epochální cestu proti proudu času a ocitli se v 16. nebo v 17. století v některém ze středoevropských měst, pravděpodobně bychom se nesmírně podivili, jak pestré byly jejich ulice a zákoutía jak úspěšně dokázala malovaná rétorika působit na jejich početnou populaci.